Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Křížek (* 1949)

• narozen 15. prosince 1949 v Zelenči u Prahy

• pochází ze starého zemědělského rodu

• v roce 1952 musela jeho rodina opustit hospodářství

• v roce 1968 absolvoval střední zemědělskou školu

• během okupace v srpnu 1968 byl v přijímači u vojenské posádky ve Staré Boleslavi

• od mládí hrál v Zelenči fotbal

• na vojně nastupoval za Duklu Stará Boleslav

• na jaře 1969 s vojáky slavili vítězství Československa nad Sovětským svazem v hokeji

• celkem třikrát odmítl vstoupit do KSČ

• 28. října 1988 se zúčastnil protirežimní demonstrace nezávislých iniciativ v Praze

• během sametové revoluce vložil peníze podnikového ROH na účet stávkujících studentů

• v roce 1992 se svým otcem a bratry obnovili soukromé hospodářství

Rodina Křížkových v Zelenči u Prahy hospodařila před nástupem komunismu v únoru 1948 po několik staletí. Po skončení druhé světové války se stal otec Jaroslava Křížka národní správcem zkonfiskovaného dvora rodiny Mouchovy, která měla spolupracovat s Němci, a hospodařil na svých a zkonfiskovaných pozemcích. Netrvalo to však dlouho, na začátku roku 1951 stranické orgány rozhodly, že se rodina musí ze Zelenče vystěhovat.

Stalo se tak o rok později, kdy byly pamětníkovi tři roky. „Otec vlastnil asi čtyři nebo pět hektarů, a když zkonfiskovali dvůr i s poli, obdělával asi dalších 20 hektarů. Pak přišlo slučování, zakládání státního statku. Přinutili ho, aby to opustil. Měl zrovna zaseto, nechal tam dobytek a stroje. Já to tedy znám jen z vyprávění. Jen vím, že maminka brečela, když jim to zabrali,“ říká pamětník Jaroslav Křížek. Podle dochovaných dokumentů byla národní správa Jiřího Křížka zrušena výměrem ONV v Brandýse nad Labem v dubnu 1951 s tím, že od 1. ledna 1951 „živý i mrtvý“ inventář a majetek přešel na státní statek Jirny.

Spolu s dalšími rodinami čekalo Křížkovy stěhování na statek do sousedních Svémyslic, kde bydleli až do roku 1958. Z otce pamětníka se stal vedoucí střediska státního statku Polerady. „Neměli nikoho, všechny statkáře vystěhovali. Zaměstnanci neuměli řídit zemědělské práce. Otec věděl, kdy se má sít, kdy orat. Neměli nikoho lepšího, tak ho přemluvili. Měl to rád. Dělal tak dobře, že ho za to vyznamenávali,“ popisuje Jaroslav Křížek, který podotýká, že ne všem z okolí se to líbilo. Někteří tvrdili, že pod Jiřím Křížkem pracovat nebudou, protože je kulak.

Sedláky poslali do pohraničí

Jaroslav Křížek se narodil jako nejmladší ze tří bratrů 15. prosince 1949. V Zelenči jeho rodina vlastnila pozemky a po několik generací na nich hospodařila. Dědeček pamětníka sloužil za první světové války na frontě v Rusku u dělostřelectva, po skončení války se staral o hospodářství až do roku 1958. Otec Jaroslava Křížka (nar. 1920) pracoval u něj a po svatbě v roce 1944 u tchána v nedalekém Jenštejně. V roce 1947 se do Zelenče vrátil, po pěti letech se však celá rodina musela přestěhovat do sousedních Svémyslic, kde také pamětník vychodil první dva roky základní školy. Dokončil ji v Brandýse nad Labem.

Od mala Jaroslav Křížek pomáhal na poli nebo s bratry v drůbežárně, kde později pracovala matka. „Když jsme bydleli ve Svémyslicích, v deseti letech jsem už chodil na pole. Uměl jsem pak i jezdit traktorem a ve 13 letech jsem se naučil řídit i kombajn. Pak jsem si na zemědělské škole vydělával při žních. Pořád jsme byli venku a chodili pomáhat,“ vzpomíná na období, které zakončil maturitou na Střední zemědělské škole v Brandýse v roce 1968.

V Zelenči se podle něj část zemědělců rozhodla založit z vlastní iniciativy jednotné zemědělské družstvo (JZD), mezi nimi byl i dědeček pamětníka. Ale pro neshody se po čase družstvo zase rozpadlo a dědeček hospodařil na vlastním až do roku 1958. Podle Jaroslava Křížka byla práce v zemědělství velmi namáhavá a někteří byli rádi, že hospodaření přechází pod družstva nebo státní statky. Zároveň však vzpomíná na sedláky, které komunistický režim vystěhoval ze Zelenče do pohraničí. „Lidé se báli, že by byla nějaká revolta v Zelenči, to ne. Vystěhovali asi čtyři statky, sedláky, třeba až do Šumperka. Zeť jednoho z nich jel v osmašedesátém do Prahy a řekl, že to tchán špatně snáší, a jestli by ho nenechali nastěhovat zpátky do toho dvora. Oni nechtěli, ale když jim řekl, že jsou horší než fašisti, tak je nechali,“ vypráví místní rodák.

Střední škola bez soudruhů

Otec Jaroslava Křížka prý svědomitě plnil stranické hospodářské plány, protože byl velmi pracovitý, problémy měl však s nedostatkem kvalitních pracovníků. V zemědělství panovala značná fluktuace, podle pamětníka nebyly výjimkou ani potyčky. „V živočišné výrobě musí lidé pracovat každý den a shánět lidi šlo těžko. Většinou nebyli dobří. Dostali byt, vybydleli ho, dostali další, zase ho vybydleli. Nebo řešil alkohol. Platily se zálohy na mzdu, čtrnáct dní vydrželi pracovat, propili zálohu, pak nedělali. Až dostali peníze, zase dělali,“ líčí zážitky z dospívání. Takhle to šlo až do 70. let 20. století, kdy se státní statek v Poleradech sloučil s tím v Klíčanech.

Na střední škole zastihla Jaroslava Křížka volnější 60. léta. O politice se předtím doma příliš nebavili, otec se o ni nezajímal. „Já si pamatuji až Kubánskou krizi a stavbu zdi v Berlíně. Ale tady se to nějak neprobíralo, doma vůbec. Když jsem chodil na střední zemědělskou školu, byly to nádherné roky. Tam politika nebyla, někteří učitelé dokonce nechtěli, abychom jim říkali soudruhu. Neřešili s námi nástěnky a tak. Do Svazu mládeže jsem nechodil. Pionýrský šátek jsem měl na sobě jen jednou ve čtvrté třídě,“ popisuje pamětník.

Po oslavách porážky Sovětů tříměsíční trest

Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil Jaroslav Křížek na nepříliš bezpečném místě, a to v kasárnách ve Staré Boleslavi. Krátce předtím na jaře totiž dokončil střední školu a prvního srpna narukoval k místní posádce raketového vojska. Podobně jako v některých jiných útvarech zde v počátku převažovalo odhodlání postavit se okupantům. Podle pamětníka k tomu přispěl velitel Oldřich Janáček, kterého o něco později označil krajský výbor KSČ za exponenta pravice a byl za své postoje z armády propuštěn.

„Přišel večer rozkaz, že se máme večer sbalit a někde převezmeme zbraně. Já byl v přijímači, nic jsme neměli. To byla asi akce části armády, ale pak převážil názor, že to nemá smysl, když tady bylo půl milionu vojáků,“ uvažuje Jaroslav Křížek, podle kterého by si možná československá armáda s první vlnou okupantů poradila, ale elitním jednotkám a masivní převaze cizích armád by dlouho odolávat nemohla. Přesto cítí z pasivity armády i politiků zklamání. „Pak jsme psali rezoluce. Když vládní představitele odvezli do Moskvy, tak jsme je podporovali. Pak se z toho stal dočasný pobyt a všichni jsme byli naštvaní. Já už ani neměl příliš rád Dubčeka. Já to zazlíval i prezidentovi Svobodovi. Když nechtěli pustit Kriegela, říkal, že se zastřelí. Měl se zastřelit, aspoň by to mělo mezinárodní ohlas. Takhle to vyšumělo,“ říká.

Se sovětskou armádou prý do kontaktu jejich útvar příliš nepřišel. Jaroslav Křížek si jen vybavuje, jak část posádky jednou hrála se Sověty volejbal. Zato v dalším roce se staroboleslavská posádka zapojila do dění častěji. Během událostí spojených s upálením Jana Palacha v lednu 1969 nesměli vojáci z kasáren. Na jaře téhož roku se pak připojili k euforickým oslavám dvojnásobné výhry Československa nad SSSR při mistrovství světa v hokeji. „Po druhém vítězném zápase jsme vyběhli na nádvoří kasáren, někdo vzal vlajku a běželi jsme až do Brandýsa nad Labem. Oběhlo se náměstí, lidi nám dávali pivo, mávali nám. Pak přišel rozkaz a tři měsíce se nesmělo ven. Zase jsem měl štěstí, že jsem hrál fotbal, tak jsem se ven dostal,“ připomíná svou sportovní kariéru Jaroslav Křížek, který kopal už v Zelenči a na vojně nastupoval za Duklu Stará Boleslav.

Za byt chtěli přihlášku do komunistické strany

Během jednoho zápasu v srpnu 1969 čekal Jaroslava Křížka nepříjemný zážitek, když místní hráčům staroboleslavské Dukly nadávali, že jsou „Husákovo gestapo“. Bylo to v době protestů při výročí okupace, kdy pokojná shromáždění rozháněly násilím československé bezpečnostní složky včetně armády. „V devětašedesátém, v tom srpnu, ti prověření mohli ven. Někteří se s tím ještě vytahovali, že někoho na demonstracích praštili. To by normálního člověka nenapadlo, přitom si neuvědomovali, že bije Čech Čecha,“ dodává pamětník. Při potlačování demonstrací tehdy zahynulo pět civilistů, další stovky jich byly zraněny.

Po návratu do civilu čekala Jaroslava Křížka první nabídka na vstup do KSČ. Stalo se to při práci pro obchodní domy Prior v Praze, kde působil do roku 1972 jako technik. Od podniku měl slíbený byt v Rybné ulici, který už nechal vymalovat. Mezitím se oženil a bydlel s manželkou Evou u rodičů ve Svémyslicích. Jenže při výstavbě obchodního domu Kotva dělníci porušili plynové vedení a dům, kam se měl pamětník nastěhovat, explodoval a zůstala stát jen jeho polovina. „Jednou jsem přijel do práce u Masarykova nádraží. Jedou hasiči, říkám si, co se děje. Vedle byl hotel Central, měl vymlácená okna. Kus domu spadl, obývák už jsme měli hotový,“ líčí dramatickou událost, která ovlivnila jeho budoucí směřování. „Říkali, že bychom měli vstoupit do KSČ a do Svazu mládeže, tak jsem řekl, že ne. Jiný byt mi stejně nedali, tak jsem se vrátil k zemědělství,“ popisuje svůj návrat k profesi svých předků.

Jaroslav Křížek šel pracovat do státního statku ve Svémyslicích, kde stále dělal jeho otec vedoucího. Pracoval asi rok s těžkou zemědělskou technikou, v tu dobu bydlel s rodinou v bytě správce zelenečského fotbalového hřiště, o které se staral. Podal si žádost o lepší byt a stranické orgány toho využily. „Tak mi napsali, abych přišel s vyplněnou přihláškou na výbor KSČ. Řekl jsem, že nehodlám vstupovat do strany, protože nejsem přesvědčený, že to dovedu. A nic se nestalo,“ líčí dnes událost s tím, že měl možná také štěstí, když jeho rozhodnutí nemělo zásadnější dopady. Jak říká, motivací pro funkcionáře byla často finanční odměna spojená s náborem dalších lidí. I přes své rozhodnutí dostal nakonec pamětník i kýžený byt, ale musel se kvůli tomu zavázat k práci pro státní statek na deset let dopředu.

Hlas Ameriky poslouchal s předsedou MNV

S požadavkem na vstup ke komunistům se Jaroslav Křížek vypořádával ještě jednou. Zhruba v pětaosmdesátém roce zemřel vedoucí zásobovacího střediska státního statku. „Já byl schopný, tak mi to dali prozatímně. Přišel za mnou vedoucí celozávodního výboru s ředitelem a povídají: ‚Vstup, potřebujeme tě, dokud jsi dělník. Až budeš technický pracovník, tak tě už potřebovat nebudeme.‘ Já na to: ‚Jestli chcete, abych to dělal, tak mi to dejte. Jestli nechcete, tak nechcete. Já do strany nevstoupím.‘ A nechali mě to dělat stejně,“ říká pamětník, který je přesvědčen, že pokud člověk pracoval nadstandardně, dosáhl na kariérní postup i při odmítnutí stranické legitimace.

Zároveň však uznává, že situace byla v zemědělství trochu jiná. Politika se na statku příliš neřešila a nevybavuje si, že by byl nucen podepisovat nějaká prohlášení například proti Chartě 77. „O tom jsme věděli, o Helsinských protokolech, poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Nebo se to člověk dozvěděl v hospodě. Mezi lidmi se o tom povídalo,“ popisuje pamětník tehdejší situaci. Oproti volnějším 60. letům ale Jaroslav Křížek pociťoval dopady normalizace, hlavně po znovuzavedení cenzury. „Jak jsem chodil na zemědělskou školu, to byla dobrá doba. I ti učitelé vyprávěli. Zajímal mne sport, věděl jsem, co se dělo v 50. letech. Mohli jsme o tom číst, potom se to zhoršilo. Nastala normalizace v informacích, všechno bylo cenzurované, to bylo horší,“ myslí si pamětník.

Zahraniční rozhlasové vysílání poslouchal v té době s partou kamarádů ve „sklípku“ domu v Zelenči, kde získal od státního statku byt. Měli tu televizi a rádio, popíjeli pivo a dělali si z režimu legraci. Parodovali třeba Píseň práce. Hlas Ameriky prý tady Jaroslav Křížek poslouchal i s předsedou MNV, aniž by s tím měli nějaké problémy. Podpis Charty 77 mu podle vzpomínek nikdo nenabízel, i když Zeleneč leží nedaleko Prahy. Pravděpodobně ani o podpisu neuvažoval.

Rozebrané auto i úplatek na hranicích

Další projevy normalizace pamětník vnímal při cestování do zahraničí. Vedle práce v zemědělství pro státní statek si přivydělával jako řidič autobusu. Z obce vozil místní nebo pracovníky statku za nákupy do východního Německa, kde byl přeci jen větší výběr zboží. Při návratu čekaly cestující důkladné prohlídky na hranicích. „Jak se klepali, když měli vypsat celní prohlášení, co vezou. Lidi si třeba koupili víc věcí, než napsali,“ vybavuje si Jaroslav Křížek. V roce 1980, když se konala olympiáda v Moskvě, vyrazil do NDR na nákupy s celou rodinou, tehdy už měli s manželkou dvě děti. „Kupovalo se tam hodně věcí na děti, já si koupil fotoaparát. My ho zapsali k proclení a celník pak po nás chtěl ještě peníze. Sto marek. Musel jsem tam rodinu nechat, vrátit se pěšky do NDR, vyměnil jsem si a zaplatil,“ dodává.

Podobný zážitek si Jaroslav Křížek odnesl na začátku 80. let při cestě na dovolenou do Jugoslávie. Cestovali s rodinou autem přes Slovensko, v přívěsu vezli zásoby jídla, stejně jako spřátelená rodina. Na nově otevřeném hraničním přechodu narazili na přísného celníka, který když zkontroloval výjezdní doložky, začal pátrat po západních měnách, dolarech a markách. I když mu pamětník sdělil, že žádné nemají, zaznělo: „Všechno vyndat.“ „Museli jsme to vyndavat na takové podstavce, tak jsem říkal, že je to špinavé. Nadával jsem, žena mě držela, děti byly malé. Nakonec nás pustili,“ říká s mírným úsměvem, byť podobná zbytečná opatření byla jednou z věcí, která mu na československém socialismu nejvíce vadila.

Situace se opakovala ještě krátce před pádem komunistického režimu, v roce 1987. Manželka Eva měla příbuzné v Rakousku, emigranty, kteří se do vlasti vraceli a divili se, proč za nimi Křížkovi také nepřijedou. Vyšlo to právě rok před sametovou revolucí. Domů si koupili tehdy módní přenosnou televizi. Na hranicích ji museli proclít. „Ve Znojmě-Hatích jsme strávili tři hodiny, rozebírali nám obložení auta. Ptali se, kde máme tiskoviny z kapitalistické ciziny, šacovali nás. Měřili, jestli má obrazovka skutečně 42 centimetrů. Nadával jsem, že to poškrábe. Začali pak rozebírat i dveře auta. To nás nejvíc štvalo, že tady nebylo nic, a ještě na hranicích dělali takové věci. Bavil jsem se tam s jednou paní a řekl jsem jí, že je to hnus,“ vzpomíná muž, který v té době již vedl zásobovací středisko velkého státního statku Klíčany.

Většina souhlasila, tak jsem peníze odvezl

Ve stejném roce byl Jaroslav Křížek poprvé na protirežimní demonstraci v Praze. Dozvěděl se o akci nezávislých iniciativ, která se konala na výročí vzniku Československa 28. října na Václavském náměstí. Na shromáždění dorazilo poněkud překvapivě několik tisícovek lidí, Veřejná bezpečnost jich desítky zadržela. Na rozhánění akce nasadila vodní děla a obrněné transportéry. „Půjčil jsem si auto od táty. Divili se, že jsem se vrátil mokrý. U Muzea to do nás prali. Pak jsem utíkal, ale nějaká paní upadla, tak jsem se vrátil a postříkali mě. Ale už si nepamatuji, kdo tam mluvil. Nebyl tam nějaký oficiální řečník,“ říká pamětník. Dalších demonstrací, například během takzvaného Palachova týdne, se neúčastnil, i když o nich věděl.

O emigraci prý Jaroslav Křížek neuvažoval, nebo si to nevybavuje. S manželkou byli oba v zaměstnání spokojení, měli v Československu dobré přátele a děti. Pamětník hrál stále aktivně fotbal. „Říkal jsem, než mi bude čtyřicet, komunisté padnou. To by bylo v prosinci – a stalo se to v listopadu. Zrovna 17. listopadu jsem betonoval základy domu,“ líčí přelomové události, o nichž se dozvěděl ze zahraničního vysílání v rozhlase. Vzápětí se opět aktivně zapojil do dění, chodil na další demonstrace. „Lidé se báli. Říkali nám, nechoďte tam, rozeženou vás letadly. Nebo dcera studovala obchodní akademii na Vinohradech a tam bydleli milicionáři v tělocvičně. Nevěděli jsme, co bude druhý den,“ vybavuje si Jaroslav Křížek dění během sametové revoluce.

Svůj polský Fiat ozdobil vlajkami, stejně jako některé služební náklaďáky ve státním statku. Na demonstrace vozil i některé kolegy. S manželkou Evou, která pracovala v centru Prahy, pak jezdil domů. Jaroslav Křížek říká, že také zareagoval na výzvu, aby lidé poskytli stávkujícím studentům peníze. Napadlo ho, že by mohl použít příspěvky z podnikového výboru Revolučního odborového hnutí (ROH), jehož fungování se během sametové revoluce chýlilo ke konci. „Psalo se, že studenti ve školách potřebují peníze, tak mě to napadlo. Šlo asi o deset tisíc. Dali mi je z pokladny na ředitelství v Klíčanech. Řekl jsem, že většina spolupracovníků s tím souhlasí, a dovezl jsem peníze do Prahy a vložil na účet. Pak už jsem po tom nějak nepátral,“ popisuje svůj čin.

Návrat k podnikání s otcem i vnukem

Kromě podpory studentů stál i u zrodu podnikového Občanského fóra. Ve státním statku do něj paradoxně vstoupili téměř všichni včetně jeho dosavadního vedení. „Zvrtlo se to tak, že tam byl i ředitel, náměstek, možná i předseda závodního výboru. Zklamalo mě, že se nezveřejnily seznamy vedoucích pracovníků. To jsem vyčítal Pithartovi a Havlovi, když říkali, nejsme jako oni, seznamy dělat nebudeme. To byla chyba. Od té doby jsem na ně trochu zanevřel,“ líčí tehdejší dění Jaroslav Křížek.

Ten se ocitl v podobné situaci jako jeho otec, když najednou přišel v 50. letech o vedení hospodářství. I přes podporu společenských změn Jaroslavu Křížkovi zrušili po sametové revoluci pracovní pozici vedoucího zásobování s celým střediskem a on se zase vrátil do dělnické profese, do dílen statku ve Svémyslicích. „S platem jsem šel na polovinu. Vlastně jsem byl v odboji – a ten demokratický režim mě vyhodil (smích)... Měl jsem ještě jiné aktivity, fekální vůz, jezdil jsem také autobusem. Sice mě to štvalo, že mě vyhodili, měl jsem tam dobrý plat, ale vydělal jsem si jinak. Asi jsem byl po tátovi, také jsem nezapškl,“ přemýšlí pamětník.

V roce 1992 začal Jaroslav Křížek v zemědělství podnikat, pomáhal mu přitom i otec, kterému bylo přes sedmdesát let, a společníkem je dodnes bratr. S odstupem času se domnívá, že žádné či spíše symbolické tresty pro představitele komunistického režimu měly být daleko tvrdší. „To byla chyba. Znal jsem i ty okresní tajemníky. Ti se měli potrestat také, i majetkově, pro výstrahu. Aby se lidé trochu báli, že se nemůže všechno. Aby si nemysleli, že si půjčím dvacet milionů a nevrátím je a nic se mi nestane. Rodina říká, že jsem negativní. Vnímám to ale tak, že mohlo být vše lepší,“ domnívá se Jaroslav Křížek. Za příklad dává tunelování bank v divokých 90. letech. Když s rodinou žádali o půjčku na podnikání, prověřovala prý u nich banka úplně všechno, co šlo. Přitom okaté podvody jiným prošly.

S příbuznými podniká dodnes a chápe, že na rozdíl od jeho rodiny řada restituentů znovu začít nemohla. „Čtyřicet let komunismu bylo moc dlouho. Ti, co předtím podnikali, už nežili nebo byli hodně staří. A dostali to potomci, kteří k jejich podnikání neměli vztah. Byla to už moc velká mezera,“ myslí si zemědělec, který až na krátkou přestávku zemědělství celý život neopustil a který postupně předal práci na poli vnukovi a prasynovci.