„A můžu vám říct… To se samozřejmě nikde nedozvíte, jenom ode mě, že za ty dva roky tam spáchali sebevraždu čtyři lidi. Zastřelili se dokonce u zástavy. U zástavy, co měli hlídky, tak tam se chodilo s ostrou, tak se zastřelili u té zástavy. To byly ztráty na vojně, o kterých nikdo neví, které má na svědomí Čepička [tehdy ministr národní obrany]. Takže to jsou věci, které vím já, protože jsem tam byl, a vědí to ty rodiny. A v podstatě nikde nikdo o tomhle nic nepíše, nezastavil se u toho nikdo. Alespoň já jsem [neslyšel] o těchto vedlejších důsledcích té anomálie, že tam drželi lidi jako v base, na té vojně, protože tam byli lidé, kteří se dostali poprvé domů teprve za rok.“
„Já jsem nastoupil do průmyslovky, ale ještě v té době, když jsem se učil, tak jsem měl náhodnou příležitost, že jsem chodil do pokračovací školy elektrotechnické, která byla v Bubenči v blízkosti ruského vyslanectví dnešního. Ale kvůli tomu to neříkám. Já měl školu zrovna 25. února 1948, takže když jsem se vracel ze školy večer, tak jsem viděl demonstrace v Praze na Václaváku. Viděl jsem tam tedy demonstrace, kdy na sebe pořvávali vysokoškolští studenti, kteří táhli na Hrad, a na Hrad taky táhli dělníci z ČKD a já nevím odkud všude. Takže ten mumraj v osmačtyřicátém roce, 25. února, jsem viděl na vlastní oči a zažil jsem to. Bylo to velice zajímavé a byl to, bych řekl, můj první silný politický zážitek. Protože jsem samozřejmě věděl, o co kráčí, že je to konec demokracie. Takže jsem to chápal.“
"To si představte, a bohu díky to nezažijete, že tady nad Říčany letěly bombardovací svazy. Nad Říčany bylo třeba 40 nebo 50 bombarďáků. Umíte si to představit? Obrovská letadla, čtyřmotorová, Liberator nebo Super Fortress se to jmenovalo. A protože už tehdy Němci měli radar, tak vypouštěli takové nastříhané proužky staniolu, aby rušili ten radar, aby na ně nemohli střílet. A my jako děti jsme ty proužky – protože byly barevné – sbírali, a když teď přijdete někam na pohár a máte tam takovou tu štětinku s tím, tak to je přesně ono, to jsme si z těchhle proužků dělali a měli jsme z toho strašnou radost, že máme takové hezké štětičky s barevnými to... A to byly štětičky, které padaly z těch bombardérů."
"Co tady byly německé rodiny nebo takoví ti, kteří s nimi spolupracovali, tak všichni museli jít do Hitlerjugend. A třeba tenhle Karel Kaldarar, protože bydlel vedle nás a hráli jsme si tam jako děti, tak si hrál s námi. A my jsme ho nechali, protože jsme věděli, že je to hodný kluk. A taky se tak ukázalo. Protože když vodil vojáky za heydrichiády, tak říkal: 'Tady nic nemají.' On uměl samozřejmě perfektně německy. Provedl vojáky a pomohl celé řadě lidí vedle mlýna, kteří kdyby se tam něco našlo, tak šli všichni zcela jednoznačně do koncentráku. Tak jim tenhle kluk, kterému bylo v té době 11 let, takhle pomohl."
"To bylo tak, že z toho mlýna k nám přivezli na vozech... stála fronta vozů před mlýnem a dávali tam obilí – pšenici, žito a tak dále. Tam byl velký sklad, sýpky, tam se to skladovalo a v mlýně se to mlelo. Můj táta dělal elektriku v tom mlýně, furt jim tam něco opravoval, protože to muselo běžet. A tihle lidé byli na sobě závislí. A samozřejmě si pomáhali i v té aprovizaci. Přes ploty byli Jirákovi, pak byli Váchalovi a pak my. Tak protože táta chodil k těm sedlákům, tak třeba ti sedláci tam dali pšenici a přes ty ploty se přeneslo třeba půl metráku mouky a ten se schoval u nás. Takže já, když jsem v tom baráku byl –proto to vyprávím –, tak jsme tam měli asi tři metráky mouky. A samozřejmě, kdyby to našli, tak mě oběsili."
František Křížek se narodil 5. května 1932 v Říčanech do rodiny majitele elektrotechnické firmy. Po ukončení základní školní docházky pokračoval jednoročním učebním kurzem (JUK), který ukončil v roce 1947 a následně krátce pracoval v rodinné firmě jako elektrikář. O rok později nastoupil na učňovskou školu elektrotechnickou, z níž později přešel na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze, kde v roce 1952 odmaturoval. Po maturitě dostal umístěnku do Výzkumného ústavu těžkého strojírenství, po dvou měsících byl ale odvelen na dvouletou vojenskou službu. Po jejím skončení se vrátil do ústavu, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. Během práce se rozhodl doplnit vzdělání a v roce 1956 získal titul inženýr na Fakultě elektrotechnické ČVUT. V roce 1968 se stal František Křížek členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Říčanech, což mělo negativní dopady na jeho profesní kariéru i na jeho děti. V politice se krátce angažoval i v 90. letech, kdy byl dva roky členem ODS. František Křížek je aktivním sokolem, několik let zastával funkci jednatele Sokola v Říčanech. Téměř celý život se věnoval závodně tenisu a okrajově i dalším sportům, mimo jiné šachu. V roce 2023 žil v rodných Říčanech.
František Křížek (v kabátku vlevo) s rodinou před svým domem a plotem, přes který se pašovala mouka z Bartošova mlýna (v pozadí), foceno na konci 30. let 20. století
František Křížek (v kabátku vlevo) s rodinou před svým domem a plotem, přes který se pašovala mouka z Bartošova mlýna (v pozadí), foceno na konci 30. let 20. století
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
