Daniel Kříž

„Byly vytvářeny skupinky, které měly jezdit mimo Prahu a podávat informace o tom, co se stalo, a o tom, co se děje, protože televize byla v rukou režimu a zprávy nebyly objektivní... V každé té skupince byl většinou někdo, kdo byl přímo na Národní třídě, plus další student a plus byl vybrán nějaký známý herec, který měl pomoci získat pozornost. Do té mojí skupiny byla zařazena herečka Naďa Konvalinková, byla bezprostřední a hodně nám pomohla. Hlavně v situaci, když jsme přijeli do Příbrami informovat horníky na šachtu Háje. Akorát vyfárali a byli unavení a vypadalo to, že nemají náladu poslouchat někoho z Prahy. Naďa Konvalinková byla malá a chtěla být víc vidět, tak vylezla na takový malý kopeček hlíny, který tam byl u toho parkoviště. Bylo čerstvě nasněženo, uklouzla, upadla, vyhodila nohy do vzduchu a začala se šíleně smát. To prolomilo ledy. Oni viděli známou tvář, ženu, kterou znali z obrazovky, jak se směje, a pomohlo to uvolnit atmosféru. Pak nás celkem bez problémů vyslechli.“

„Já si pamatuji, že mě ten dav natlačil na zaparkované auto. Naštěstí na to auto někdo vyskočil a podal mi ruku. Ta situace byla stresující a nepříjemná. Proti nám postupovali členové zásahového oddílu v bílých přilbách. Byl jsem poměrně vepředu, takže jsem viděl, že to jsou kluci možná mladší, než jsme byli tenkrát my. Někteří byli nervózní, někteří vypadali naštvaně. Někdo se choval agresivně, někdo méně. Také jsem si všimnul, že se mezi nimi objevili jedinci, většinou to byli takoví urostlí chlápci v červených baretech. Jak jsem se později dozvěděl, byli to výsadkáři. Ti se chovali daleko brutálněji než ten pohotovostní oddíl, protože si vytahovali jednotlivce z toho davu. Dost často to byli lidé, kteří natáčeli nebo fotili, a ty potom velice tvrdým způsobem zpacifikovali a odvlekli někam pryč. Když ta situace byla neúnosná a lidé křičeli, protože nebylo dost prostoru ani na dýchání, tak otevřeli průchod v podloubí, které je dneska zazděné a kde kdysi býval ten památníček. Tamtudy propouštěli všechny demonstranty. Probíhali, po stranách stáli policisti a mlátili téměř každého po hlavě obušky. Smůlu měl ten, kdo upadl. Mně se podařilo naštěstí proběhnout, takže jsem zabočil do první postranní ulice a v podstatě jsem to bez větší úhony přežil. Nicméně můj kamarád, který tam se mnou byl, tam zakopl a zmlátili ho velice surově na zemi, takže se nemohl dva dny vůbec hýbat.“