Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Ing. Alois Křišťan , Th.D. (* 1956)

• narozen 6. srpna 1956 v Praze

• v letech 1971–1975 studium gymnázia v Přípotoční ulici

• od 70. let účastníkem nezávislých aktivit vedených salesiány

• v letech 1975–1980 studium na ČVUT, Fakulta stavební, obor pozemní stavby

• v roce 1980 vstup do salesiánského řádu a počátek neveřejných teologických studií

• v letech 1980–1990 zaměstnancem stavebního podniku Armabeton

• v roce 1985 účastníkem velehradské pouti

• v roce 1988 tajně vysvěcen na kněze

• v roce 1989 účastníkem pouti na svatořečení Anežky České v Římě

• v letech 1990–1992 šéfredaktorem časopisu Anno Domini

• v letech 1992–1995 pastorační kurz a licenciátní studium v německém Benediktbeuernu

• v letech 1995–2020 pedagogické působení na TF JČU v Českých Budějovicích

• v letech 1998–2002 postgraduální doktorský studijní program Pastorální teologie na CMTF PU v Olomouci

• v letech 2014–2022 ředitelem Vyšší odborné sociálně pedagogické a teologické školy v Praze - Jabok

Alois Křišťan pochází z rodiny s hlubokými kořeny na Vysočině a s těžkými zkušenostmi z doby kolektivizace. Dětství prožil v pražských Vršovicích, kde ho duchovně formovalo společenství místní farnosti i turistický oddíl věrný skautským ideálům. V období normalizace se zapojil do aktivit podzemní církve, tajně vstoupil do salesiánského řádu a přijal kněžské svěcení. 

Alois Křišťan se narodil v Praze 6. srpna 1956 manželům Aloisi a Janě Křišťanovým. Otec i matka byli rodáky z Vysočiny. Máma pocházela z pěti dětí chudé rodiny Martinů v obci Domašín, tvořící dnes součást obce Studená na Jindřichohradecku. Když jí bylo pět let, otec zemřel a veškerá péče o děti zůstala na mamince. Tatínek se narodil v Milotičkách u Červené Řečice, kde Křišťanovi od nepaměti spravovali velký statek. Rodokmen dokládá jeho držení od roku 1625. Po maturitě na jihlavské obchodní akademii se, po vzoru svého staršího bratra, vydal hledat štěstí do Prahy, kde nastoupil místo v záložně. 

V rodině to trauma zůstávalo

Zvláště těžké období prožívala rodina po únorovém převratu roku 1948, kdy byl dědeček Alois označen největším kulakem vesnice. Nejprve mu přišla nabídka: „,Dej to do JZD‘, no děda samozřejmě nedal, proč by dával? Tak potom byli nucení dodávat nějaký věci na dodávky, mlátit směli jenom v noci, nesměli nikoho zaměstnávat… A teď se všichni snažili, a je to takový drastický, že vlastně si myslej, že když se budeme snažit, že to udržíme. A ti komunisti měli ten šroub, tak jim to zase kousek utáhli, a oni se zase snažili, až potili krev, zase jim kousek utáhli, až teda je potom donutili, že to předali.“ Dědeček s rodinou se musel ze svého statku vystěhovat, ale mohl zůstat v rodné obci a našel si práci v lesích. „Tak tohleto asi mě taky nějak poznamenalo, jako tenhle ten rodinnej narativ, jak se dneska říká, vůči komunismu a vůči socialistickému zřízení,“ doplňuje své vyprávění pamětník. 

Kulacký původ brzy dostihl i otce, jenž byl v rámci budovatelské akce „77 tisíc do výroby“ poslán z peněžního ústavu k lopatě u Pozemních staveb. Tam se vyučil železářem, stal se předákem a po studiu večerní stavební průmyslovky našel své místo ve stavebním podniku Armabeton.

To dneska obdivuju

Rodiče se brali v roce 1955. Své děti – Aloise a o tři roky mladší Janu – měli moc rádi a snažili se pro ně dělat to nejlepší. Výchova spočívala především na mamince, neboť otec pracoval na stavbách po celé republice a domů se vracel jen na víkendy. Volný čas trávili společně na Vysočině, kde zůstávalo tátovo srdce. „Já jsem Pražák z Vršovic, ale nějak jsem se cítil jako tamější, protože jsem tam prožíval dětství s dětskýma radovánkama,“ dodává pamětník.

Ve vršovickém bytě u Křišťanů našel od poloviny 60. let zázemí rodinný přítel a vzdálený příbuzný P. Antonín Dvořák. Salesiánský kněz a bývalý mukl učil děti náboženství a připravoval je ke svátostem. „My jsme mu říkali ,strejček Dvořák‘. Když se na to dnes zpětně dívám, tak když někdo 15 let seděl, s tím, že ho teda pustí, ale ne že budeš dělat nějakou kněžskou činnost… A on vyleze, a teď si najde nějaký příbuzný a takhle si je zkontaktuje, sežene si čtyři dětičky, které učí náboženství, tak to dneska obdivuju!“ V 68. roce zařídil „strejček Dvořák“ svým svěřencům účast na ministrantském táboře vedeném v salesiánském duchu. Tyto tábory, později konspiračně nazývané „chaloupky“, se později staly nedílnou součástí pamětníkova života.

Být hodnější a víc poslouchat

V srpnu 68. roku doprovázel jako dvanáctiletý kluk „strejčka Dvořáka“ na smírné pouti do Želiva, které se účastnili kněží věznění v padesátých letech. Atmosféru setkání zachytil svým novým fotoaparátem Lubitel 2. „Všichni vypadali radostně, přestože si prožili těžkou dobu,“ vzpomíná dnes na jedinečné setkání pamětník. S želivským opatem Vítem Tajovským se rodina setkávala také při jeho pravidelných letních pobytech v Milotičkách u tety, která byla jeho dávnou žačkou. Tam byli často přizváni k účasti na jeho mších, vysluhovaných tajně v podkrovní světnici. 

Na konci 60. let, s nadějí, „že budu hodnější a budu víc poslouchat“, přihlásili rodiče svého syna Aloise do náboženství. „Věci se však vyvíjely jinak. Syn zapadl do party kluků vršovické farnosti, vedené Václavem Slavíčkem a Ivanem Kudláčkem, natolik, že se rodiče začali obávat, aby se z jejich kluka nestal náboženský fanatik. Zvláště, když se jejich akce kryly se zamýšleným výjezdem na chalupu v Milotičkách. 

V rámci vršovické farnosti fungoval také katolický skautský oddíl, který v 68. roce znovuobnovil Jan „Janek“ Janoušek. Když se opět schylovalo k zákazu skautingu, založil turistický oddíl vedený Lídou Reichlovou. „Děcka měly dvojí registraci, a když byl skaut zakázán, pokračovalo se v turisťáku… Mělo to čistokrevnou skautskou základnu a významný dopad pro můj duchovní život.“

Bylo to šedivě zapikolovaný 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla pamětníka na prázdninovém pobytu na Vysočině. O nastalé situaci se v rodině živě diskutovalo, přičemž největší autoritu požíval babiččin bratr, písmák a účastník odboje, kterému se podařilo utéct gestapu a zbytek války dožít v lesích. Když se v lednu 1969 upálil Jan Palach, pamětník s tátou se účastnili jeho pohřbu. Jeho atmosféru zaznamenal na několika fotografiích.  

V roce 1971, po ukončení základní školy, pokračoval ve studiu na gymnáziu v Přípotoční. Byl počátek normalizace, „generace o chlup vejš, jako Halíkové a tihleti, tak ti byli v osmašedesátém na vysoké škole, tak se něčeho nadechli… A když jsme došli do těchhle let my, do tý střední školy, tak to bylo tak šedivě zapikolovaný, že ta moje generace, si myslím, že je v tom tímhle taková poznamenaná,“ vzpomíná pamětník na gymnaziální léta s odstupem času.

Sestra Jana dělala přijímací zkoušky na střední školu o tři roky později, v době, kdy už byla normalizace v plném proudu. Tehdy si ředitelka základní školy Blanka Filipová – matka zpěvačky Lenky Filipové – pozvala otce a ukázala mu posudek, který upozorňoval na katolické smýšlení rodiny. Tento nepříznivý posudek však nechala „zmizet“ a díky jejímu zásahu se sestra bez problémů dostala na ekonomickou školu.

Bylo by dobré také dávat

Těžiště pamětníkova života bylo ve farnosti, kde se spolupodílel na vedení ministrantů, a v aktivitách salesiánského řádu. „Když dostáváte, bylo by dobré také dávat…,“ říkali salesiáni svým spolupracovníkům. Pod vedením Karla Herbsta začal vyučovat děti náboženství a také se podílel na přípravách prázdninových „chaloupek“. V tom období prvně uvažoval o cestě kněžství, ale nevěděl, zda by to zvládl, a pak se na nějaký čas zamiloval. 

Ještě během vysokoškolských studií, při jedné z pravidelných duchovních obnov, se dozvěděl o možnosti vstoupit do ilegálně působícího salesiánského řádu. Po určité době, kdy vyčkával na Boží znamení, které – jak s odstupem říká – nepřišlo, se nakonec rozhodl sám oslovit představeného. V roce 1977 tak tajně nastoupil do noviciátu. Spolu s Josefem Trochtou a Karlem Kašpárkem tvořil malou skupinku pod vedením P. Ladislava Vika. Ve stejném roce také zahájil neveřejná řádová filozoficko-teologická studia, která organizoval P. Josef Šplíchal.

Tak to jsem podepisoval

Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1980 přijal místo v odboru technického rozvoje a vývoje, odd. dokončovacích prací podniku Armabeton, kde s krátkou přestávkou roční vojenské služby působil do 90. roku. 

Povinnou vojenskou službu zahájil v pardubickém přijímači. Vzpomíná, že když si ho tam pozvali na pohovor příslušníci kontrarozvědky, byl celý vyděšený a obával se, že se na něco přišlo. Když se ukázalo, že šlo jen o prověrku před odvelením k raketovému vojsku do Hranic, pocítil velkou úlevu. V Hranicích, kde sloužil jako výkonný praporčík, měl poměrně velkou míru svobody, přesto se tam dlouho cítil osaměle. Změnilo se to až ve chvíli, kdy se seznámil s místním kaplanem Josefem Jančářem. Díky němu našel společenství, na které dodnes vzpomíná s vděčností.

Po ukončení vojenské služby se vrátil do Armabetonu a pokračoval v započatém teologickém studiu, které v jednotlivých blocích trvalo celých osm let. Kněžské svěcení přijal ještě před jeho ukončením v roce 1988. Pamětník vzpomíná, že na jedno ze studijních setkání přinesl Josef Zvěřina petici Několik vět. „Do vedlejšího pokoje dal několik archů a říkal, ať si tam každej jde, a jestli podepíše, nebo ne, tak to je jeho věc, aby to nebylo, že bysme se cítili nucení. A když se podepíše, tak ať se podívá, aby se podepsal na jinej arch, než někdo od nás, aby ta skupina nebyla celá, aby ty jména byly proházený. Tak to jsem podepisoval, stejně jako petici Augustina Navrátila.“

Ten způsob mi není vlastní

V roce 1985 se Alois Křišťan účastnil pověstné pouti na Velehradě. Na Moravu vyrazil s řádovým spolubratrem Tomášem Rádlem den před vlastní akcí, aby se do policií kontrolovaného Velehradu bez problémů dostali. Na veřejné projevy přítomných politiků a následné reakce poutníků vzpomíná takto: „V první chvíli mi to přišlo jako neslušný…, celý dav byl napružený, že k nám nepustili papeže. A teď se začalo řvát a pískat. V první chvíli mi to přišlo – to je přece neslušný…! A teď ten dav na to naskočil, začalo se pískat a všechno se to sevřelo. Já jsem z toho získal spíš strach. Měl jsem pocit, to jsem měl asi jednou v životě, že existuje něco jako davová psychóza. Že mě to najednou semele a že i ve mně se taky najednou vzbudí nějaká agrese, že jsem schopnej taky řvát a pískat... a že teď kdyby se tady něco dělo, tak jsem schopnej se jít rvát, a to je něco, o čem jsem nevěděl, že ve mně je… Tohle se mi na tom nelíbilo. Ten způsob mi není vlastní.“

Při jednom z tajných setkání v Bohnicích na Skalce byli salesiáni překvapeni bedlivou hlídkou Veřejné bezpečnosti, která pamětníka a některé jeho spolubratry zajistila a podrobila výslechu. Následně byli do Bartolomějské pozváni také někteří kluci z náboženství, z nichž se policie pokoušela získat více informací. „Když jsem si četl v protokolu, co tam vypovídali, tak byli strašně stateční. A říkali nám, že musíme mít odposlouchávaný telefon, protože se jich ptali na věci, které šly přes něj.“ Pamětník přiznává, že potom žil v určité úzkosti a napětí.

Euforie z Anežky byla stále živá

V listopadu 1989 se zúčastnil pouti do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České. Na tuto událost, která proběhla jen krátce před vypuknutím sametové revoluce, se podařilo sestavit celý autobus salesiánských spolupracovníků. Cestu na Západ i slavnostní atmosféru v Římě si všichni naplno vychutnali. Komunistické režimy v Evropě se tehdy hroutily jeden po druhém – přesto nikdo z nich nedoufal, že by se podobná změna mohla brzy odehrát i u nás.

O událostech na Národní třídě 17. listopadu se dozvěděl během formačního setkání salesiánů v Holicích u Olomouce. Informace měli z vysílání Hlasu Ameriky a ze svědectví bratří, kteří se akce osobně účastnili. V pondělí po práci už byl na demonstraci také. „Šli jsme, mosty byly obsazený, blikala modrá světla, ale euforie z Anežky byla stále živá.“ 

Druhého dne ráno, na služební cestě do severních Čech, narazil na úplně jiný svět. „V Kadani bylo nějaký úřední jednání, něco jsem tam vyřizoval. A teď ty lidi: ,Co to tam v tý Praze děláte? Co voni chtěj? Kdo by ten stát chtěl řídit...?“‘ Úplně jiná atmosféra.“ Brzy nato se v Armabetonu ustavilo Občanské fórum, které smetlo komunistického ředitele. „Vstupovali tam lidé různého druhu, mnozí cítili novou příležitost… To bylo zajímavý, jak se to měnilo,“ vzpomíná s odstupem na překotnou dobu.

Na to jsem nebyl cvičen ani připraven

Po sametové revoluci začali salesiánští bratři vycházet z podzemí a postupně se ujímali různých úkolů v církevním životě. Na jaře roku 1990 byl Alois Křišťan pověřen vedením nového časopisu pro mládež, který měl navázat na tradici samizdatového Čtení do krosny. Rozloučil se s prací v Armabetonu a nastoupil do redakce časopisu Anno Domini, sídlící ve Spálené ulici – v prostorách, kde ještě nedávno působila kolaborantská organizace Pacem in terris.

Po dvou letech strávených v redakci v něm začala sílit potřeba hlubšího teologického vzdělání. S požehnáním svých představených proto nastoupil ke studiu pastorální teologie na Philosophisch-Theologischen Hochschule der Salesianer Don Boscos v Benediktbeuernu, které zakončil licenciátem. Získání oficiálního potvrzení o absolvování teologického studia, které před sametovou revolucí probíhalo v ilegalitě, bylo mimořádně složité – vydalo by to na samostatnou knihu. Zdánlivě neřešitelnou situaci nakonec vyřešil jediný podpis kardinála Vlka.
„Devadesáté roky byly pro mě náročné. Byl jsem vychován v komunismu, žil jsem v komunismu a předpokládal jsem, že za komunismu také umřu. Na veřejnou službu u oltáře a u ambonu jsem nebyl cvičen ani připraven.“ 

My jsme tady v něčem byli docela dál

Během studií v Německu došel překvapivého poznání, že „my (církev) jsme tady v něčem byli docela dál. Spolupráce s laiky byla pro nás nezbytnou samozřejmostí, kterou na Západě teprve objevovali. V čem Rahner viděl budoucnost církve, my jsme v té době žili, ale neuvědomovali, ale žehrali jsme na to. Žili jsme to ne z nějaké vize budoucnosti, ale žili jsme to z donucení, trochu jsme se v tom necítili dobře a šilhali jsme po něčem jiným. A vlastně jsou to ty prvky, o kterých on mluví, že jsou budoucností církve. A po tom devětaosmdesátém jsme se od nich zase začali vzdalovat.“ 

Po návratu ze studijního pobytu v Německu působil dvacet let jako vedoucí Katedry praktické teologie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V roce 2014 převzal vedení Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické Jabok, kde v roce 2025 působil jako pedagog. Své vyprávění uzavírá slovy: „Nevím, zda můj život je jedna velká absurdita, nebo řada absurdit spolu nesouvisejících a na sebe navazujících.“