Jiří Krista

„Jak maminka pracovala ve Vebě, tak jsem jel na pionýrský tábor. Byly tam různé soutěže, jak to na táborech bývá. Třetí noc najednou rámus. Tak nás vzbudili, co se děje. Vedoucí byla namalovaná, tak vím, že jí po obličeji tekly černé slzy. Šli jsme na takový kopec, kde byl čerstvě pokácený les. Udělali jsme veliký oheň, velikou hranici a pálili jsme zelené větve a dělali kouř, aby ta letadla, co nad námi létala, neviděla, kam letí.“

„Dobrý den, Jiří Krista jméno mé. Narodil jsem se na Bezděkově 20. 12. 1957. Můj otec pocházel z České Čermné, která je tady za kopečky, za borem, v Českém koutku. Babička bydlela tady na hospodářském stavení. Otec ve válce musel opustit svoji rodnou vesnici, tu Malou Čermnou, a po válce utekl s celou rodinou do Čech. Neměli vůbec nic a museli začnout od nuly.“

„No myslivci se tady starali o polní zvěř. Vše bylo přírodní. Všude fůru remízků. Dnes jsou velké lány. To bylo zvěře, že člověk, když šel člověk do přírody na procházku, potkal srnku, zajíce… dnes jsou velké celky. JZD to rozoraly, jsou velké lány a zvěř vidíte pouze z dálky a ve velkých skupinách. Dříve byla menší stádečka, člověk to nacházel pomalu na každém kroku, kde se ty zajíci honili. Tady bylo stádo asi pětadvaceti koroptví, ty tady přelétávaly, bylo je radost pozorovat, v zimě krmit. Dnešní JZD rozoralo ty pole a už to není ono. Buďto je pole žlutý, kde je samá řepka, nebo je lán samá kukuřice. Nebo přijde velký déšť a všechna hlína se spláchne do údolí a není z toho užitek. A pěstovalo se více domácích plodin, každý soukromník měl své políčko, aby se mohl uživit. Měli brambory, řepu si pěstovali, různé polní plodiny, další…každý si pěstoval fazole, hrách. To dneska už na vesnici nikdo nevidí. A jak to bylo s tou sousedskou pomocí, třeba i v tom zemědělství? To byl takový výměnný obchod. Tobě se urodilo hodně brambor, tak ty mně dáš dva metráky brambor, a já mám zase větší pole a urodila se mi pšenice, tak zase já ti dám dva pytle pšenice. Byly tu sady, kde pán rád pěstoval jablka, tak celou vesnici zásoboval jablky. Chodilo se na třešně pomoc sousedům trhat, někdo měl plantáž jahod, tak se chodilo pomáhat trhat jahody. Lidi byli k sobě blíž tím, že babička pekla buchtu a řekla: ‚Já mám málo mouky, mně to blbě schází,‘ tak se šlo k sousedce: ‚Hele, nemáš nějaké kvasnice?‘ Tak jedna sousedka dala kvasnice, druhá že má lepší mouku, tak zase půjčila mouku. Někomu nenesly slepice, tak se šlo k dalšímu sousedovi pro vajíčka, a když já ti nemohu pomoci produkty, tak ti pomůžu třeba nasekat dříví nebo vybílit dům, záleželo na řemeslníkovi, jak se měl k dílu.“

„Největší událost byla, že jsme v 89. udělali na Bezděkově revoluci. V Praze se ten režim začal bortit. Tak jsme říkali: ‚Proč bychom na Bezděkově neudělali taky takovou revoluci?‘ Protože místní zvolení zastupitelé nás chtěli prodat do Police, jako místní městský úřad. A my říkali, přece nejsme malá vesnice, mohli bychom si tu udělat na Bezděkově svoji samosprávu. Proč poslouchat někoho, kdo by nám měl něco nařizovat? Tak jsme začali chodit na místní úřad, kde měli svoje schůze, a dělali jsme takovou dozorčí radu. Sešli jsme se a dali jsme hlavy dohromady a dali jsme do kupy tým lidí, 12–15 lidí, kterým nebylo lhostejné na Bezděkově to socialistické zřízení, jestli se to tak dá říci, a takové to direktivní nařizování, co se může a co se nesmí. Protože nám zavřeli školu, úřad byl v Polici... Všude se muselo dojíždět. Tak jsme říkali: ‚Vždyť tady jsou prostory, tak proč to nemít svoje, aby to bylo bezděkovské?‘ Abychom měli v tom svý lidi, protože jsme se tady znali. Pomalu každý občan znal svého souseda, ale nejenom přes ulici, ale i v jiné části vesnice.“