Jindřich Krepindl

„Musím říct, že takové nasazení, bojovnost a takovou bratrskost, kdy hrál jeden za druhého, jsme... to jsem ještě nikdy nezažil. Trošku výhoda byla, že jeden z jejich klíčových hráčů Maximov si udělal něco s kotníkem. Adidas mu ušil přes noc speciální botu na nohu, on s ní nastoupil, ale viditelně hrát nemohl. Ale jeden Maximov když není, tak na jeho místě nastoupí za něj čtyři, stejně dobří. Měli výběr neskutečný a bylo jedno, jestli tam byl, nebo nebyl. V první řadě musím říci, že Rusové nás podcenili. Přišli do šatny s taškami z obchoďáků, někteří svědkové tvrdili, že je viděli běhat po Mnichově a nakupovat dárky, nakupovali celé odpoledne, a přímo pak přišli na zápas. Mysleli si, že nás přejedou, že nás mají na tuty, že je to jasné. Během poločasu zjistili, že to tak snadné nebude, že to bude s námi houževnaté, a jak se převalil, bylo to pořád nerozhodně. Uteklo se jen o gól, bylo to těžké. Viděli, že nevedou, udělali chybu, hodili si blbě přihrávku. A vyvrcholilo to tím, že potom nedali nějakou sedmičku. Bylo to dané tím, že na rozbojovanou a rozjetou mašinu, kterou jsme představovali my, že už na nás nemůžou.“

„To byl zase ďábelský mistrovský tah trenéra Víchy. Protože když je olympiáda a je tam člověk prvně, všechno je nové. Je toho moc, co je třeba vidět a co by člověk chtěl. A Vícha to věděl. Byly čtyři skupiny a zápasy ve skupinách se nehrály v olympijské hale v Mnichově, ale hrály se v různých městech okolo Mnichova. Hráli jsme v Ulmu, Göppingenu a v Augsburgu, vždycky tak sto kilometrů od Mnichova. Samozřejmě pro hru je důležité, když člověk ví, jak vypadá hala a jak vypadá hřiště. Sice rozměrově je to stejné, ale někde je hala, kde je volno za čarami a diváci jsou čtyři metry za čarami. Je to jiné, než je člověk zvyklý. A jinde jsou zase haly, kde jsou diváci natěsnaní úplně na čarách. Vícha to věděl a naplánoval turné, bylo to v dubnu. Prohlédli jsme si dva dny olympijskou vesnici, olympijský stadion, všechno bylo těsně před dokončením. Viděli jsme blok, kde budeme bydlet, věděli jsme, kudy budeme chodit na atletický stadion, a před ním byla velká olympijská hala, a když se dohrály skupiny, hrálo se všechno tam. To jsme si taky prohlídli, potom jsme každý den vyjížděli k těžkým utkáním s klubovým mančaftem, jak do haly do Ulmu, tak do Göppingenu a Augsburgu. Prohlédli jsme si haly, zahráli jsme si v nich, viděli jsme, jak vypadají, a už jsme měli před ostatními foršus, jako že jsme trošku před nimi. Když jsme potom jeli na olympiádu, už jsme věděli, ve kterých halách hrajeme, kde jsme ubytovaní a jak vypadá olympijská vesnice. Nebylo toho na nás moc, věděli jsme, do čeho jdeme, a to bylo velice důležité.“

„Samozřejmě, že když jsou chlapi čtrnáct dní pohromadě a jenom se trénuje, je to pořád dokola a ponorková nemoc se projeví. Tak jsme si odtrénovali, co jsme si odtrénovali, a občas se šlo individuálně na procházku a sešli jsme se na pivu, řekli jsme si, co jsme si jindy neřekli. Probrali jsme si tam všechno, což bylo taky dobré. Vyjasnili jsme si nějaké věci: ‚Ty mi nepřihráváš, když tamhle jdu.‘ U piva jsme si všechno vysvětlili a hotovo. Když trenéři viděli, že někam jdeme, taky to neviděli rádi, ale když se to nepřehánělo… Proto když jsme někam šli, nenápadně za námi vyrazili, a tak jsme začali chodit na druhou stranu Nymburka, do Chvalovic. Tam to neznali, to byla vesnice Chvalovice. Byli jsme tam dvakrát třikrát, domácí si nás oblíbili. Byli jsme taková veselá kopa, tak jsme s nimi poseděli a utužili jsme kolektiv.“

„Nemohlo se trénovat, všechno se zastavilo, byli jsme jenom v kasárnách. Chodili jsme jen na stravu. O to to bylo horší, že nám povolili nějaký den jít na Julisku na trénink, zadní cestou, devadesát šest schodů. Okolo celé cesty byli ruští vojáci s tanky, neměli kam chodit na záchod, tak to tam vypadalo... Byla jich tam strašná kvanta, měli hlad, lidi se s nimi bavili, chápali, že tam nejsou dobře. Po týdnu je údajně vyměnili, protože byli naočkovaní, že není dobře, že jsou tady. Byla to neskutečná doba zklamání, hodně dlouho jsme se z toho dostávali, hodně dlouho.“

„Stalo se to, no, prostě český člověk. Lidi žijou tady a někdo si v Německu přilepší. Problémy byly během prvního roku, kdy jsem si to neuvědomil. Pak jsme byli opatrnější, přijel jsem z Německa po čtrnácti dnech domů, doma byly dvě děti, osm a dvanáct let. Říkal jsem si: Koupím něco dětem. Přivezl jsem banány, mandarinky, nějakou čokoládu. Děti šly do školy a vzaly si ke svačině banán, což je teď naprosto normální, jenže tenkrát banány nebyly. A jedno Sdružení rodičů a přátel školy řešilo problém, jak to, že Krepindlovic dítě si může vzít do školy banán, a ostatní ne. To byla diskuse neskutečná, tak jsme jim přestali dávat do školy banány. Nebo jsme dohráli v Německu v devět v půl desáté večer a cesta trvala pět hodin. Přijedu ve dvě domů a tchán mi ráno říká: ‚Ty jsi píchnul?‘ Ne, normálně jsem přijel. Na autě byla probodnutá guma, v pondělí jsem se potřeboval vrátit, v neděli jsem lítal, aby mi to někdo spravil, místo abych byl s rodinou. Stalo se mi to třikrát. Nebo jsem jednou koupil, máme dlouhou zahrádku, tak jsem koupil takovou ošatku holandských tulipánů, aby si to tam ženské zasázely. Tulipány krásně vylezly, rozkvetly. A zase v týdnu říká manželka: ‚Hele, jsem venku, ty jsi stříhal ty tulipány?‘ Někdo přišel a ustříhal je, všechno bylo oholené.“

„Za olympijské stříbro nás pozvali do Hrzánského paláce k předsedovi vlády Štrougalovi. Kromě pohoštění dával za zlatou medaili po 30 000 korunách, za stříbrnou byla odměna 10 000 – ať jednotlivci, nebo pro lidi v družstvu. A v hotovosti. Paklíky po stokorunách, dalo se to dát do kapsy, horší bylo, když si Ludva Daněk vzal tři sta stokorun, měl nadité sako. Od předsedy vlády nás převáželi na ROH, na ředitelství, Karel Hoffmann byl předseda.“ – „Ústřední rada odborů to byla...“ – „Ano. Kdo měl stříbro, mohl si vybrat dvoutýdenní tuzemskou rekreaci. Kdo měl zlato, tak Bulharsko. Jeli jsme s manželkou do Tater, do Tatranské Lomnice, tak jsme si užívali.“ – „Co fanoušci doma?“ – „Ježíš, ti nám nadávali, byli údajně nadržení, protože jsme dostali po Rusku neskutečné množství telegramů, které nás povzbuzovaly. Ale zápas s Rusáky u nás do televize nedali, dali nás až na finále. Mělo se hrát v neděli, ale olympiáda byla posunutá kvůli tryzně, tak se hrálo v pondělí ve čtvrt na dvanáct v noci. Slyšel jsem od svých známých, říkali: ‚Čekali jsme, jak budete hrát, zápas skončil v jednu a v půl druhé s ceremoniálem, nevyspali jsme se, a ještě jste hráli tak blbě.“