Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Král (* 1953)

Tehdy jsme netušili, že to celé proběhne něžně

  • narozen v roce 1953

  • vystudoval divadelní a filmovou vědu na Univerzitě Karlově

  • působil od roku 1979 v Divadelním ústavu, nejprve v oddělení dokumentace, po roce 1989 krátce i jako ředitel

  • v 80. letech vydával s kolegy Bulletin Aktivu mladých divadelníků (předchůdce dnešního časopisu Svět a divadlo), spolupracoval se zakázanými autory

  • během listopadových událostí roku 1989 se z Divadelního ústavu stalo koordinační centrum stávky českých divadelníků

  • dodnes šéfredaktorem časopisu Svět a divadlo, roku 1993 založil Mezinárodní festival Divadlo

„Myslím, že je dnes těžké evokovat dramatičnost té doby. Tehdy jsme netušili, že to celé proběhne ,něžně‘. Vzpomínám si, že se divadelníci sice hned 18. listopadu přidali ke stávce studentů, ale byl to chaos. Zprvu se například zdálo, že zástupci českých divadel budou permanentně pendlovat mezi svými městy a Prahou. Nezdálo se, že by něco takového mohlo fungovat dlouho, natož dobře.“

Medailon:

Karel Král vystudoval divadelní a filmovou vědu na Univerzitě Karlově. Od roku 1979 působil v Divadelním ústavu – nejprve v oddělení dokumentace a v roce 1990 krátce i jako jeho ředitel. Zpětně se na tehdejší instituci dívá jako na ambivalentní: „Komunistický režim používal Divadelní ústav jako cenzorské zařízení, které mělo kontrolovat dramaturgické záměry i inscenační výsledky. V ‚mých‘ osmdesátých letech ale zaměstnanci příslušných oddělení cenzorství spíš podráželi nohy a svými posudky maskovali, co divadla opravdu dělají. Spíš pomáhali, než ubližovali. Pracovala tu řada lidí, kteří byli jinak ideologicky nežádoucí. Byli tu schovaní. Z mého pohledu se ona ambivalence odrážela ale ještě v další rovině. Já viděl hlavní smysl Divadelního ústavu v knihovně, kde se shromažďovaly knihy, články, fotografie či filmy, a to bez nějakých ideologických omezení. Byly například shromažďovány i výstřižky ze západního tisku, které dokumentovaly, co se o českých umělcích – a to včetně těch zakázaných, i těch v emigraci – píše v cizině. Komunistický režim to platil, ale jinak o existenci toho fondu možná neměl ani tušení.“

Tato zvláštní situace v Divadelním ústavu přispěla k tomu, že Karel Král začal spolu s několika kolegy v druhé polovině osmdesátých let spolupracovat se samizdatově vydávaným sborníkem O divadle. „Za svou domácí platformu jsem už tehdy ale považoval takzvaný Bulletin Aktivu mladých divadelníků, což bylo dítě perestrojkového uvolnění. Na sklonku osmdesátých let jsme připravili sedm čísel, navíc ještě sborník Kafka ’89. Objevili se v něm mnozí tehdy zakázaní autoři. Z něj se vyvinul časopis Svět a divadlo.“

V listopadu 1989 se Karel Král spolu s dalšími zasloužil o to, aby se z Divadelního ústavu stalo koordinační centrum stávky českých divadelníků: „Byla to křižovatka, jakýsi uzel spojující divadla mezi sebou i s Občanským fórem, se studenty a všemi možnými spolky, organizacemi a lidmi. Vlastně to bylo rychlé zavedení demokratického systému. Kuriózní je, že na ten systém všichni rychle přistoupili – jen v Divadle na Vinohradech s tím měli problém. Když se například divadelnický výbor dohodl se studenty na pokračování stávky, v Divadle na Vinohradech se zvednul ,hlas lidu‘, že stávka musí skončit. Vrcholem pak bylo, když při jednom z večerů s diváky na Vinohradech zvolilo publikum přítomného Waltra Komárka předsedou vlády. Ještě že na tuhle parodii demokracie Občanské fórum nepřistoupilo.“

Karel Král se nakrátko stal prvním porevolučním ředitelem Divadelního ústavu: „Abych potvrdil, že hodlám být ředitelem jen na jasně omezenou dobu, dal jsem den před svým jmenováním výpověď. Hlavně jsem myslel, že zabráním tomu, aby někdo ‚uklízel‘ – třeba materiály dokumentující cenzorskou minulost Divadelního ústavu. Tři měsíce jsem se usilovně věnoval tomu, co vlastně jednotlivá oddělení Divadelního ústavu dělají a jaké jsou modely budoucnosti toho zařízení. Potom jsem nové ředitelce zvolené v konkurzu předal řadu šanonů s výsledky své práce a šel jsem do redakce Světa a divadla.“ Karel Král se nadále naplno věnuje časopisu Svět a divadlo, kde působí jako šéfredaktor. V roce 1993 založil a do roku 2001 umělecky profiloval Mezinárodní festival Divadlo.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť a umění

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť a umění (Viktor Portel)