Jiří Kráčalík

* 1954

  • „V době, kdy se to pořádně rozjelo, jsme organizovali celkem šest zájezdů. Vidím to úplně jako dnes, protože první z nich byl na Mont Blanc. Tenkrát nám lidé trhali ruce, aby se tam mohli dostat. Z Ostravy vyjížděly dva autobusy najednou. Následující rok už to bylo dvanáct zájezdů a ten další dvacet. Každý z nich byl originální. Ne jako dnes, kdy se pořádají zájezdy do jednoho hotelu, ve kterém se pouze otáčejí turnusy. Šlo o maximálně složitou práci. Pořádali jsme tedy Mont Blanc, Matternhorn a nakonec jsme jako první v republice otevřeli Kavkaz. Měl jsem kontakty s Ruskem a byl jsem tam v té době už dvakrát, takže to pro mě bylo jednodušší. Vzpomínám si, že se nám na jeden zájezd přihlásilo nějakých dvě stě nebo tři sta lidí při kapacitě pětačtyřicet míst. Tenkrát počítače teprve začínaly, takže nám to vše chodilo poštou.“

  • „Byl jsem vázán vojenským tajemstvím, aniž bych přesně věděl, o co jde. Později jsem se dozvěděl, že mě i jiným klukům z tiskárny prošly pod rukama nejtajnější dokumenty z Československé armády, zejména pak z protivzdušné obrany státu. Mohly tam být například projekty k budování nových střelnic, základen a tak dále. My jsme to však pouze fotili. Vždy přišel nějaký podplukovník a řekl: ‚Chlapi, ofoťte to a nedělejte z toho negativy na reprodukci. Potřebujeme to pouze zařadit do archivu.‘ Udělali jsme to na pětatřicetimilimetrový film, zabalili do cívky s označením a dále se vůbec nezajímali, kam to jde. Později jsem se dozvěděl, že jsem měl prověrku. Prověřovali moje rodiče, vzdělání, nebo zda mám někoho blízkého v zahraničí. Jinak bych se na to místo nedostal. Jednou jsem jim však nějaký dokument určitě podepisoval. Vím, že se to jmenovalo PTZD, neboli Přísně tajné zvláštní důležitosti. Byla to nejvyšší prověrka, jaká existovala.“

  • „To bylo údolí, které se dodnes jmenuje Masarykovo. V jedné z jeho zadních větví je i pomník, od kterého je pak možné vyjít na Gruň. Protože šlo o pitnou vodu, tak se prakticky všichni, kteří tam tenkrát žili, museli vystěhovat. Znamenalo to rozebrat vlastní dům a přestěhovat se jinam, stejně, jako jsme to udělali my. Většinou to byly dřevěné chaloupky. Pan Charbulák, který vlastnil chatu na Gruni už mezi námi není. Měl však také dole malinký obchůdek, restauraci a hotel. Vzpomínám si, že jsme tam chodili. To všechno museli lidé opustit. Nešlo však jenom o Řečice, ale i Hutě pod Smrkem a další dědiny. Přehrada pokračuje až do Starých Hamer, takže to zasáhlo i je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 27.02.2020

    (audio)
    délka: 03:15:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé nám trhali ruce, aby se tam mohli dostat

Dobová fotografie Jiřího Kráčalíka z Mistrovství Československé lidové armády ve sjezdovém lyžování, zima 1974
Dobová fotografie Jiřího Kráčalíka z Mistrovství Československé lidové armády ve sjezdovém lyžování, zima 1974
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Kráčalík se narodil 18. ledna 1954 v Ostravě. Většinu dětství prožil v části Radvanice, která se v té době tranformovala na dělnickou a hornickou kolonii. Pro útěky z industriálního prostředí volila rodina výlety na chatu v Beskydech, které se pro Jiřího staly zásadní na celý život. Stalo se tak i přes to, že vesnice Řečice, kam Kráčalíkovi jezdili, skončila koncem 60. let na dně přehrady Šance. Po vyučení v oboru reprodukční polygrafie nastoupil Jiří na vojenskou službu, kde roku 1974 vyhrál titul mistra armády ve sjezdovém lyžování. Následně byl přeřazen do Generálního štábu ČSLA. Zde působil v oddělení kartografie s nejvyšší prověrkou jako reprodukční technik. Koncem 70. let si dodělal vzdělání s maturitou a nastoupil nejprve do tiskárny Svoboda v Praze. Později se vrátil do Ostravy, kde pracoval v Moravských tiskárnách a od počátku 80. let dělal předáka Podnikové tiskárny ČSAD. Ve stejné době se stal kandidátem KSČ a pak i jejím členem. Po revoluci vydával časopis Hory a založil stejnojmennou cestování kancelář zaměřenou na pokročilou turistiku. V roce 2003 stál u zrodu Mezinárodního festivalu outdoorových filmů, který dodnes řídí.