Bedřich Koutný

„Takže nás tři estébáci někde posbírali, odvezli nás na radnici, na městský úřad do Zlína. Tam nám to jeden pověřený úředník oficiálně předával, z rozhodnutí pražského městského úřadu je shromáždění zakázáno, tímto nás o rozhodnutí vyrozumívají a upozorňují na důsledky v případě, že ho nebudeme respektovat… My jsme samozřejmě do té Prahy jeli. Tehdy nás pustili. Měli jsme sraz v bytě režiséra Andreje Kroba, který bydlel kousek nad Václavským náměstím. Tam jsme se zformovali, všichni ti aktivisti. Koukali jsme z okna ven a už jsme viděli ty naskládané antony jeden vedle druhého. Na čas, na který jsme byli domluveni, jsme vyrazili, s kyticemi, že je půjdeme položit k svatému Václavovi. Samozřejmě, jak jsme vycházeli, tak nás brali jako ovce jednoho po druhém. Rozváželi po služebnách a já měl štěstí. Zavřeli mě na Vinohradech, bylo nás tam v cele pro dva lidi snad patnáct a byla to tehdy skvělá společnost…“

„Tak měli povolení na můj byt plus na komplet celé sklepní prostory. To mně ukázali a já jim tedy řekl: ,Co se dá dělat, konejte svou povinnost.‘ Tak udělali byt. Já jsem netušil, že mezitím můj otec, který měl doma takovou malou páleničku, v době, kdy jsem byl pryč, na služební cestě, on si tam přepaloval trochu calvadosu. Byl to takový kotel a na tom hadičky, chladicí zařízení a tak, měl to v prádelně. Když jsem mu šel říct, že jdou dělat prohlídku do sklepa, tak se chudák málem vyvrátil, věděl, že to tam najdou. Oni v té prádelně hodinu chodili, prohledávali regály, hledali písemnosti… Pak přišli k tomu přístroji a říkali: ‚A toto je co? Kurva, chlapi, to je pálenica, to je pálenica! Rychle zahašte cigarety!‘ Takže asi po hodině zjistili, že se jedná o černou palírnu, to byl pro ně samozřejmě velký úspěch, že alespoň něco našli, že se našla pálenice.“