Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Koutná (* 1926)

V noci pomáhala Židům stěhovat majetek přes plot

  • narodila se do skromných poměrů roku 1926 v Ratajích nad Sázavou

  • rodiče pracovali u místního sedláka, měla dva sourozence

  • odmalička pracovala jak doma, tak na výdělek

  • po základní škole šla sloužit k místní rodině

  • za války pomáhala stěhovat místním Židům majetek přes plot

  • když pomáhala v kuchyni penzionu, přišli tam Němci vyšetřovat krádež másla

  • manžel Jaroslav se na vojně přihlásil na práci do dolů, aby vydělal peníze

  • pracovala v dělnických profesích v Chocni

  • z dětského domova si manželé Koutní adoptovali syna

  • v roce 2022 žila v Chocni

Dlouhotrvající chudobu Marie Koutné jakoby předznamenalo dětství v době hospodářské krize, jež v 30. letech 20. století ožebračila v Československu miliony lidí. Šetřit, pracovat, umět se uskrovnit, po všech pádech se zvednout a jít dál. Tak by se dal krátce shrnout její život. „Tatínek dělal různé práce, aby nás uživil. Nakonec pracovali s maminkou v hospodářství u místního sedláka,“ vyprávěla. A pracovat musela od malička i ona a její dva sourozenci. Už jako dívka si dokázala vydělat na svačinu nebo na nové boty.  V jejím okolí žilo několik židovských rodin, které se začátkem války ztratily v nacistických lágrech. Některým z nich pomáhala s ukrýváním majetku.

Mariin bratr Josef se vyučil v Chrastné u Žida Poláčka řezníkem. I jeho rodina zmizela beze stop v nacistických lágrech. Vzpomínala také na ratajského židovského obchodníka Havlíčka: „Měl obchod u kostela a ten se pak chudák oběsil. Bylo to strašné.“ Leccos se proslýchalo. Když k Brůhovým někdo přišel se zprávami, otec raději posílal děti pryč, aby neslyšely, co se povídá.

Pamětnice přidala ještě příběh rodiny dalších nájemníků Runčíkových. „Pán asi pracoval v odboji. Jednou jsem u jejich branky viděla tři chlapy v kožených kabátech a kloboucích. Zvonili a přišla jim služebná otevřít. Přišli pro pana Runčíka. Jeho manželka nebyla zrovna doma a on jí chtěl ještě napsat vzkaz. Ale oni ho tak uhodili přes ruce a nedovolili mu to. Dali ho do auta a odjeli. Zemřel v koncentráku,“ dodala.

Po základní škole pracovala jako služebná, u Bati, v textilce nebo jako pomocná síla v kuchyni. Za války zažila, co je strach z německých vojáků, když v kuchyni, kde pracovala, vyšetřovali krádež másla. „Museli jsme nastoupit všichni do řady a ptali se, kdo z nás máslo vzal. Když výslech trval dlouho, upozornili nás, že ten, kdo to udělal, bude mít na svědomí ostatní. Tu vystoupil kuchař a přiznal se,“ uvedla. 

Prarodiče žili v jeskyni

Marie Koutná, dívčím jménem Brůhová, se narodila 6. února 1926 v Ratajích nad Sázavou. Rodina žila velice chudě ve starším domku. Otec Antonín Brůha se ve Vídni vyučil ševcem a spravoval doma boty. Jenže lidé neměli peníze, a tak mu často nemohli za jeho práci zaplatit. Ještě hůř na tom byli její prarodiče. „Žili velmi uboze v jeskyni pod skálou. Tam se také v roce 1894 narodil můj tatínek. Jednou prý byla velká voda, stoupl potok a voda v jeskyni unesla kolébku, ve které ležel jako miminko můj tatínek. Kolébka se zastavila až u mostu. Tam ji někdo vytáhl. Pak se přestěhovali do toho domku a bydleli jsme všichni společně,“ prozradila pamětnice.

Maminka Antonie Brůhová (1896-1947) měla z prvního vztahu dvě děti, Jana a Ludmilu Žákovy. Když její partner padl v první světové válce v Itálii, nechala Antonie syna a dcerku na vychování u své matky. Tchyně by nevlastní děti v domě prý nesnesla a navíc v domě nebylo dost místa pro velkou rodinu. Po svatbě se Brůhovým narodil v roce 1922 Josef, v roce 1926 Marie a v roce 1932 Julie. Mezi nimi přibyly ještě dvě dcery, které záhy po porodu zemřely.

Paní učitelka se s námi dělila o svačinu

Obecnou školu vychodila Marie v Ratajích, které měly v době jejího dětství kolem jednoho tisíce obyvatel. Ve vzpomínkách jí zůstala paní učitelka Procházková. „Do školy chodil jeden hoch, který neměl ani ponožky. Paní učitelka Procházková mu k Vánocům koupila punčocháče. Nebo když viděla, že někdo nemá co jíst, rozpůlila svoji svačinu a dala nám. Mně také. Takových dětí bylo víc, co neměly nic k jídlu. Některé děti, co měly dost, se s námi nerady dělily,“ popisovala Marie Koutná.

Ve třetí třídě přišla na jednu charitní akci v místní sokolovně, kde rozdávali chudým dětem oblečení. „Dostala jsem krásnou bílou rádiovku. Ale paní, co tam věci rozdávala, mi ji strhla z hlavy, a dala mi modrou. V ní byla díra. Tak jsem ji zahodila.“ Šatstvo v rodině přešívala místní švadlena. Ze starého kabátu nový, šaty, z nichž Marie vyrostla, se nastavily na délku.

Rodiče chodili pracovat k místnímu statkáři. Sami doma pole neměli. Živily je čtyři slepice, koza a pár králíků. Děti se samozřejmě musely odmalička denně zapojovat do domácích prací. „Když jsme přišli ze školy, měli jsme na stole lísteček: ‚Nanos vodu, udělej roští, zatop a postav brambory na plotnu, aby se vařily, až přijdeme.‘“ Marie chodila také pást kozu na stráně a nosila vodu. Na běžné mytí byla voda v kašně, pro vodu na vaření chodila s konvemi až přes stráně k pumpě.

 „Abych si vydělala na svačinu, nosila jsem Čenkovičovým vodu z kašny. U domku měli okapovou rouru, do které jsem lila vodu z kašny. Tekla do nádrže, kterou měli na dvoře, a tou vodou oni zalévali.  Šla jsem s konví třeba čtyřicetkrát a vydělala jsem si padesát haléřů. Za to jsem koupila dva rohlíky. Jeden jsem dala sestře Julince, ona byla tak maličká,“ vyprávěla pamětnice.  

Rodiče vedli své děti ke katolické víře. Každou neděli museli s otcem do kostela. A protože neměli boty, chodila Marie do kostela bosa. „Já bych bývala doma četla, ale knížky nebyly. A tak jsem zpívala. To jsem si doma sedla do okna, dala jsem si tam polštář a přezpívala jsem celý zpěvník národních písní. Jednou jsem v kostele zpívala pašije, protože zrovna zpěvák onemocněl.  Pan farář byl rád, že jsem zazpívala. Tak jsem měla radost,“ uvedla Marie Koutná.

„Byly chvíle, že jsme byli šťastní, a byly chvíle, že jsme byli hrozně nešťastní,“ posteskla si pamětnice.  A k těm druhým patřil i fakt, že Marie nemohla jít po základní škole dál studovat. Rodiče neměli peníze, a tak se vzděláváním skončila v roce 1940, ve svých čtrnácti letech. Pak už ji čekala jen těžká tělesná práce. A nadělala se hodně.

Stěhovala Židům majetek přes plot

Tehdy otec rozhodl, že dcera Marie půjde sloužit k paní učitelce Korejsové z Prahy, která jezdila s manželem do Ratají na letní byt. Rataje ve své době lákaly na letní byty řadu nájemníků z měst. „Byla jsem tam rok za padesát korun měsíčně a měla jsem jídlo a nocleh. Naučili mě některé věci, které jsem neuměla. Třeba zabíjet králíka. Bydleli tam dva bratři vedle sebe. „Druhý z bratří Korejsů měl v domě nájemníky Židy. Když přišli Němci, museli se vystěhovat a dům jim zabrali. Od Židů jsme v noci stěhovali věci přes plot. Já byla na plotě a podávala jsem to k nám, kde jsme věci ukládali do dřevníků. Měli toho plno.“

Marie měla v Praze tety, které k nim do Ratají jezdívaly na letní byt. Teta Marii v Praze našla práci v nuselském pivovaře. Odtud však šla brzy domů, protože maminka měla úraz. Bratr Josef už byl totálně nasazený v Německu. Po válce si Josef z nucených prací přivezl ženu. „Bratrovi dělal v Německu mistra pán, který ho vzal k nim domů na bydlení, protože byly časté nálety. Tam se seznámil s jeho dcerou Luisou, už měla dceru, ale její přítel padl u Stalingradu. S bratrem Josefem se jim narodilo ještě jedno dítě. Chvíli bydleli s námi. Jenže pak bratra dostali do komunistické strany, on začal pít a dopadl nešťastně,“ vzpomínala.

Němci vyšetřovali krádež másla

Za války pracovala Marie ve sklárnách, odkud ji vybrali do rekreačního střediska Na Iváni v Ratajích jako pomocnou sílu do kuchyně. Středisko obývalo německé vojsko a střídali se tam i další němečtí rekreanti. „Začalo se tam ztrácet máslo. Majitel Řehák to řekl Němcům a přišli vyšetřovat,“ vyprávěla pamětnice. Ke krádeži se nakonec přiznal mladý kuchař, kterého hned poté Němci odvezli neznámo kam.

Když se Marie vrátila z Prahy domů k nemocné matce, snažila se zastat její práci. Pomáhala místo ní i na statku. „Chodila jsem s nůší pro trávu. Když jsem jednou šla dolů, viděla jsem u mlýna asi pět šest postav s puškami. Byli to Němci, kteří utíkali na konci války. Dostala jsem hrozný strach, tak jsem vlezla do mlází. Pak jsem se pěšinou mezi poli dostala přes sad do statku, kde pracoval otec. Říkal, že jdou směrem na Český Šternberk, kde měli Rusáci velké ležení, takže jim padnou přímo do rukou.“ Vzpomínala také na obrněný vlak, plný německého vojska, který viděla na konci války. Nasedali do něj i němečtí civilisté. Lidé k vlaku nosili bochníky chleba a vyměňovali je s nimi za zbraně. 

Na boty si vydělala sběrem jahod

Marie Koutná krátce pracovala ve Zruči nad Sázavou u firmy Baťa a vzpomínala na firemní praktiky, o kterých se mezi zaměstnanci mluvilo. „Proslýchalo se, že firma nadělala bot všelijakých, a když neměli odbyt, raději je pálili, než aby je dali chudým dětem. Lidi žili dost v bídě a boty by potřebovali,“ prohlásila. Vzpomínala také, jak ona sama si vydělala na boty. „Ráno ve čtyři hodiny jsem šla do lesa na jahody. Za půllitr jsem dostala dvě koruny, a takhle jsem si ušetřila na letní botičky za devět korun.“

Začátkem července 1947 zemřela Mariina matka Antonie Brůhová. Otec dělal domovníka v sokolovně, takže bydleli v bytě nad ní. Tou dobou poznala svého budoucího manžela Jaroslava Koutného (1925-2013). „Dělala jsem zrovna u kamarádky na poli. Přišla za mnou, že budou sekat ječmen, jestli bych jim nešla pomoct. Obilí se posekalo s koňmi, já ho srpem sbírala a dávala na připravená povřísla. Za námi další pomocníci stavěli panáky. S Jaroslavem jsme se potkali u studánky. On tam s hochy pracoval na trati, natahovali tam telefon. Dali jsme se do řeči a začali jsme spolu kamarádit,“ popisovala s úsměvem.

Manžel vydělal v dolech na nábytek

Jaroslav Koutný pocházel z Boru u Skutče a byl vyučený pekař. V roce 1947 šel na vojnu. Aby vydělal nějaké peníze, přihlásil se tam na nábor do dolů. Pracoval na Ostravsku, kde prolézal šedesáticentimetrovými štolami. Ale domů si přinesl vytoužených čtyřicet tisíc. Marie pracovala v Chocni v Roubíčkově textilní továrně. Bydlela v jedné místnosti. Na neděli jezdila k Jaroslavovým rodičům do Boru pomáhat na poli. „Oni nám moc přáli. Dali nám kamna,“ uvedla pamětnice. V roce 1949 se Marie a Jaroslav vzali a za peníze, vydělané v dolech, si koupili nábytek. Dostali také větší dvoupokojový byt bez příslušenství.

V době měnové reformy v roce 1953 o nic nepřišli, protože nic neměli. „Večer říkal Zápotocký, že žádná měna nebude, a druhý den ráno jsem šla do obchodu pro máslo a stálo padesát korun! Nějak jsme přežili, museli jsme víc šetřit. A šetřím dodnes,“ popisovala pamětnice. Po devatenácti letech se přestěhovali do většího bytu na jiném místě v Chocni. Jaroslav pracoval na dráze v topírně.

Mateřské štěstí našla v dětském domově

V letech 1951 a 1952 se Marii Koutné narodily dvě mrtvé děti. Sílu jí dodávalo, že manžel byl na ni hodný a nic jí nevyčítal. Jak uvedla, našly se i opačné případy. Manželé se rozhodli pro adopci a z dětského domova v Teplicích přijali syna Petra, narozeného roku 1952. K adopci je povzbudila manželova sestra Liduška Koutná, která v dětském domově v Teplicích pracovala jako zdravotní sestra. Marie Koutná nalezla po všech útrapách konečně mateřské štěstí a hrdě to okomentovala: „Tehdy mi známí říkali ‚paní Petříčková‘“.

Pracovala jako uklízečka v mateřské škole, na mandlu, později dělala kuchařku ve školce. Po zdravotních komplikacích odešla do výdejny materiálu v Orličanu, kde byla až do důchodu v roce 1986. „Žili jsme chudě, ale byli jsme spokojení,“ uzavřela pamětnice své vyprávění. Mladé generaci vzkázala: „Važte si svobody a míru. A buďte rádi, že máte práci.“

Marie Koutná žila v roce 2022 v péči milující rodiny v Chocni. Syn s manželkou, dvě vnoučata a pět pravnoučat – všichni babičku rádi navštěvují.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Marková)