Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Koudelka (* 1931)

• narozen 16. října 1931 v obci Květuš v jižních Čechách

• v roce 1947 rodina prodala dům a přestěhovali se do nedaleké Zhoře

• ve Zhoři rozšířili své hospodářství ze čtyř hektarů na 14 ha

• v roce 1956 po silném tlaku a nesplnění povinných dodávek byli nuceni vstoupit do JZD

• v roce 1952 bratr Jan zběhl z vojny a emigroval přes Železnou Rudu do Německa

• s Janem se rodina viděla až za 17 let v roce 1969 v Heidelbergu v Německu

• pamětník se poprvé oženil v roce 1956 s Marií Hejnovou, se kterou měl dvě děti

• podruhé se oženil v roce 1976 s Libuší Smetanovou

• celý život pracoval v zemědělství

• v roce 2024 žil ve Zhoři u Milevska

Vladimír Koudelka se narodil v roce 1931 v rodině malozemědělců ve vesničce Květuš na nejsevernějším okraji jižních Čech. Po skončení války se život začal pomalu vracet do klidnějších kolejí, avšak rok 1948 všechno změnil, komunisté převzali v Československu moc a nastoupily represe, vykonstruované politické procesy i popravy lidí, kteří se nebáli veřejně vyslovit své názory. Celé rodině Koudelkových se tento vývoj nelíbil, největší odpor však vzbudil ve Vladimírově starším bratrovi Janu Koudelkovi. Právě nesmyslné perzekuce se staly podnětem k tomu, že se rozhodl v roce 1952 emigrovat. Utekl z vojny v době své základní vojenské služby. Po úspěšném přechodu státní hranice u Železné Rudy se mu podařilo dostat na Západ a nakonec se stal vojákem americké armády. S rodinou se Jan znovu setkal až po dlouhých 17 letech, v roce 1969. Potom už se s rodiči nikdy neviděl. S bratrem Vladimírem se ve své rodné zemi shledal až v revolučním roce 1989. 

V roce 1954, kdy se Vladimír Koudelka vrátil z vojny domů, nastala na Písecku doba tvrdé kolektivizace zemědělství. Rodiče v té době už vlastnili 14 ha zemědělské půdy a hektar lesa. Díky svému přičinění i vysoké půjčce si svůj statek vybavili různými zemědělskými stroji. Po velkém nátlaku však o všechno v roce 1956 přišli. Jejich majetek patřil rázem všem a oni byli přinuceni vstoupit do právě vznikajícího jednotného zemědělského družstva (JZD).

„Já bych býval taky odešel, ale prostě jsem tady rodiče nemohl nechat. Nešlo to udělat. Kdybych utekl za bráchou, naše by to zlomilo. To hospodářství kupovali vlastně pro nás, abychom měli nějakou existenci.“ 

Němci jen prošli, ale Rusové brali všechno, na co přišli 

Vladimír Koudelka se narodil 16. října 1931 v malé vesnici Květuš v severním cípu Písecka jako druhý syn v rodině malozemědělců Jana a Viktorie Koudelkových. Své dětství prožil v těžké době druhé světové války, v době, která i děti formovala rychleji a hlouběji. On i jeho o dva roky starší bratr byli zavázáni mlčením o tom, že rodiče dali najíst uprchlému člověku z totálního nasazení z Říše, kterého ani neznali. A to i přes riziko, že budou prozrazeni nebo se stanou obětí nějaké provokace. Stejně tak chlapci věděli o dalším uprchlíkovi, který se skrýval po dobu dvou let na půdě domu svých rodičů ve vedlejší vesnici. Obě tato tajemství musel mladičký Vladimír udržet a nikomu nesměl nic říct. „Tenkrát se nic neřeklo, vědělo se, že tajemství nesmíme prozradit. Byli jsme strašně rychle dospělí, i když třináctiletí,“ vzpomíná.

Demarkační linie na konci války vedla až přes 40 km vzdálený Písek, a tak Květuš osvobodila Malinovského Rudá armáda. Obec ležela na hlavním silničním uzlu, kudy se na konci války prohnaly obě armády, německá ustupující a sovětská osvobozující. „Nejdřív prošli Němci. Když přišli do vsi vojáci, tak ty ženské, uprchlice – říkalo se jim národní hosté – házely zavazadla i děti na korby vojenských náklaďáků. Chtěly utéct s nimi. Ony měly z Rusů hrozný strach.“ Vladimír Koudelka vzpomíná na to, že němečtí vojáci projeli vsí vcelku kultivovaně bez větších problémů, zastavili se jen, aby napojili koně. A asi dvě hodiny po nich Květuší prošla Rudá armáda. Podle jeho vzpomínek vojáci začali proudit obcí asi v deset hodin večer a ještě druhý den dopoledne jich byla plná ves. „Jely tudy nepřetržité kolony vozíků a koní a hned ráno jsme měli plnou chalupu Rusů. Brali si všechno, hlavně jídlo. Mamka zachránila aspoň půlku chleba, aby bylo pro nás. A tatínkovi vzali hodinky na zlatém řetízku.“ 

Bratr se začal učit anglicky hned po převratu

Válka skončila, Koudelkovi ji přežili bez větších šrámů, přestěhovali se z Květuše do nedaleké vesnice Zhoř a sedlačili na svém. Všichni se těšili z míru. Ale přišel rok 1948 a téměř okamžitě se změnilo místní klima. V Chyškách, kam chodil Vladimír do školy, v roce 1949 ustanovili nové činovníky do národního a akčního výboru. „Lidi z toho měli legraci, protože najednou měli funkce takoví povaleči, kteří se váleli jen po hospodách. Do té doby tam byly takové vážené osobnosti a pak najednou takoví negramoti. No a pak sebrali faráře, ředitele školy a další. Dostali spoustu let v kriminále.“ Nikdo z rodiny Koudelkových ani tehdy, ani nikdy později nevstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ) a tento tehdejší handicap začali pociťovat téměř okamžitě. „Hned po roce 1948 se rozdělila i ta ves. Nevstoupili jsme do strany a hned se z nás stali občané druhé kategorie. Jak prohlásil Zápotocký: ‚Komunisté jsou nejlepší synové národa,‘ a my ostatní jsme už byli jen ta chamraď,“ vzpomíná pamětník. 

V této době, v atmosféře politických procesů počátku 50. let, končících často i rozsudky smrti, se Vladimírův starší bratr Jan rozhodl, že takovou realitu už déle snášet nechce. Sám si opatřil učebnice a začal se učit anglicky. „On už to měl v hlavě asi delší dobu. Učil se dlouho a docela mu to šlo.“ Jan Koudelka využil příležitosti a v době vojenského cvičení jako záklaďák na začátku září v roce 1952 utekl do Německa. Svou cestu si pečlivě, i když možná trochu naivně, připravil. „Nebál se ani tak pohraničníků, jako spíše jejich psů. Proto si opatřil kočku, kterou ukryl do mošny. Věřil, že když na něj budou poštváni psi, vypustí ji a oni se rozeběhnou za ní místo za ním. Bylo to velmi naivní,“ usmívá se Vladimír Koudelka. Bratrovi se nakonec podařilo překročit státní hranici i bez použití tohoto jistě vynalézavého triku. Pohraniční stráž ho nechytila a on s úspěchem emigroval z Československa. „On nevěděl, kde je, hranici přešel někde u Železné Rudy, šel asi dvě noci a pak našel na zemi německou krabičku od cigaret, tak si myslel, že už by to mohlo být ono a že by už mohl být v Německu. A pak se přihlásil na Grenzpolizei.“   

Estébáci k nám přijeli hned po Janově útěku

Bezprostředně po bratrově útěku se na statku ve Zhoři objevila Státní bezpečnost (StB) a poté k nim nečekaně a nezvaně jezdili opakovaně. Pátrali po Janovi nebo alespoň po nějaké informaci, která by je zavedla třeba k případným spoluviníkům jeho útěku. „Začátkem září se najednou u nás objevili tajní, estébáci. Přišli večer, my jsme zrovna poklízeli dobytek. A oni na naše hned uhodili, kde mají syna, rodiče samozřejmě tou dobou ještě nic nevěděli. A pak jezdili pořád. Třeba jsme se ráno probudili a oni už na statku byli. Nebo přijeli nečekaně v poledne nebo večer. Nevím, co čekali, že najdou,“ vzpomíná.

Když všem došlo, co se vlastně stalo a že Jan skutečně utekl, maminka se zhroutila. Pořád nikdo z nich nevěděl, k čemu přesně došlo, a tak se Viktorie Koudelková vydala na posádku v Milovicích, kde Jan sloužil na vojně. Chtěla zjistit aspoň nějaké informace. „Přišla na bránu a nechala si zavolat nějakého oficíra, ale samozřejmě tam žádný nepřišel a nikdo se tam s ní moc nebavil. Jen ti kluci na bráně jí říkali: ‚Matko, nestarejte se, ten už je dávno za kopečkama,‘ a pak se vrátila vyplašená domů. Nevěděli jsme, co se s ním stalo.“

Jan Koudelka o svém plánovaném útěku nikomu z rodiny neřekl, protože je nechtěl ohrozit. Nebyli tedy ani domluveni na tom, že by jim podal o sobě nějakou zprávu v případě, že se mu opravdu podaří z Československa zmizet. I přesto se depeše o tom, že je v pořádku, k rodině dostala. „Doma jsme vždycky poslouchali Svobodnou Evropu. S bráchou jsme se nijak nedomlouvali, že by nám nějaký vzkaz poslal, ale najednou jsme věděli, že to heslo je právě pro nás. Vzkaz zněl: ‚Náš pes Donald – jsem živ a zdráv.‘ Měli jsme doma psa, jmenoval se Lord, ale jen bratr mu říkal Donald. Prostě jsme věděli, že je to od něj.“

Jednali o tom, že nás vyženou jako kulaky z domova

Dva měsíce po bratrově útěku z komunistického Československa narukoval na vojnu i Vladimír Koudelka. V rámci základní služby byl zařazen k posádce v Tachově, nedaleko státní hranice. „Dodnes se podivuji nad tím, proč mě dali zrovna sem, přímo na čáru. Tenkrát jsem si říkal, že mají asi tu svou agendu tak zpožděnou, že to k vojákům ještě nedošlo. Ale dnes vím, že mě nejspíš zkoušeli, jestli se taky třeba nepokusím utéct.“ Vladimír Koudelka vzpomíná na to, jak jezdili přímo do hraničního pásma a tam stavěli zátarasy jako součást železné opony. Budovali protitankové zákopy i dělostřelecká polní palebná postavení. „Za celou vojnu jsem byl doma párkrát. Říkali nám, že imperialisté čekají na hranicích, a proto jsme nedostávali dovolenou, prý na tohle čekají, až bychom se šli válet domů.“

Po návratu z vojny se hned zase zapojil do prací na rodinném hospodářství. Rodiče po válce prodali svůj dům v Květuši a pořídili si hospodářství ve Zhoři. Vzali si úvěr na další stavby a na stroje do svého statku. „Naši byli schopní a pracovití. A hlavně se nebáli investovat a nezalekli se nových věcí. Když jsme hospodařili v Květuši a měli jen čtyři hektary polí, tak to bylo kádrově v pořádku. Ale ve Zhoři jsme měli už 14 hektarů a les, a to už se stalo problémem.“ Na konci roku 1955 rodina doplatila úvěr, který splácela, a statek zůstal bez dluhu. Jenže tou dobou už vznikala JZD a kolektivizace zemědělství vrcholila. Funkcionáři na ně tlačili, aby do družstva vstoupili. Koudelkovi do JZD nechtěli, přáli si hospodařit na svém. A tím se stali trnem v oku místních družstevních představitelů. Ti je dokonce navrhovali – jako kulackou rodinu – k vystěhování z vesnice, naštěstí tuto myšlenku nedotáhli do konce. Většina majetnějších sedláků se bránila, ale nakonec se díky povinným dodávkám podvolili téměř všichni, i Koudelkovi. „Na konci roku 1955 jsme byli bez dluhu, ale peníze už nezbývaly. Finance, které šly přes banku, nám za nesplněné dodávky zadržovali. Nakonec nám vyčíslili cenu za naše nedodávky, dělalo to 60 000 Kčs. No a pak už jsme museli povolit a do JZD vstoupit. Všechno nám vzali. Bránili jsme se tomu, jak to šlo. Já jsem se na konci ledna 1956 ženil a 10. února 1956 nás vehnali do družstva,“ trpce vzpomíná Vladimír Koudelka. 

Rodiče viděli svého syna už jen jednou v životě

Zatímco Vladimír a jeho rodiče bojovali v Československu za svůj grunt, své principy a domov, Jan Koudelka prošel v Německu anabází uprchlíka. Nejprve pobýval v utečeneckém táboře u Norimberku a následně se dostal do USA, kde se stal americkým vojákem. Kolem roku 1965 se vrátil zpátky do Německa a pak se konečně podařilo, aby se celá rodina sešla. K setkání došlo v srpnu v roce 1969 v Heidelbergu, těsně předtím, než se uzavřely československé hranice. Vladimír viděl svého bratra a rodiče svého syna po dlouhých 17 letech. Jan a Viktorie Koudelkovi zemřeli v roce 1976 a svého syna tak už nikdy nespatřili. „Měli jsme velké sympatie Němců, dávali nám najevo, jak nám fandí, že jsme se těm bolševikům postavili. Když někde uviděli auto s českou značkou, tak nám hned mávali. Na silnicích, když byl přede mnou náklaďák, už mě pouštěl. Byla tam veliká soudržnost s námi. To mě strašně překvapilo,“ vypráví pamětník. 

Ředitel říkal, že dětem náboženstvím pletu hlavy 

Vladimír Koudelka se oženil v roce 1956 a z manželství vzešly dvě děti. Bouřlivé období kolem roku 1968 však strávil starostmi o svou ženu, která onemocněla a nakonec bohužel zemřela. Sedm let se o děti staral sám a poté se oženil podruhé. Ani během normalizace se nezřekl zájmu o společenské dění, poslouchal zakázanou Svobodnou Evropu a stále se držel zdravého rozumu a svého náboženského přesvědčení. K víře vedl i své děti, což ale přinášelo potíže. Vzpomíná na to, že své děti přihlašoval na hodiny náboženství. Ty probíhaly ale jen v Milevsku, kam musely dojíždět autobusem. Náboženství začínalo v pět a po páté jim jel poslední autobus, čímž se tyto návštěvy znemožnily. „Ředitel školy mě každý rok pozval na kobereček s tím, že to není dobré, že pletu dětem hlavy tou mojí vírou, že je to škodlivé. Já jsem mu ale hned oponoval, že já jsem se náboženství také vyučoval a nemyslím si, že mám hlavu nějak popletenou,“ říká Vladimír Koudelka.

Lidi by se měli chovat slušně 

Vladimír Koudelka prožil svůj život skromně a čestně. Přestože byl bratrem tzv. „kopečkáře“, otevřeně se hlásil k víře v Boha a vedl k ní i své děti, a to i v době, kdy to nebylo zrovna vítané, držel se svých zásad. V 50. letech se on i jeho rodina stali terčem zájmu StB a v období nejtvrdší kolektivizace a vzniku JZD přišli o veškerý majetek. Ani osobní tragédie ho nezlomila a dokázal si udržet čisté svědomí. Po celý život byl přesvědčen o tom, že ti, kdo označují normalizaci za nejtěžší období, nezažili 50. léta – dobu, kdy lidé kvůli odlišným názorům umírali nebo strávili dlouhá léta ve vězení. Sametovou revoluci v roce 1989 přivítal s radostí, stejně jako jeho bratr, který později po pádu režimu opakovaně navštěvoval v době svobody svou rodnou zem. Vladimír Koudelka nikdy nelitoval toho, že nezvolil útěk za hranice do svobodného světa jako jeho bratr. Cítil odpovědnost vůči rodičům, a té dostál. 

„Jen toho sametu mělo být v roce 1989 míň. Někteří z toho vyvázli úplně bez trestu. Myslím si, že napřed se to s těmi, kteří ubližovali, mělo pořádně vypořádat, všechno tohle vyřídit a pak teprve měl nastoupit samet.“