"Když se v roce 1962 rozhodovalo o tom, kam přesunout Urxovy závody, rozhodlo se, že by se mohly přesunout do Valašského Meziříčí. Na tom místě bývalo pole s brambory, pak letiště, byla tam hlavní trať, a hlavně tam byla voda. Rožnovská Bečva a Vsetínská Bečva se tu setkávala a na tom místě byla postavena fabrika. Když jsem vodíval exkurze, říkal jsem jim, že největším provozem, který v chemičce máme, byla voda. Všechna voda musí přijít, vyrábí se z ní technologická pára, elektřina, používá se na výrobu tepla, celé Valašské Meziříčí je vyhříváno odtamtud. Ve Valašském Meziříčí je čisťoučko, protože tam DEZA topí. A topí plynem. Veškerá voda, která je, se čistí. Musí se vyčistit od všech organických látek, které sežere biologické čištění. Čpavek a všechno ostatní. Co nesežere, jsou soli. Když se dehet koksuje, obsahuje prvky celé Mendělejevovy tabulky. Při první destilaci, když se otevře a čistí se patra, je tam rtuť. V množství 10 na mínus šestou je ve vodě, která odtéká z dehtu. Je tam křemík, germanium. Molekulu po molekule se skládá do zařízení. Vyčištěná voda se opatrně pouští do Bečvy. Musí se kontrolovat, kolik teče vody. Když je pod 1,3 kubíků za vteřinu, musí DEZA zastavit odběr vody a musí použít vodu studniční a vodu z vlastních zásobníků."
"Brigádničil jsem jako průvodčí tramvaje nebo autobusu, ale taky na šachtě důlního zámečníka. Musel jsem tam být ráno v půl šesté, obléct se, vzít kahan, helmu a už jsme padali dolů rychlostí 17 metrů za vteřinu. Havíři už tam byli, my jsme přišli až nakonec a rabovali jsme. To znamená, že jsme chodili na sloje, kde už se nerubalo a kde zůstalo potrubí, které bylo zdrojem energie. Na elektriku to nešlo, nesmělo se jiskřit. Rubalo se tedy tlakovým vzduchem. Trubky jsme odmontovávali, převáželi je k šachtě a tam se vyvážely nahoru. Byly to sloje stojaté i sloje ležaté. V jedné takové ležaté sloji jsme jednou pracovali. Když jsme chtěli odejít, nemohl jsem se pohnout. Sloje tehdy měly 40 centimetrů. Sloj nad námi klesla a já si toho ani nevšiml. Přimáčklo mě to, tak mě kousek odrubali, já jsem vylezl a bylo."
"Při osvobozování v roce 1945 pálili Němci na Zábřeh bubnovou palbu. Jeden granát za druhým za sebou stříleli tehdy z hor na Zábřeh, aby zastavili Sověty. Když šli ruští vojáci kolem potůčku u našeho domu, přiletěl granát, a narazil do malé zídky. Všichni jsme byli v krytu, vyrazili jsme vítat vojáky a vtom ten granát padl. Mezi tatínkem a granátem rostl kaštan, který skončil naštípaný na třísky. Tatínek měl na bradě jedinou střepinku. Jednomu z vojáků ale tlaková vlna roztrhala plíce, lidé ho chtěli odnést do sladovny k ošetření. Tatínek chtěl využít své zkušenosti s léčením, a aby mu odlehčili, chtěli mu nést flintu. Tu ale voják z ruky nedal. Byla to jeho jediná jistota. Donesli ho tam, ale plíce byly natolik poškozeny, že voják zemřel."
"Tatínek pracoval v Zábřehu i ve sborech v Postřelmově, Svébohově nebo Sudkově, to už byly takové menší horské oblasti, kam tatínek v létě jezdíval na kole a v zimě na saních. Jednou tam prý potkal anděla. Jel na kole, bylo to za války a byl problém sehnat pneumatiky. Když se kolo prodřelo, vzala se jiná pneumatika a podložila se gumou. Všechno šlo tehdy na válku pro armádu. Tatínek tudy jel a ucházelo mu kolo. Poklusával proto vedle kola, potkal chlapa, který jel kolem na kole. Ten mu dal svoje kolo, a že mu to jeho spraví. Tatínek si kolo půjčil, jel odsloužit bohoslužby a jen co jel zpátky, jeho opravené kolo tam stálo. Nikdy předtím ani potom toho člověka neviděl. Jezdívalo se tam tehdy serpentýnami, říkalo se tam tomu Hambálky. Jednou tatínek jel, už byl podzim, šero, a najednou se před ním objevila obrovská bílá postava. Tatínek se zhrozil, zastavil. A tu se ozval: ,Á, pan farář. Dobrý večer.´ Byli to partyzáni, kteří takhle strašili Němce. Když tudy jelo auto, byli to tehdy jedině Němci. V serpentýnách museli hodně brzdit a v tom se objevil chlap na chůdách, na sobě velikánské plachtoví, a klackem nebo kyjem rozmlátil přední sklo a než se vojáci vzpamatovali a vytáhli zbraně, seskočil chlap z chůd, sbalil plachty a schoval se."
Daniel Košťál se narodil 30. dubna 1938 do velké rodiny evangelického faráře Jana Košťála, jehož otec Jan Košťál zahynul v ruském zajetí v roce 1917. Rodina se stěhovala na několik farností, mezi nimi nechyběla ani pětiletá misijní cesta do Svaté Heleny v rumunském Banátu. Zatímco válečné vzpomínky čerpá především z rodinných historek a otcových pamětí, sám prožil téměř 50 let v dehtových závodech DEZA Valašské Meziříčí a pamatuje si i dobu, kdy se chemička zakládala. Jako chemik vystudoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po celý život byl aktivním členem evangelické církve a varhaníkem. Za ženu si vzal svou první a poslední lásku Ilonu Jakobovou, kterou potkal v 15 letech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
