Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Erich Weigel (* 1929)

• narozen 26. února 1929 v Kobeřicích na Hlučínsku

• rodina vlastnila v Kobeřicích obchod se smíšeným zbožím, lahůdkářství a hospodu

• po připojení Hlučínska k Německu musel jeden z bratrů narukovat do wehrmachtu

• začátkem roku 1945 pamětník utekl před frontou do protektorátu

• konec války prožil v Újezdu u Uničova

• po roce 1948 jim komunisté zabavili dům a obchody, zavřeli hospodu

• po maturitě musel narukovat k Pomocným technickým praporům

• vystudoval v Brně stavební inženýrství

• pracoval ve stavebním podniku Ingstav v Opavě

Erich Weigel se narodil 26. února 1929 v katolické rodině v Kobeřicích na Hlučínsku. Rodiče Josef a Elfrída měli čtyři děti, tři syny a jednu dceru. Erich přišel na svět jako předposlední. Weiglovi patřili mezi vážené a bohaté rodiny. Vlastnili velký dům naproti kostelu a obchod se smíšeným zbožím neboli koloniál, kde se prodávaly i látky. Měli také masné lahůdkářství a hospodu. Ještě před válkou zřídili v obci první benzinovou pumpu. „Pumpovalo se ručně. Otec měl také auto s šoférem,“ vypráví Erich Weigel.

Otec byl vyučený lahůdkář. „Považoval si, že se vyučil v Německu. Byl to ale především zdatný obchodník.“ Masité lahůdky pak už sám nevyráběl. „Pro obchod nakupoval u výborného řezníka z Třebomi.“ Restaurace u Weiglů byla prý vyhlášená. Na jejich plzeňské pivo se sjížděli lidé z širokého okolí. V hospodě se také vařilo. „Hosté byli zvyklí na náročná jídla. Jeden oběd stál kolem sedmi korun, což bylo tenkrát hodně.“ Pro potřeby domácnosti a restaurace chovali Weiglovi prasata. Měli velkou zahradu se spoustou ovocných stromů. „Naše výborné hrušky si mohli trhat i zákazníci.“

Německy, česky a po našemu

Mívali tři zaměstnance, kteří u nich také bydleli. „Jeden pracoval v hospodě, druhý v domácnosti a třetí v kuchyni. Maminka byla i tak v jednom kole. Měla na starosti kuchyni a kromě toho vypomáhala v obchodě. A pořád u nás bylo živo,“ vzpomíná Erich Weigel. Doma mluvili německy i česky, ale více německy. „Tatínek chtěl, abychom uměli německy dobře, protože jsme měli v Německu plno příbuzných, tak abychom se s nimi domluvili. Maminka s námi hovořila nářečím ‚po našemu‘.“

Za první republiky chodil pamětník do české školy. „Učitelé byli velmi přísní. Učili jsme se i němčinu, ale na dosti primitivní úrovni,“ vypráví. Do školy chodil rád. „Zvláště jsem se těšíval na loutkové divadlo, které hrálo jednou týdně. Školu jsem měl hned vedle domu, takže jsem tam mohl chodit v papučích.“

Na podzim 1938, když bylo Hlučínsko na základě mnichovské dohody připojeno k Hitlerově říši, se mu znalost němčiny velmi hodila. Čeští učitelé museli odejít a výuka byla výhradně v němčině. „Mnozí spolužáci měli potíže, protože německy neuměli.“

Také učitelka klavíru obdivovala Hitlera

Většina lidí podle něj připojení k Německu, které slibovalo obyvatelům Hlučínska lepší životní podmínky, spíše vítala. „Některým to bylo jedno. Vždycky, když přijde někdo nový, tak slibuje. Sympatizanti si, bohužel, pletli fašismus s němectvím, což byl velký rozdíl. I moje učitelka klavíru, velmi slušná paní, ke které jsem chodil na soukromé hodiny, obdivovala führera. Byla však už tenkrát stará, nechodila ven a nevěděla, jaká zvěrstva se dějí. Když se ukázalo, jací jsou to vrazi, lidé byli velmi opatrní, aby se nedostali do koncentráku nebo neměli nějaké potíže. To platilo i pro mého otce, kterého by se navíc rádi zbavili někteří jeho konkurenti.“

Němečtí důstojníci k nim chodili do obchodu i do hospody. „Byli vždycky krásně oblečení a chovali se velmi slušně. V hospodě obsadili extrovnu a pronikali i do naší kuchyně, kde jim jejich kuchař připravoval omelety. To bylo ještě na začátku, kdy vládla přátelská atmosféra.“ Erich Weigel vzpomíná, že později už musel být ostražitý. „Jeden gestapák se mě snažil nachytat. Ptal se mě: ‚Že ten tvůj otec taky poslouchá Londýn?‘“

Jeho starší bratři Josef a Herbert měli štěstí, že válku přežili. Asi dvě stě padesát mužů z Kobeřic, kteří museli obléct uniformu wehrmachtu, se domů nevrátilo. Jednoho bratra neodvedli kvůli tuberkulóze. Druhý sice narukoval, ale shodou šťastných okolností ho neposlali do Ruska, byl zajat v Německu a po válce se vrátil do Kobeřic.

Motorizovaný útěk do protektorátu

Když se začátkem roku 1945 blížila fronta, Erich utekl s otcem a bratrem do Protektorátu Čechy a Morava. „Přikoupili jsme ještě jedno auto. Já jsem už měl vůdčí list, tak jsem jedno z aut řídil, naložili jsme proviant, oblečení a jeli jsme. Jeden český učitel, který si vzal Kobeřanku, nám zajistil azyl v Újezdu, nedaleko Olomouce. Bydleli jsme na faře a pak u ředitele školy,“ vypráví pamětník. Odhaduje, že byli pryč asi dva nebo tři měsíce. Nedokáže přesně zdůvodnit, proč matka zůstala sama doma.

„Trochu na ni dohlížel jeden známý. A poté, když přišli Sověti, nad ní držel ochrannou ruku jeden starší Rus. To bylo jediné štěstí, protože vojáci se chovali hrozně, kradli a znásilňovali ženy.“ V Újezdu, kde s otcem a bratrem přečkal konec války, se prý také děly hrozné věci. „Gestapáci stačili ještě zabít asi dvacet lidí, kteří se účastnili partyzánského spiknutí.“ Erich Weigel si také vzpomíná, že když otec jednou v obchodě prohlásil, že Hitler je vyřízený, prodavačka jim řekla, aby utíkali pryč, protože vedoucí volala na gestapo.

I v Újezdu se připravovali na příchod fronty. Vykopali si bunkr, aby se měli kde schovat, ale boje se naštěstí vesnici vyhnuly. „Když Němci utekli a přišli Rusové, začlenili nás do hlídek, které kontrolovaly, jestli se ještě někde Němci neskrývají. Dali nám i pušky. Naštěstí jsme je nemuseli použít. Byla to hrozná doba. Jednoho mladičkého německého vojáka zastřelili na hřbitově. Potom jsem také viděl, jak bijí sudeťáky.“

Syn kapitalisty neměl udělat maturitu

Jejich auta se jim podařilo uchránit před Němci i před rudoarmějci. „Měli jsme je schované na faře za pohřebním vozem. Až příslušníci Revoluční gardy nám jedno auto zabavili.“ Když se vrátili na Hlučínsko, nacházeli domy poškozené bombardováním a vyhořelé stodoly. Maminka přečkala konec války bez újmy. Také jejich dům nebyl poškozen, jen vnitřní vybavení bylo částečně zdevastované. „Rusové tam pobývali a chlastali. Podle toho to vypadalo.“

Dočasné revoluční velení se pak začalo vypořádávat s lidmi podezřelými ze spolupráce s nacisty. „Starostu Strahovic utloukli v Opavě. I mého otce odvedli, ale naštěstí ho nezabili, ale propustili. Vědělo se o něm, že byl antifašista. Mnoho slušných Němců zle dopadlo. Jednoho obchodníka z Opavy zabili jen proto, že přispěl do sbírky na ošacení pro německé vojáky. Z toho usoudili, že sympatizoval s Hitlerem.“

Po válce dali Weiglovi do pořádku dům a opět provozovali obchod i hospodu. Pamětník se dostal na gymnázium v Hlučíně, ale dostudovat prý neměl. „Napoprvé mě vyhodili od maturity. Od kantorů jsem se dozvěděl, že důvody byly politické, že jako syn kapitalisty nemám na studium nárok. Ale tatínek šel za ředitelem a domluvil mu. Nakonec mě nechali udělat opravnou zkoušku,“ vypráví. Bylo to v létě roku 1951.

Převýchova na vojně

Na podzim musel Erich Weigel nastoupit vojenskou službu. Zařazen byl k Pomocným technickým praporům (PTP), kde byli synové sedláků, živnostníků či bývalých politiků, faráři a další, podle režimu politicky nespolehliví branci. Narukoval do Děčína, poté byl v Českých Budějovicích a v Pardubicích. „Nebydleli jsme v kasárnách, ale v barácích jako pro vězně. Vojenský výcvik jsme žádný neměli, jen sem tam nějaký pochod. Pracovali jsme hlavně na stavbách. Něco jsme si i vydělali.“

Říká, že vojna to ale nebyla nějak krutá. „Měl jsem štěstí, že nás hlídali docela slušní lidé. Také bylo pro nás dobré, že se o tyto útvary začaly zajímat mezinárodní organizace. Pak nás nutili, abychom řekli, že souhlasíme s touto formou převýchovy, což jsem odmítl. Za trest jsem několik měsíců přesluhoval.“

Shodou příznivých okolností se pamětník po vojně dostal na Stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. Musel chodit na brigády, aby se uživil, protože z bohatých rodičů se po nástupu komunistů k moci stáli chudáci. Zavřeli jim hospodu a sebrali obchody, které převzal podnik Jednota.

„Zabavili nám i dům. Mohli jsme tam sice bydlet, ale museli jsme platit nájem. Rodiče měli velmi malý důchod, dohromady asi pět set korun. Otec chtěl jít do práce, ale nedovolili mu to,“ vypráví Erich Weigel. Po studiích vystřídal několik míst, až našel zaměstnání v Ingstavu v Opavě, kde pracoval až do důchodu. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, a tak ho nečekala žádná velká kariéra. Dělal přípraváře staveb.

Nebýt tchyně, utekl bych do Německa

„Ve stavebnictví se naštěstí politika moc neřešila, i když na komouše z vedení jsem si musel dávat trochu pozor. Když byl třeba 1. máj, nahlásil jsem se, že půjdu do průvodu, ale pak jsem tam nikdy nešel. Přímo odmítnout účast jsem si netroufl.“ Oženil se s učitelkou Eliškou, která to prý měla horší. „Šikanovali ji, překládali z místa na místo. Nesměla chodit do kostela a musela odebírat Rudé právo,“ popisuje pamětník. Říká, že situace se trochu zlepšila, když manželovi školní inspektorky opatřil v Německu léky na žaludeční vředy. „Tak to chodilo.“

Když v srpnu 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl zrovna se ženou na dovolené v Bulharsku. „Nebýt tchyně, která kromě nás nikoho moc neměla, nevrátili bychom se. Vystoupili bychom v Jugoslávii a pak bychom se nějak dostali do Německa. Táta tušil, že chceme utéct, tak tchyni řekl, že se určitě nevrátíme. Byla z toho až nemocná. Pak byla moc ráda, že jsme přijeli.“ Jeho bratr Herbert tenkrát emigroval. „Protože se vzdal československého občanství, mohl za námi jezdit legálně na návštěvy,“ dodává Erich Weigel.

Když v listopadu 1989 začala sametová revoluce, která skončila pádem komunistického režimu, byl rád, že se toho dožil. Když se ohlíží za svým životem, lituje, že se vždy nechoval jako správný křesťan. „Kdybych mohl žít ještě jednou, byl bych mnohem slušnější a nehřešil bych.“