Miloslav Komárek

„Jak to bylo tehdy organizované? Když nějaký cizinec z Německa nebo odjinud ze západní Evropy si chtěl v Jeseníkách ulovit jelena?" – "Všechno se to dělalo přes Čedok. Čedok byl spojený s naším lesním ředitelstvím v Karlovicích. Ti se domluvili a hajný ještě vůbec netušil, že bude někoho vodit. Pak o tom poslali zprávu a udělali malé školení, o čem s nimi můžeme a o čem nesmíme mluvit. Což bylo úplně zbytečné, protože my jsme jim nerozuměli a oni nám taky ne." – "Kdo vám dělal školení?" – "Ředitel lesního závodu." – "A co vám říkal? Co jim můžete a nemůžete říkat?" – "Třeba abychom nenadávali na Rusy a tak dál. Abychom se chovali tak, že jsme tady jenom na jeleny, ale co se děje ve světě kolem dokola, že nás nezajímá. Nebo lépe řečeno nesmí zajímat.“

„Lidé, kteří to na Libavé znají, vzpomínali, že ty původní domy a vesnice, často sloužily jako terč." – "Ano. Také kostely." – "To jste zažil?" – "Protože to bylo vylidněné. Vojáci všechno koupili, lidé se museli vystěhovat. Tak jsem to zažil. Ale dlouho jsem tam nebyl. Cvičení trvalo třeba jednu noc a za celou vojnu to byly tři nebo čtyři noci všeho všudy. Střílení z větších kanónů bylo pro armádu asi dost drahé. Proto s tím neplýtvali." – "Takže si pamatujete, že se jako terče používaly vysídlené objekty?!" – "Ano. To ale není nic nenormálního. To není nic nenormálního. To se dělá všude. Kde byla nějaká vojenská střelnice, tak všechny tyhle věci sloužily jako terče.“