Dagmar Kolumková

* 1926

  • „Já si pamatuju, ale nevzpomenu si na jméno – Vojtěchovský nebo tak nějak – to byl krásnej, mladej kluk, šikovnej. A jak udělali atentát na Heydricha, tak on řekl mezi úzkým okruhem: ‚To je dobře, že ho oddělali.‘ Někdo se bál, že to ostatní slyšeli, a udal ho a oni ho odpravili. A ta maminka byla u Moravce a prosila a on řekl, že s tím nemůže nic dělat, že to je záležitost jinejch lidí. Takovej krásnej, chytrej, mladej kluk, a oni ho oddělali. A ta maminka prej říkala, ani nevím, jak to dopadlo: ‚Až se to obrátí, já ho vlastníma rukama zastřelím, toho kluka, co to na něj řekl.‘“ – „A to se vědělo, kdo ho udal?“ – „Ono se to vědělo, ta maminka to zjistila, protože oni za ní přišli a sebrali ho z domova. A on, chudinka, byl čestnej a oni říkali: ‚Řekl jste to?‘ A on řekl: ‚Ano.‘ No, tak to byl ortel smrti.“

  • „My jsme šíleně toužili, aby už skončila válka, a měli jsme představy, že pojedeme studovat do ciziny. Tak to jsme nešli. To bylo chvíli, taková euforie. My jsme v prvním ročníku dostali stipendium. Jeli jsme do Švédska, pár lidí, bylo nás deset, a byli jsme šťastní a vrátili jsme se v takové euforii, a tady už to skřípalo a už nás nenechali. Naopak, začal socialistický realismus a chtěli, aby všichni na sochařině dělali Staliny a Gottwaldy. Což jsem ani jedno, ani druhý nechtěla, protože na to byly zvláštní komise. A když jste to udělala s mírnou ironií nebo nadsázkou, tak to nechtěli a koukali, jestli je neshazujete, jestli je dobře povyšujete. A to mě nebavilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Domov seniorů Elišky Purkyňové Praha 6, objekt Thákurova, 14.12.2015

    (audio)
    délka: 01:47:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Při tvůrčí práci pro mě byl vždycky nejdůležitější nápad

Dagmar Kolumková
Dagmar Kolumková
zdroj: Portrét D. Kolumkové vytvořený dětmi v rámci projektu PNS

Dagmar Kolumková se narodila 16. ledna 1926 na pražském Smíchově. V období protektorátu navštěvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde se věnovala řezbařině. Po válce vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (ateliér sochaře Jana Lauda). Nikdy nevstoupila do komunistické strany. Protože pro ni bylo obtížné vyhovět požadavkům socialistického realismu, uchýlila se k tvorbě užitého umění (keramiky) a k restaurátorské práci. Podílela se na opravě řady významných sochařských památek v Čechách i na Moravě (hlavní nádraží v Praze, Husův pomník na Staroměstském náměstí, církevní památky na Moravě). Zároveň se věnovala i samostatné umělecké tvorbě, svá keramická díla prodávala skrz monopolní státní podnik Dílo a účastnila se i jeho pravidelných výstav zvaných Keramona. Ačkoli v roce 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov, perzekuci v období normalizace se vyhnula. V současnosti se již kvůli oční vadě nemůže věnovat vlastní tvorbě, ale stále se aktivně zajímá o umělecké dění.