Viktoria Kolesnikova

„Když jsem nahrávala rozhovor s ředitelem muzea v rámci našeho projektu ‚Historici o Revoluci důstojnosti‘, Vladyslav Čubaňuk, ředitel, je profesionální historik, má pedagogickou univerzitu. Když mi vyprávěl o své zkušenosti z Majdanu, říkal: ‚Když jsem o tom slyšel, také jsem se osmnáctého vydal do Kyjeva. Dojel jsem ale do Umaně a tam mě zastavili naši kolegové a řekli: »Nejezdi do Kyjeva, my tu máme vlastní záležitosti, víc tě potřebujeme tady.«' Vyprávěl o svých pocitech. To bylo v Umani, to bylo v těch malých městech…, protože později jel něco zařizovat a projel jich ještě několik, a všude viděl stejnou situaci: lidé se ozbrojovali, čím kdo mohl – puškami, s jakými chodili na lov, násadami od lopat, hráběmi, čímkoli. A říká: ‚Já jsem se na to díval, já jsem historik, a vidím, že začíná Machnovščyna. Protože pokud se nedejbože něco pokazí, tak vybuchnou nepokoje, oni všichni povstanou! Já jsem,‘ říká ‚na vlastní oči uviděl, jak na místech začíná ukrajinské povstalecké hnutí!‘ To je ještě jeden prvek ukrajinské mentality a uvědomělosti.“

„Ve vesnici se všechny aktivity začaly odehrávat u muzea. Tam se následujícího dne sešla doslova celá vesnice, aby se rozhodli, co dělat. To je mimochodem také prvek ukrajinské organizovanosti, v takových případech. Shromáždili se, aby přesně rozhodli, kdo, kdy, kde hlídá, rozdělili se na brigády, kdo hlídá v noci, kdo ne v noci, kde se postaví kontrolní stanoviště… Protože situace byla taková, že nikdo nevěděl, co bude. Protože – průlom z jihu, Dněpr, Vozněsensk, to je přímý směr na tu stranu na Vinnycju, na Umaň. A zas takové… sakra, výsadkáři, parašutisté! Nikdo nevěděl, co bude a jak. Lidé většinou přemýšleli v kategorii ‚jsme ve druhé světové‘. Vesnice se v noci hlídala, všechna okna se zatahovala. 'Něco vám tam na ulici bliká, máte tam něco, zakryjte si to, aby to neblikalo…' Ženy se scházely v muzeu. Byla zima, v hospodářství ještě moc práce nebylo. Někdo měl krávu, ale tak moc jich není, dohadovali jsme se o tom. Opatřily slepice a přišly do muzea – a pleteme sítě. Pleteme sítě, děláme konzervy, posíláme je vojákům. Začalo nějaké to dobrovolnické hnutí, někdo přesně ví, kam to veze, přijíždí, balí se konzervy, děti něco malují. Celý ten proces samoorganizace – ten něco plete, ten stříhá, ta přinese oběd: ‚Tady jsem vám, holky, napekla pirožky…‘, prostě se cítíte být součástí společenství. Chápete, že ta vesnická společnost existuje, spolupracuje.“

„Majdan v podstatě není místo k obraně, nachází se v dolíku a z jakéhokoli místa – zleva, zprava, seshora je velmi snadné na něj zajít, je velmi snadné na něj zaútočit. Proto je Majdan spíš sakrální místo. Proč se všechny ukrajinské revoluce odehrávají tam, nemá logické vysvětlení, kromě toho, že je vnímán jako jakési posvátné místo. Odkdy je tam ta posvátnost, na to je potřeba udělat zvláštní průzkum, nyní [2024] na to odpověď nemám. Možná od roku 1990, nevím. Proč? Protože za sovětských dob to bylo místo vojenských přehlídek, ale tehdy tam ta posvátnost nepřicházela. Do devatenáctého století Majdan vůbec neexistoval, tam bylo Kozyno boloto [Kozí bažina – historický název lokality, kde je dnes náměstí Nezávislosti]. Samo místo vzniká během stavebního boomu v Kyjevě. Po roce 2000 se během rekonstrukce Majdanu dělal archeologický průzkum a našlo se tam mnoho zajímavého. Jsou tam vrata, přes která Bátú [mongolský chán] vstoupil do Kyjeva. Žádná z těch věcí jeho posvátnost nepotvrzuje, ale z nějakého důvodu to tak je.“

„Během toho pochodu byly dva momenty, které jsem si zapamatovala. Určitě proto, že byly pro mě oba velmi výrazné, významné. První – když průvod šel ještě po Chreščatyku, zleva i zprava byli nějací chlapci a děvčata, ukrajinskojazyční. Nejsem si jistá, ale měla jsem pocit, že přijeli asi ze západní Ukrajiny. Ale možná ne. A trošku opodál cesty stál trochu starší člověk jasně židovské národnosti. V Kyjevě vždycky bylo docela hodně Židů. Bydleli jsme na Podolí, chodila jsem tam do školy a v mé třídě – určitě polovina třídy byli Židé. I moje nejlepší kamarádka, která pak odjela do Spojených států, byla Židovka. Ten člověk byl výrazně židovského vzhledu a tak se díval… Zdálo se, že chce udělat krok do toho průvodu, ale nemůže se odhodlat. A ti kluci, kteří jdou vedle mě, dělají takové gesto, ukazují – pojďte s námi! Pojďte, připojte se! A on ten krok dělá a zapojuje se do průvodu. Druhý moment byl, když už jsme došli k Vrchní radě. Tam se lidé trochu rozptýlili po Mariinském parku a já jsem si všimla páru lidí staršího věku, on a ona. Pravděpodobně manželé. Podle vzhledu ne Kyjevané, asi Lvov, západní Ukrajina, soudě podle oblečení. Společně drželi plakát a na plakátu bylo napsáno: ‚Nechceme žít po leninsku, chceme žít jako lidé‘. Ten obraz s těmi dvěma lidmi… Dnes bych k nim určitě šla a zeptala se, kdo jsou a odkud. Ale mám takový ničím nepodložený pocit, že to možná byli lidé, kteří žili v době UPA [Ukrajinská povstalecká armáda] a účastnili se ho [povstání]. Nemám pro to důkaz, ale dnes si to z nějakého důvodu myslím. Protože byli nějak podobní těm lidem, i věkem, jak vypadali a jak se drželi. V tom, jak se drželi, byla taková důstojnost, jistota a pokoj. To na mě zapůsobilo.“