Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Kohout (* 1953)

Alkohol byl za socialismu příjemná vzpruha

  • narozen 20. května 1953 v Praze

  • jeho otcem je spisovatel a dramatik Pavel Kohout

  • vystudoval gymnázium ve Štěpánské ulici

  • od 1973 studoval scénografii na DAMU

  • roku 1975 se oženil s Evou Vonešovou

  • roku 1978 po zásahu StB na Plese železničářů podepsal Chartu 77

  • roku 1981 se i s rodinou vystěhoval do Rakouska

  • žije trvale v Rakousku, Českou republiku navštěvuje

Ondřej Kohout se narodil 20. května 1953 v Praze. Bylo to v době, kdy byl jeho otec, básník, prozaik a dramatik Pavel Kohout, ještě angažovaným komunistou. Na tátovy aktivity si nevzpomíná a zhruba koncem padesátých let se rodiče rozvedli. Žil s matkou Annou a sestrami Kateřinou a Terezou, budoucí spisovatelkou Boučkovou, s otcem však zůstal v kontaktu.

Žili na pražském Smíchově a základní devítiletou školu v Presslově ulici dokončil v roce 1968. Už tehdy měl zájem o výtvarné umění. „Bylo to spontánní, zjistil jsem, že mi to poměrně jde,“ vzpomíná Ondřej. Asi ve dvanácti letech začal číst životopisy malířů, chodil do Národní galerie a kopíroval obrazy impresionistů. Na výtvarnou školu ho ovšem nepřijali, a tak chodil alespoň do lidušky, jak se říkalo tehdejším lidovým školám umění, a od září 1968 pokračoval ve studiu na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici.

Několikrát na Západě

Za hranicemi železné opony se poprvé ocitl v roce 1967, když ho otec vzal do Hamburku na derniéru své hry. „To byl nový svět,“ líčí pamětník. Na Západě byl i v srpnu 1968. Bylo 20. srpna, když se s matkou, jejím tehdejším partnerem a sestrami vraceli volhou domů z cesty po Evropě. V noci k nim domů dorazil matčin bratr, který je informoval o sovětské okupaci. Ondřej pak chodil s kamarády po Praze a nadávali Rusům. „Byl to trochu sen, ze kterého jsme se dostávali až v dalších letech,“ říká o vstupu vojsk Varšavské smlouvy.

Během prvního roku na gymnáziu se postupně proměnila atmosféra – od původních protestů po vstupování do Socialistického svazu mládeže. Ondřej nebyl na celé škole snad jako jediný členem. Nespolupracovat s režimem a nebýt členem organizací pro něj bylo podstatné i v pozdějších letech. O době Pražského jara se přestalo mluvit a slovo okupace v tomto kontextu podle pamětníka neexistovalo.

V době prvního výročí vstupu vojsk se ocitl opět za hranicemi, tentokrát vyrazil s kamarády na brigádu do Mnichova. „To si vzpomínám, že jsem mluvil telefonicky s otcem potom, co v Praze proběhly represe, a ptal jsem se, jestli se mám vrátit, že jsem slyšel, že zatýkají intelektuály. Bylo mi šestnáct let, takže to znělo trošku komicky. On říkal, že se musím rozhodnout sám, nechal to na mně. Já jsem se rozhodl, že se vrátím. Člověk ještě doufal, že to nebude tak hrozné, jak to nakonec bylo.“ Za kamarády nicméně přijeli jejich rodiče a už se do Československa nevrátili.

Stěrky z Rakouska

Po maturitě studoval scénografii na DAMU. Šlo o malý obor, do kterého se podle pamětníka nepromítaly výrazné politické tlaky. Ke škole si načerno přivydělával mytím oken. Od otce si později dokonce nechal z Rakouska posílat kvalitní stěrky. „Byl jsem vybavenej výborně. Byla u toho sranda a pak jsme výdělek vždycky propili,“ komentuje mytí oken. V souvislosti s vysokoškolským studiem ostatně hovoří o tom, že se on a jeho souputníci starali především o to, jestli někam chodí pěkné dívky, a také vypráví právě o chození na pivo. „Alkohol byl příjemná vzpruha. My jsme byli nepřetržitě u Zlatého tygra. V hospodách se odehrával ten druhý život, ten neoficiální,“ vzpomíná.

V roce 1975 se oženil s Evou, rozenou Vonešovou, která studovala na Akademii výtvarných umění. Brali se proto, že čekali dítě. Její rodiče žijící na maloměstě si prý nedokázali představit, že by nebyla vdaná. Vydali se proto na chatu za Ondřejovým otcem na Sázavu a řešili, kdy proběhne svatba. Ondřej a Eva se vzali a narodil se jim syn Mikuláš. Pamětník nicméně podotýká, že byli ještě mladí a on žil dál stejně, jako kdyby ke sňatku nedošlo. Po dvou letech se rozvedli. Vzpomíná, jak tehdy zapíjel rozvod se svým otcem. Bylo to zrovna v době, kdy byl Pavel Kohout režimem vystěhován z bytu na pražském Hradčanském náměstí.

Kohoutové a Charta 77

S tátou se vídal často, takže měl přehled o dění mimo oficiální kruhy, hlavně kolem zakázaných spisovatelů, které také vídal na jeho chatě na Sázavě nebo v bytě na Hradčanském náměstí. Díky němu rozšiřoval samizdatovou edici Petlice, kterou založil a řídil Ludvík Vaculík. Pamatuje si také, jak dělal řidiče otci, jemuž režim úmyslně zabavil technický průkaz od vozu.

Zapojil se i umělecky. Vytvořil scénu a kostýmy pro hru Play Macbeth, uváděnou v rámci bytového divadla Vlasty Chramostové. Šlo o Shakespearovu tragédii v úpravě a režii pamětníkova otce. Na jedno představení vnikla policie, ale u toho Ondřej přítomen nebyl. O Chartě 77, na jejímž textu se otec podílel, dopředu nevěděl. „Mě nenapadlo, že by to byl tak strašný text, který by mohl být příčinou toho, že se celý národ v podstatě posere,“ říká upřímně, jak na něj prohlášení působilo.

V lednu 1978 probíhal v Praze Ples železničářů, na který se chystalo hodně lidí pohybujících se kolem Charty 77. Na místě zasahovala Státní bezpečnost a došlo i na mlácení a zatýkání. S partou lidí pak Ondřej vyrazil do podniku Olympia na Újezdu. Toho večera prý v něm a v jeho kamarádech dozrálo rozhodnutí Chartu 77 podpořit. Druhý den se sešli v bytě Marty Kubišové, která tehdy byla mluvčí Charty 77, a prohlášení podepsali.

Nechtění

Ondřejův otec se v roce 1978 dostal legálně do Rakouska. Mělo jít o roční dramaturgický pobyt ve vídeňském Burgtheateru. Roku 1979 se vracel, ale na hranicích ho odmítli vpustit do Československa, a tak Pavel Kohout v Rakousku zůstal. Pamětníkovi tátův pobyt na Západě pomohl nejen ke zmíněným stěrkám na mytí oken, ale i k zakázce návrhu kostýmů a scény pro vídeňské divadlo Theater in der Josefstadt. Ondřejovy návrhy se do Rakouska dostávaly díky tehdejšímu manželovi Marty Kubišové. Později se mimochodem zjistilo, že šlo o spolupracovníka Státní bezpečnosti.

Nechtěný v socialistickém Československu byl i pamětník. V roce 1979 se StB podařilo zjistit, že je u nich doma Václav Havel. Dorazili na místo a chtěli dovnitř, jenže Ondřej je bez povolení nepustil dál. Po čase přišli s předvoláním pro něho. Ptali se na Havla a vyhrožovali příživnictvím – pamětník neměl žádné stálé zaměstnání. Celkově si uvědomoval, že toho hodně vědí. Naznačili mu navíc, aby z Československa natrvalo vycestoval.

Po výslechu uvažoval o tom, že nebude snadné ve vlasti dál zůstávat. Měl dostudováno, ale nedokázal sehnat oficiální zaměstnání ani jako myč oken. Říkal si, že by se asi upil – právě alkohol totiž uvádí jako „hlavní náplň života“ v normalizačním Československu. S bývalou manželkou Evou, s níž žil, a synem Mikulášem se rozhodli požádat o vystěhování do Rakouska. Všechno vyřizování zabralo rok. Museli zaplatit za studium i za to, že se vzdávají občanství. Dostali papír, kde se psalo, že se dosud na území ČSSR „zdržovali přechodně“. Znovu se vzali, aby mohli vystupovat jako manželé.

Život v Rakousku

Když opouštěl republiku, myslel si, že to může být navždycky. V socialistickém Československu přitom zůstávala jeho matka a sestra Tereza. Sestra Kateřina už byla také v emigraci.

Ocitli se v jiném světě, který nabízel obchody plné jídla, ale samozřejmě též svobodu. „Demokracie je cejtit ve vzduchu. Svoboda, která člověka nějakým způsobem přepadne, to je velký rozdíl,“ říká Ondřej. Po příjezdu jim pomohl novinář Přemysl Janýr. Zajistil jim ubytování v penzionu, kde pobývali i další imigranti. Čekal je intenzivní kurz němčiny, pamětník ovládal jazyk jen pasivně z doby gymnaziálních studií. Po půl roce v jednom pokoji penzionu dostali od uprchlického fondu dočasný byt. Po čtyřech nebo pěti letech v Rakousku jim bylo uděleno občanství. V roce 1985 si našli byt s ateliérem, v němž žijí dodnes.

Díky otci začal vydělávat, právě jeho prostřednictvím totiž dostával různé zakázky. Dělal například výpravu pro německojazyčnou verzi filmu Ucho a pro několik inscenací připravil scénu a kostýmy. „Mezitím jsme malovali, měli jsme výstavy a sem tam jsme i něco prodali,“ vysvětluje, jak fungoval na volné noze. Česká komunita ve Vídni byla velká. Říká, že s undergroundem se pořádně seznámil až tady. V roce 1987 otevřel Jiří Chmel hospodu Nachtasyl, kde se lidé scházeli.

V pátek 17. listopadu 1989 byl na vernisáži v západoněmecké Bochumi. Do dění v Československu se pokusil zapojit o pár dní později, když šel s Jiřím Chmelem žádat na ambasádě ve Vídni o československé vízum. Nechtěli s nimi ovšem vůbec komunikovat, a tak Ondřej a Jiří odmítli odejít, dokud víza nedostanou. Lidé z velvyslanectví na ně nicméně zavolali protiteroristickou jednotku a celou situaci musel zachraňovat Pavel Kohout. Víza nakonec dostali.

Strach z režimu zmizel, špína ne

Do původní vlasti se dostal v prosinci 1989. Na silvestra téhož roku se účastnil oslavy v kulturním domě na pražském Smíchově, kde byl přítomen rovněž Václav Havel. „Člověk přijel někam jinam. Strach z režimu zmizel. Atmosféra byla absolutně jiná,“ říká o nových poměrech. „Země ale vizuálně vypadala stejně, všude šedivo, tmavo a špína,“ doplňuje. Stejná zůstala také obsluha v hospodě U Zlatého tygra i její osazenstvo.

O úplném návratu s manželkou nepřemýšleli. Rakousko přece jen není tak daleko, navíc ani neměli kde bydlet, v Praze museli nejprve přespávat u Ondřejovy matky. Až časem se jim povedlo sehnat vlastní místnost, ateliér si zřídili na rodinné chalupě v jižních Čechách. Vývoj v České republice hodnotí Ondřej Kohout lakonicky: „Lidé přestávají vnímat historii a totálně blbnou.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Juan Zamora)