Jana Kociánová

* 1948  

  • "Takhle, naposled se mě někdo ptal, co na tom období bylo nejhorší, a já jsem odpověděla, a řeknu to znovu – ne snad nějakej strach, ale stres. Permanentní stres z toho, zůstat utajená, utajená, utajená. Do poslední chvíle. To bylo na tom období nejhorší. Protože to ostatní – to jsme si řešili těmi soukromými mejdany, uzavřenými společnostmi, tenkrát se lidi tak nehonili za penězi jako dneska, každej měl pořád stejně, ať byl špičkovej, nebo ne. Takže my jsme si žili ten úžasnej soukromej život při mejdanech, samozřejmě se zataženýma záclonama. A tam se nikdo s ničím neskrýval, natož aby to byl problém, to ani omylem."

  • "Maminka nemohla říct: dneska vám k večeři udělám tohle a tohle. Nemohla, protože šla do obchodu a nebyla třeba základní věc jako cibule. Jednou nebyla cibule, podruhé nebyly brambory, nemluvím vůbec o toaletním papíru, to vůbec ne. Nebyly dámské vložky. A i z těch potravin i já potom, když už maminka zemřela, jsem pořád musela kombinovat a vymyslet nejméně tři varianty na vaření, protože něco z toho jste prostě v tom krámě nedostal. A pak jsem se někde doslechla nebo sama usoudila, že oni to tak dělali i plánovitě. Abyste neměl zájem o politiku a nešťoural se v tom, proč je to takhle špatně, tak jste radši se musel shánět pořád po něčem, co prostě nebylo. A ty rodiny, které potřebovaly třeba pračku nebo ledničku, to se nekupovalo tak, že se šlo do krámu. Tam to prostě nebylo. To se kupovalo podle toho, kde mám na to svého známého."

  • "No já jsem strašně snila o tom, hrát tenis, a dokonce si myslím, že bych v tom nebyla špatná. Ale přijít k mamince - ´maminko, raketu koupit,´- tak to mě hnala, ale pěkně, vařečkou. Takže jsem si našetřila. Když nám nemohla maminka udělat chleba se sádlem, tak nám dala třicet halířů na rohlík. A já jsem si z těchhle třicetníků šetřila, koupila jsem si pingpongovou pálku za patnáct korun a mazala jsem za panem Karlíkem, že teda chci ten ping pong dělat velmi vážně. Což se stalo. Takže já to dělám od těch čtrnácti let do – vlastně jsem přestala před pěti lety! – Vždyť já mám ještě iks medailí z turnajů veteránů. A ten ping pong, on opravdu obnáší dennodenně trénink. A pak hlavně – pro mě to byl nádhernej únik i v tom smyslu, jak jsme neměli doma ani kohoutek a vodu, natož koupelnu, tak tyhlety aktivní přebory a všechno znamenaly, že každej víkend se jezdil hrát zápas, a tam byly sprchy a všechen luxus pro mě."

  • "No a teď mě probudil šílenej rachot. A oni na těch dlažebních kostkách jely tanky. A já jsem si říkala: ´no zase točej nějakej film o druhý světový válce,´ protože to už jsem zažila i v centru, že se tyhle věci točily i s tankama. Ale bylo jich až běda, celá kolona. Tak jsem si říkala, co to je. A pak už lidi běhali a my, co jsme neměli ani rádio, tak už se to rozšířilo, o co jde. Takže to byl šok naprostej. No ale už jsem šla honem ven a do práce pěšky, a teď jsem potřebovala do té školy do Resslovky přes most, a tam samozřejmě tanky a celej most zablokovanej. A že 'neprojdete, tudy se nesmí.' A to už jsem měla v nohách pěkný kus cesty a jak jsem říkala, já jsem takový rebel. Tak jsem si tam stoupla k jednomu tanku a říkám: ´No to já tedy půjdu na druhou stranu, a ne že ne! Já potřebuju do práce.´ A tenkrát jsem uměla velmi dobře rusky a bohužel jsem to použila. Takže jsem začala říkat i slova jako sobaka (pes) – slova pro ně velmi nepřístojná. No a nejdřív jsem začla po dobrém: ´Kdo vám to přikázal? Víte, proč tady vůbec jste? To takhle slepě plníte rozkazy bůh ví koho? Co je na tom, že já chci projít na druhou stranu?!´ A pak to končilo tou ´sobakou´, on vytáhl samopal a ten jsem měla takhle půl metru od obličeje. Tak mě lidi doslova strhli na zem a začali řvát, takže on se sám lekl. Ti kluci, to byli ucha, vůbec nevěděli, kde jsou a co se děje. Ale pro mě to byl samozřejmě katastrofální okamžik."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.08.2016

    (audio)
    délka: 01:48:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší byl stres z toho, zůstat utajená

Jana Kociánová, 2016
Jana Kociánová, 2016
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jana Kociánová se narodila v Praze v roce 1948. Její matka byla samoživitelka dvou dětí, svého otce Jana nepoznala. V děství ji negativně poznamenaly tíživé materiální podmínky v neúplné rodině. Sociální hendikep se snažila dohnat vynikajícím prospěchem ve škole a později především sportem. Od čtrnácti let hrála závodně stolní tenis a dosáhla v něm mimořádných úspěchů. S obdobím dospívání přišlo i uvědomění své lesbické orientace, což musela prakticky až do konce totalitního režimu v Československu tajit - z profesních i rodinných důvodů. První její vážná známost byla rakouská sportovkyně a časté výjezdy do zahraničí se sportovními oddíly jí umožnily poznat svobodný život za železnou oponou. K emigraci se ale po roce 1968 neodhodlala, kromě patriotismu se zdráhala opustit svou nemocnou matku. Od šedesátých let až do pádu komunistického režimu pracovala na vedoucích pozicích na pražském magistrátu, ve výzkumném ústavu a nakonec jako pracovnice cestovní kanceláře. V cestovním ruchu také podnikala po roce 1989. Po celou dobu nepřestala bojovat za důstojný život sexuálních menšin i svůj vlastní, což se jí po někdy tragikomických peripetiích a zážitcích podařilo. Až do svých padesáti pěti let na špičkové úrovni reprezentovala svou zemi na sportovních turnajích.