Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Köcher (* 1934  )

Je třeba se snažit proniknout do jádra moci a změnit její smýšlení

  • narodil se 21. 9. 1934 v Bratislavě
  • rodina z matčiny strany krutě postižena holocaustem
  • studoval na anglickém a francouszkém gymnáziu v Praze
  • poté studoval MFF UK a FAMU
  • v mládí se zapojil do odbojové protikomunistické činnosti
  • v 60. letech dvakrát podmínečně odsouzen
  • získán StB ke spolupráci
  • vzdělaný, inteligentní a jazykově vybavený pracovník vyslán do USA
  • zde pronikl do CIA, informaátor Prahy i Moskvy
  • zatčen FBI, vyměněn v Berlíně za Anatolije Ščaranského
  • do roku 1990 pracoval v Prognostickém ústavu
  • později medializován pro údajný podíl na pokusu o podvod na Mohamedu Al-Fayedovi

Mezi berlínskou čtvrtí Wannsee a Postupimí protéká řeka Havola (Havel), která do pádu berlínské zdi tvořila hranici mezi východním a západním Německem. Přes řeku vede Glienicker Brücke. Tento most se stal v průběhu 20 let dějištěm několika výměn agentů mezi USA a SSSR. Poslední (třetí) výměna proběhla za mrazivého dne 11. února 1986. Z východní části po devíti letech věznění vykročil spolu s dalšími disident, symbol boje za svobodu sovětských Židů a pozdější izraelský ministr v několika vládách Anatolij Ščaranskij. Z opačného směru mu vyšel naproti komunistický rozvědčík zatčený FBI za špionáž Karel Köcher.

„(Ščaranskij) je malé postavy. Koupili mu oblek, ale velké kalhoty, tak je za sebou coural. Ten den hrozně sněžilo, most museli zamést, aby byla vidět uprostřed demarkační čára. Ščaranskij došel k demarkační čáře. Vzpřímil se a čáru přeskočil, radostí. Já byl také nadšený, protože jsem měl všechno za sebou. Za druhé jsem se domníval, že kvůli bezprecedentní podpoře Sovětů budu mít v Československu výsadní postavení. Budu svobodný, říkat, co chci, a také budu veřejně činný,“ vypráví Köcher.

Zatímco Anatolij Ščaranskij na druhém konci mostu obdržel od velvyslance izraelský pas a odjel do Izraele, kde byl přivítán jako hrdina, Karel Köcher se musel vzdát amerického občanství a v Československu byl zaměstnán v Prognostickém ústavu jako výzkumný pracovník.

Ve svazku StB o Köcherově činnosti v Prognostickém ústavu genmjr. Karel Sochor píše: „RINO (krycí jméno Karla Köchera) širokému okruhu svých styků barvitě líčí svoji životní dráhu s drastickým koncem a zdůrazňuje že:

· je neustále sledován a perzekuován ze strany představitelů rozvědky

· je mu bráněno v činnosti a v aktivitě

· nemá adekvátní společenské postavení

· je ve špatné finanční situaci... Neustále naříká.“

Dětství

Karel Köcher se narodil 21. září 1934 v Bratislavě. Otec pocházel z české rodiny, matka byla slovenská Židovka. Po vzniku pronacisticky orientovaného Slovenského státu se všichni přestěhovali do Prahy. Za války zpočátku rodina zapírala matčin židovský původ, později úřadům uváděla, že je ze smíšeného manželství, a tak se podařilo odkládat termín nástupu k transportu do konce války. Téměř všichni příbuzní z matčiny strany zemřeli v koncentračních táborech. Na Köcherův židovský původ nezapomněla ani StB: „Mal klůče od židovskej synagogy. Je žid,“ uvádí se ve svazku StB z roku 1986 „Akcia R/A“ (Rino a Adrid krycí jména manželů Köcherových).

Karel Köcher po válce nastoupil do anglického gymnázia a.do skauta, s nímž navštívil ještě v roce 1947 Anglii a Francii: „Můj otec byl absolvent rakousko-uherské vojenské akademie. Měl militaristické návyky a sklony. Ve skautingu viděl vhodnou organizaci, která ze mne udělá opravdového muže. Já jeho názor nesdílel. Byl jsem spíše na knížky. Bylo to dílo mého otce,“ vzpomíná Karel Köcher.

Anglické osmileté gymnázium v Praze patřilo mezi nejlepší vzdělávací ústavy té doby. Aktivně jej podporovalo ministerstvo zahraničí i British Council. U absolventů se předpokládala nejen vynikající znalost anglického jazyka, ale i britských reálií. Spolužáky Köchera byly převážně děti z dobře situovaných rodin. Vzpomíná, že po nástupu komunistů k moci mnoho spolužáků odešlo s rodiči do emigrace. Karel Köcher vychodil jen první čtyři ročníky, protože byl na začátku roku 1949 vyloučen: „Já byl vyloučen, protože jsem nevhodně komentoval politickou situaci. Odmítl jsem zpívat sovětskou hymnu, a když jsem odmítl spolupráci s tamní akční trojkou, udávat kamarády, tak mne vyhodili. Tehdy tam teror organizovala Rita Budínová ... Tehdy byl opravdu teror. Češtinář dostal dvacet let a ruštinářka také. Rita se dost zasluhovala, svědčila proti nim a podobně... Ritu Budínovou, později Klímovou Václav Havel ze zavrženíhodných důvodů přes protesty krajanů a lidí, které udala a poslala do vězení, jmenoval velvyslankyní v USA,“ tvrdí Karel Köcher. O které zavrženíhodné důvody šlo, nevysvětlil. Rita Budínová později patřila k reformním komunistům 60. let a v době, kdy Köcher, vyslaný normalizační rozvědkou, infiltroval CIA, Budínová veřejně vystoupila proti husákovskému režimu a podepsala Chartu 77.

Odbojáři na gymnáziu

Po vyloučení ze školy si podal odvolání. Komise rozhodla, že se již nemůže vrátit na anglické gymnázium, ale bylo mu doporučeno, aby se přihlásil na gymnázium francouzské. Köcher úspěšně složil přestupové zkoušky a nastoupil do přípravného kurzu francouzštiny. V nové škole si rychle získal autoritu a pověst antikomunisty. Spolu s bývalými spolužáky z anglického gymnázia a novými kamarády ze školy a skauta založil odbojovou studentskou skupinu: „Nejdříve jsme se vloupali do kanceláře Budínové a ukradli jsme jí kádrové materiály a záznamy, abychom mohli varovat kamarády. Sehnali jsme si tři funkční pistole. Podobně jako bratři Mašínové jsme uvažovali, co bychom měli dělat. Máme ji zabít? (Ritu Budínovou) Nebo se prostřílet na přes hranice, ale ono je to silný kafe, někoho zabít,“ říká Köcher.

Činnost ilegální skupiny záhy skončila. Po pár týdnech plánování diverzních akcí Köchera společně s ostatními kamarády zatkla StB. Odvezla je nejdříve do Bartolomějské ulice, kde proběhly první výslechy, a poté na Pankrác. Průměrný věk zatčených byl 17 let. Celá kauza však dopadla na poměry 50. let překvapivě dobře. Za dva dny byli všichni propuštěni. Žádné obvinění proti nim nebylo vzneseno, nikdo ani nebyl vyloučen ze školy nebo jinak kárně potrestán. Noc strávená ve vyšetřovací cele měla ale na Köchera, podle jeho vlastních slov, zásadní vliv: „V pankrácké věznici je podzemí, kde jsou malá okénka u stropu. Byla to cela pro jednoho, ale bylo nás tam asi pět lidí a do toho přivedli patnáctiletého kluka...V pět ráno mě probudili a říkají, že něco musím vidět. Vysadili mne k okénku. Venku na dvoře chodili dva muži. Spoluvězni mi povídají: ‚To si zapamatuj. Tyhle dva za chvíli popraví.‘ Od té doby mne pronásledovala otázka: Jakým způsobem efektivně klást odpor?“

Z jakého důvodu byli všichni kamarádi propuštěni, není známo. Köcher se domnívá, že hlavnímu vyšetřovateli případu se zželelo jednoho z obviněných kamarádů, protože dobře znal jeho matku ještě z doby první republiky. Protože většina zadržených byli navíc nezletilí, celou věc odložil. S ohledem na to, že v roce 1950 měli již komunisté vyšetřovací aparát plně pod kontrolou a referenti ministerstva vnitra byli pečlivě vybíráni dle loajálnosti k režimu, se zdá Köcherova hypotéza poněkud nepravděpodobná. Ani teze, že by nízký věk podezřelých mohl výrazně ovlivnit průběh vyšetřování, se ve srovnání s obdobnými případy té doby nezdá udržitelná. V 50. letech byly zřízeny speciální nápravné tábory pro mladistvé politicky nežádoucí osoby. V průběhu 50. let jimi prošlo několik set odsouzených nezletilých vězňů převážně za distribuci letáků apod...) O celou událost se StB znovu zajímala až v roce 1962, kdy se Karel Köcher ucházel o zařazení do amerického odboru rozvědky: „Gvozdek (řídící důstojník Karla Köchera) byl rozumný chlap. Říkal, že to vědí, ale nezajímá ho to,“ říká Köcher. Z pozdějšího spisu StB se dozvíme jen, že „v roce 1949 se zapojil do protistátní činnosti a v roce 1950 byl realizován, nato propuštěn po pohovoru s rodiči“.

Spolužákem na francouzském gymnáziu byl v kolektivu neoblíbený Vladivoj Tomek: dle pana Köchera psychicky nemocný Tomek skončil na popravišti za vraždu vojáka v roce 1953, kterou spáchal v okolí Želivského ulice v touze potvrdit si identitu protikomunistického odbojáře. Tomek seděl s Köcherem v lavici, což vrhlo na Karla Köchera jisté podezření a StB prý mohla později použít toto podezření pro konstrukci jistých pastí na pamětníka.

Odbojová činnosti Karla Průchy

Podruhé se Karel Köcher zapojil do protikomunistické „reakce“ jako překladatel zpráv, které posílal do Anglie bývalý člen skautského náčelnictva dr. Karel Průcha: „Marie Špánková byla moje učitelka na občanskou výchovu. Jednou mě požádala, abych za ní přišel po hodině do kabinetu. Ona mi povídala: ,Vy jste byl ve skautu, znáte doktora Průchu. On se zapojil do ilegální činnosti a potřeboval by poslat nějaké zprávy do Londýna. Přeložíte mu to?‘ Domluvila mi schůzku. Bydlel v Dejvické ulici. Šel jsem za ním a skutečně jsem mu pak překládal nějaké zprávy do Londýna. Já jsem to již tehdy nepovažoval za rozumné, protože se tímto způsobem komunisté nepřeválcují. Režim se sovětskou mocí byl v té době nepřemožitelný a o nějakém převratu nemohlo být ani řeči,“ tvrdí Köcher.

Půl roku nato byl dr. Karel Průcha spolu s dalšími skauty zatčen. Byl označen za vedoucího protistátní skupiny „ve službách západních imperialistických centrál“ a odsouzen k patnáctiletému žaláři. S Průchou a dalšími byla odsouzena na 2 roky odnětí svobody také Köcherova učitelka Marie Špánková. Köcher sám nebyl ani předvolán k výslechu nebo k podání vysvětlení. Ve výpovědích zatčených skautů se o Köcherových aktivitách nikdo nezmínil, ba ani nepadlo jeho jméno.

„Matfyz“ a FAMU

V roce 1953 Köcher úspěšně odmaturoval a přihlásil se na Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Ještě před maturitou si Köcher udělal průvodcovské zkoušky. Protože uměl dobře anglicky, francouzsky a rusky, brzy se stal vyhledávaným průvodcem pro státní oficiální i neoficiální návštěvy ze zahraničí.

V průběhu studia na MFF UK se v roce 1956 přihlásil na FAMU na dramaturgii a filmovou vědu. Přes počáteční potíže ze strany rektorátu MFF se mu podařilo oba obory úspěšně studovat a v roce 1958 promoval na MFF. Filmovou fakultu však nedokončil. „Když jsem studoval na FAMU, oslovil mne absolvent (jmenoval se Zdeněk Štábla) a přišel s tím, že by bylo dobré filmy z archivu používat k přednáškové činnosti, jak film vypadá jinde atd... A tak jsme začali jezdit s filmy po republice. Zdeněk Štábla vybíral filmy, na kterých demonstroval naši příslušnost k Západu. Lidem se to líbilo, a tak jsme v Praze založili první filmový klub. Vytvářeli jsme tlak na změnu prostředí, atmosféry ve společnosti. To byl mimořádný počin odporu a myslím, že velmi úspěšný,“ tvrdí Köcher. Další filmový klub později vznikl v Brně a dalších městech.

V podmínce

Od konce 50. let do roku 1962 byl Köcher dvakrát trestně stíhán a odsouzen v roce 1958 na tři měsíce podmíněně za napadení veřejného příslušníka a v roce 1962 na dva roky podmíněně. V prvním případě se mělo, podle Köchera, jednat o provokaci, kdy ho příslušník VB špehoval s mladou holkou, a v druhém případě za vymyšlený pohlavní styk s nezletilou dívkou. O tomto období říká, že byl vystaven „systematické kriminalizaci“ . O Köcherových sexuálních aktivitách kolují dodnes legendy. Nejpikantnější historky se týkají jeho způsobu získávání tajných a důvěrných informací v USA. Köcher s manželkou měl údajně pravidelně navštěvovat orgiastické večírky, kde se scházeli zaměstnanci Pentagonu, CIA apod. S nimi navazoval intimní vztahy a získával jejich důvěru. Köcher tvrdí, že tyto „pomluvy“ o něm po jeho zatčení záměrně rozšířila FBI, aby ho očernila před budoucím soudem. Nicméně nepopírá, že s manželkou kluby s pochybnou pověstí navštěvoval.

Pokusy o emigraci

Köcher se kvůli tlaku ze strany státní moci údajně pokusil dvakrát emigrovat. Cestovní pas mu byl sice dříve odebrán, ale přes tzv. blízký pohraniční styk se dostal do příhraniční polské vesnice, kde nastoupil na vlak do Varšavy, odkud jel až do gdaňského přístavu. I když studená válka vrcholila, obchodní lodě ze západních zemí sem tam zavítaly i do polských přístavů. Köcher v docích oslovil amerického námořního důstojníka jedné obchodní lodě s prosbou o pomoc: „On se bál. Říkal: ‚Dostaň se na volné moře. Musíš překonat deset kilometrů a my tě pak vezmeme.‘ Ale nikdo nechtěl tu lodičku k tomu účelu obětovat. Dost jsem se tam potácel. Dvakrát jsem se o to pokoušel, ale nešlo to,“ vzpomíná Köcher.

Nový plán: via StB

Po neúspěšných pokusech o emigraci se Köcher rozhodl vstoupit do služeb StB. Dnes uvádí, že jeho cílem bylo dostat se do rozvědky a vycestovat na Západ, kde by se ihned dekonspiroval a zapojil do činnosti protikomunistické československé emigrace: „Přes dráty se nedostanu. Co kdybych to sfouknul tak, že by mne zaměstnala rozvědka a vyslala mne ven. Byl to plán dosti mission imposible. Měl jsem kamaráda, který studoval FAMU, produkci. Toho na školu vyslala strana. Potom byl zaměstnán na vnitru. Dost jsme diskutovali o StB a jak zevnitř (KSČ) lze klást odpor. Spolu jsme vymysleli operativní plán, jak bude na různých místech trousit, jak jsem výborný, umím jazyky a jsem ideální pro rozvědku… Nemůžete (do rozvědky) přijít a zaklepat na dveře. Oni musí za vámi přijít sami… Skutečně to dělal šikovně a oni (rozvědka) se objevili. To byl můj první průnik do tajných služeb.“

Tento plán měl s kamarádem realizovat v průběhu roku 1962. O navázání styku StB s Köcherem nicméně poručík Miroslav Plášek „Opavský“, který měl na starosti prověření „Rina“ v roce 1987, píše: „28. 3. 1961 ponúkol sám RINO spoluprácu s MV s odôvodnením, že si chce získať znova dôveru pomocou při odhalovaní nepriatelskej činnosti. Po krátkom rozpracovaní pplk. GVOZDEKOM bol koncom roku 1962 získaný ako IS (ideový spolupracovník).“

První schůzka proběhla v ČSRo, kde Köcher pracoval jako redaktor. Pracovníci MV se vyptávali na polského kolegu, který navštívil Československý rozhlas. Köcher ochotně oznamoval pracovníkům ministerstva vnitra, s kým a kde se polský novinář v rozhlase sešel apod. Ačkoli byl adeptem spolupráce s StB, byl z rozhlasu vyhozen pro již zmíněný sexuální delikt s nezletilou dívkou. Ztratit práci na začátku 60. let znamenalo skutečné ohrožení, protože nebýt vázán v pracovním poměru znamenalo možné stíhání za příživnictví. StB s oblibou tento paragraf užívala k likvidaci nepohodlných osob. Na příkaz tajné policie byli disidenti vyloučeni ze zaměstnání a následně uvězněni na několik let za příživnictví. Je s podivem, že se do této situace Köcher vůbec dostal, když v té době již naplno probíhaly jeho námluvy s StB. (Ta později oceňovala jeho styky, výkonnost a využitelnost pro práci mezi lidmi zvláště z oblasti humanitní inteligence – Josef Nesvatba, Ivan Sviták, Karel Kosík, Jiří Němec i Jan Němec, Václav Havel, Jan Grossman aj.)

Köcher se nakonec nechal zaměstnat jako noční hlídač v družstvu Stavba, kam za ním pravidelně chodili příslušníci StB. Noční hlídači ve státním podniku Stavba byli převážně disidenti, kteří byli pro své názory vyhozeni z dřívějších akademických zaměstnání: „Když jsem přišel na kádrovku, tak se na mne podívala a říká: ,Promovaný fyzik? Kolik umíš cizích řečí?‘ - ,Čtyři.‘ Ona: ,Náš nejlepší zaměstnanec jich umí čtrnáct.‘“

Spolupráce s StB sílí

V družstvu Stavba Köcher dlouho nepracoval. StB mu později našla místo lektora v planetáriu. Kontakty StB s Köcherem byly čím dál častější a v první polovině roku 1961 mu byla přímo nabídnuta interní spolupráce: „Pak přišli za mnou domů. Jestli bych nechtěl spolupráci. Pomoci jim honit špiony, kterých tu bylo. Já si říkal: ,Proč né.‘ Mezitím se ukazovalo, že to jsou dost řízci. Čím dál více dávali najevo, že si také myslí, že tu (s režimem) není všechno v pořádku. Něco se s tím musí také udělat a oni jsou ve velmi silné pozici,“ říká Köcher. Koncem roku 1962 byl definitivně získán jako tzv. ideový spolupracovník a již měsíc poté, 31. 1. 1963, byl podle spisu StB z roku 1988 přeřazen do amerického odboru II. správy StB jako agent směřovaný do USA. Od té doby byl Köcher systematicky cvičen ve zpravodajské práci.

Výcvik

Výcvik vedl pplk. Miloslav Gvozdek, tehdejší náčelník 2. oddělení 1. odboru II. správy ministerstva vnitra. Školení agenta obsahovalo ovládání šifrovací techniky, základy konspirace, využívání mrtvých schránek apod. Další součástí výcviku byly různé psychologické techniky k oklamání protistrany. K základní dovednosti patřilo oklamání detektoru lži. Köcherovi se díky tomuto školení později skutečně podařilo projít prověrkou CIA, jejíž součástí byl test na takovém přístroji: „Ten přístroj je blbej. Dnes už jsou jiné metody. Ví se o lhaní víc. Která část mozku je při lhaní aktivnější atd… Pokud jde o ten klasický přístroj, ten je obelhatelný. Myslet na něco jiného, koncentrace a vůle. Já na to zvláštní trénink neměl. Strávil jsem jedno odpoledne s jedním majorem v Krakovské ulici. On si tam udělal vlastní detektor lži. Vysvětloval mi, jak to pracuje a jak ho lze obelstít. Největší problém je, že se toho bojíte. Také výsledky vyhodnocuje někdo, kdo musí být přinejmenším tak chytrý jako vy. Jinak ho ošálíte. Na nevinných otázkách se rozklepete a rozhodíte schéma.“

Základním nástrojem tehdejší kontrarozvědky a vůbec tajných služeb bylo sledování osob. Odhalit, že jste sledovaný nebo někoho sledovat bez povšimnutí, na to kladla StB při výcviku zvláštní důraz. Důkladné sledování jedné osoby bylo také velmi drahé. Do akce bývalo nasazeno několik aut a až 15 osob na jednoho sledovaného. Köcher v rámci výcviku absolvoval hned několik „sledovaček“. Při jedné z nich byl sám sledován a za úkol měl odhalit všechny do akce zapojené osoby. Velící důstojník pplk. Gvozdek Köcherovi sdělil pouze, odkdy dokdy celá věc proběhne. Za jedno odpoledne napočítal Köcher na 10 lidí a několik aut. „Sledovači“ se v průběhu dne několikrát převlékli a změnili SPZ u používaných aut. Bezpečně odhalit „sledovače“ lze podle Köchera několika způsoby: „Tehdy museli sledovači používat vysílačky, což bylo vidět. Hlavně ale musíte znát jejich práci. Sledovač musí za vámi všude jít. To je v jeho popisu práce. Musí. Vy si musíte vymyslet takovou situaci, kde by neměl být. Takže když za vámi půjde, máte ho odkrytého. On když pozná, že o něm víte, musí odpadnout, a to vám potvrdí, že to byl sledovač. Oni si mění kabáty atd. Nechodí za vámi po chodníku, ale na druhé straně silnice. Když je to potřeba, tak vás předejdou, aby vás zmátli. Je to dosti náročné.“

StB prověřuje nového pracovníka

Krom výcviku StB Köchera neustále prověřovala. Köcher například dostal za úkol, aby převzal větší obnos peněz od západního agenta a předal je českému fotografovi. Při předávání valut si Köcher všiml, že západní agent nosí boty z východního Německa. Ihned pochopil, že se jedná o prověřovací akci. Později za tento postřeh dostal pochvalu od pplk. Miloslava Gvozdka.

V průběhu výcviku dostal Köcher výjezdní doložku do Vídně. To byla Köcherova nejdůležitější prověrka. Jak sám říká, StB mu v podstatě umožnila emigrovat. Také se údajně ve Vídni pokoušel získat vízum do několika západních států, ale bez úspěchu.

Když se vrátil z Rakouska, bylo již rozhodnuto o jeho vysazení do USA: „To měli (v StB) v podstatě štěstí. Protože kdyby mne bývali poslali jinam, třeba do Anglie, ihned bych zašel na první policejní stanici, kde bych se dekonspiroval. Proti Anglii nebo Francii bych nikdy nepracoval. Proti Němcům bych pracoval, protože to nikdy nebyli a nejsou naši přátelé. Já to bral, myslím, dost realisticky. I komunistické Československo má jakési legitimní národní zájmy, které je třeba hájit. I špatný režim některé národní zájmy hájí,“ tvrdí Köcher.

Původní důvod, pro který se Köcher rozhodl vstoupit do služeb rozvědky, se tedy v průběhu výcviku v StB poněkud pozměnil. Už nebylo hlavním cílem zevnitř mocenského aparátu komunistické strany změnit politické poměry ve státě, ale hájit na mezinárodním poli národní zájmy bolševického Československa.

V roce 1964 se Köcher oženil s Hanou Pardamcovou, dcerou Josefa Pardamce, komunistického kádra 50. let.

Situace v době příletu do USA

V druhé polovině 60. let dosáhla sovětská propaganda s pomocí západních levicových mírových hnutí vrcholu popularity. Masové demonstrace a stávky zachvátily západní svět.

Pod tlakem veřejnosti Francie v roce 1966 vystoupila z vojenské části NATO a novou strategií se má stát tzv. třetí cesta ve studené válce (pol. sblížení s SSSR). V roce 1964 vypukla druhá vietnamská válka a již koncem šedesátých let vyvolala ostré střety uvnitř americké společnosti. Do roztříštěného západního světa byl v roce 1965 vysazen Karel Köcher s úkolem dosáhnout co nejvyššího společenského postavení. Dne 12. 9. odešel do Rakouska, kde požádal jako emigrant o vízum do USA. Ještě v listopadu ho v Rakousku navštívil pplk. M. Gvozdek a předal mu šifrovací tabulky. O měsíc později Köcher s manželkou přistál v USA a brzy se mu, přes studia a pracovní působení na Kolumbijské univerzitě a Brzezinského institutu, podařilo (po delším zkoumání ze strany CIA) v roce 1972 vstoupit do služeb americké rozvědky.

II.

Ve službách CIA i Sovětů

Z nitra americké zpravodajské služby Karel Köcher předával Sovětům informace o akcích chystaných proti jejich agentům – ti je pak dokázali včas varovat. U Rusů Köcher oceňuje vlastenectví – práce proti SSSR pro CIA podle něj nikdy nebyla u Rusů motivována idealisticky, vlastizrádně, vždy to bylo z nižších pohnutek jako msta, pocit křivdy apod.

Důvěrně poznal metody CIA, způsoby nátlaku na vyhlédnuté lidi a metody rozvědky americké i sovětské popisuje na případě Ogorodnika, který měl později spáchat sebevraždu. Köcher psal o případu do Prahy a Moskvy, dopis ovšem skončil na stole amerického agenta, šéfa sovětské rezdientury KGB ve Washingotnu Kalugina. (Podle Karla Pacnera však spočívá krev Ogorodnika na rukou Karla Köchera, který měl Sovětům Ogorodnika udat coby spolupracovníka Američanů.) Podobně líčí způsoby práce špionáže na případu pokusu o obvinění Henryho Kissingera z velezrady, při němž byl tehdy již mrtvý Ogorodnik citován.

Humanizace sovětské rozvědky

Podle Köchera se sovětská rozvědka chovala od 60. let čím dál civilizovaněji, zatímco americká naopak: „Nejen politické vraždy, atentáty, ale i vztah k agentům, k lidem, který pro ně pracovali. Tim nemyslím příslušníky rozvědky, ale lidi, který někde naverbovali. Když byl ten člověk zatčenej, tak ti Rusové se třeba postarali o jeho rodinu, o děti, aby chodily do školy, nebo něco takovýho. Američani nic – vždyť dostal zaplaceno.“ Podle pana Köchera i v sovětské rozvědce probíhal proces prosazování (se) humanistických hodnot, připomíná to podle něj podobný proces v katolické církvi, která od represivní organizace spěla rovněž k humanitě.

Konflikt s Kaluginem

V roce 1976 Karel Köcher ze svého postu CIA odešel: „Usiloval jsem o to nejen sbírat informace, ale také vývoj událostí aktivně ovlivňovat.“ Místem takového ovlivňování se stalo analytické oddělení CIA, jakýsi mozkový trust organizace. „To bylo neuvěřitelně tajný oddělení, které mělo přístup k nejtajnějším informacím. Tam jsem pronik a opravdu jsem se dostal na tu špičku, a tady zaúřadoval Kalugin. On se jako americký agent lekl, že bych se to dozvěděl, a dosáhl toho, že jsem byl povolán na schůzku do Prahy. Já jsem přijel, všechno bylo krásný, obdivovali se mi, no ale objevil se Kalugin, začal se ptát na nějaké informace, které jsem nemohl znát, on řekl – ,Podívejte se, neodpovídá!‘ – a označil mě za amerického spolupracovníka, a to přes rozkaz Andropova. Krátce nato byl vyhozen ze svého místa.“

Köcher měl vystoupit na tiskové konferenci s obviněním Havla, Tigrida aj. – „zřejmě chystali nějakej proces“. To ovšem Köcher odmítl s tím, že jej klidně mohou zajmout. Byl podroben asi třídennímu nátlaku a situace se zdála čím dál zoufalejší, ani jedna strana nevěděla, jak z toho ven. „Nakonec jsem řekl, že jsem americký agent, a Američanům jsem řekl, kam přesně jedu. A když se ztratí americký pracovník, tak bude situace jak v 50. letech.“ Byl puštěn znovu do USA s tím, že pokud nepřeruší spolupráci se CIA, dojde k jeho fyzické likvidaci – „tak jsem na práci pro CIA hned po příjezdu rezignoval“.

Odchod do civilního života a nabídka nové spolupráce

Köcher byl přijat na New York State University, jeho žena získala práci v obchodě s diamanty. V americké administrativě dle pamětníka postupně klesal vliv „jestřábů“, což přičítá úspěšné práci rozvědek na sovětské straně.

Někdy začátkem roku 1982 přijel za Köcherem Jan Šturma neboli Fila s omluvou od náčelníka rozvědky za incident vedoucí ke Köcherově odchodu a s nabídkou nové spolupráce. Ta by měla pracovat na proměně sovětského režimu. „To na mě hluboce zapůsobilo.“ Zejména to konvenovalo jeho přání ovlivnit rozhodování sovětské strany. „Věnoval jsem tomu tolik let, a když se objeví příležitost dotáhnout to do konce, tak to neodmítnete. A ten režim se taky nakonec sám rozmontoval.“ Neměl již usilovat o vstup do CIA, ale doplňovat pomocí svých kontaktů informace přístupné z veřejných zdrojů. Brání se různým nařčením, jež proti němu byla později vznášena – že neměl výsledky, že je lenoch apod. „Ano, pro normalizátory, pro ty, kteří se chtěli udržet u moci, mizerný byly, ale já jsem pekl spíš s těma, kdo je od té moci chtěli odstranit.“

V roce 1982 přijel Köcher do Prahy. „Vyžádal jsem si to jako gesto dobré vůle, že mě nechaj přijet a odjet. To ještě nevěděli, co budu posílat přes tu Prahu do Moskvy – že je to neudržitelný, ten konflikt, že musej hledat cesty ke smíření.“ Dobře viděl zejména technologickou převahu USA a doporučoval omezit konfrontaci, rozdělit si nějak sféry vlivu a „pokud možno vynechat tu východní Evropu“.

Odhalen FBI

Karla Köchera nakonec odhalila FBI – brání se ovšem tvrzení, že jej sledovali již dva roky. Popisuje způsob předávání informací „postaru“ ‒ třeba jako rychlou výměnu identických tašek někde za rohem opuštěné chodby v metru, „když to umíte, nemůže to sledovač zachytit, ani když vyjde za roh vteřinu po vás“.

V roce 1983 kulminoval nárůst nevole v Praze, „kde jim asi došlo, že podrývám jejich pozici v Rusku“. Köcher navrhl, že svou činnost ukončí a odstěhuje se do Rakouska, k čemuž nakonec dostal z Československa povolení. Těsně před odjezdem jej však kontaktovala FBI a CIA. „Udělali mi nabídku, abych pracoval pro ně, i když věděli o mé práci pro druhou stranu – ale jen do roku 1976, zřejmě mě tedy udal Kalugin. Podle mne byla ta nabídka upřímná.“

Během vyjednávání se ovšem pracovník CIA Brown stal obětí pokusu o vraždu – „a pak jsem byl zatčen“. (Jeho manželka byla zadržena jako svědek, jelikož odmítla svědčit proti manželovi, byla zprvu odsouzena za pohrdání soudem, po opakovaných odvoláních byl rozsudek zrušen s tím, že soud nemůže nikoho nutit svědčit proti manželovi. Přesto v době odvolávání strávila nějakou dobu ve vazbě. Po odvolání soudu proti zrušení rozsudku se případ jako precedens dostal až k Ústavnímu soudu, náklady na celý případ se v té době již vyšplhaly do obrovských částek, vzpomíná pamětník.)

Vazba

Podle Köchera bylo Brownovo napadení projevem bratrovražedného konfliktu mezi FBI a CIA – ta se velice snažila zabránit Köcherovu zatčení. Případ byl zpolitizován, „udělali z toho velkou show, bylo to ale trapný: obžaloba spočívala v tom, že jsem dodal nějakou jednu stránku z příručky, jak se rekrutujou špioni, do Moskvy. Nikdo mě nevyšetřoval, prostě jsem seděl a oni nebyli schopný začít soud, poněvadž neměli žádný důkazy, materiály...“

Ve vazbě se ocitl s řadou zatčených zločineckých špiček (mezi nimi i s vysokými pohlaváry mafie, mj. pozdějším předsedou proslulé zednářské lóže P2 – Propaganda Due – Francescem Pazienzou), které ve velkém zátahu nechal uvěznit pozdější starosta New Yorku Rudolph Giuliani. Pobyt ve vězení nebyl nijak příjemný, vězně terorizoval zvláště spoluvězeň Tim, který přišel z jiné věznice. Uvedl se tím, že do bezvědomí zmlátil Pazienzu a pak si zasedl i na Karla Köchera. Jeho napadení nakonec zabránil vážený spoluvězeň, který jej vzal pod ochranu. Jindy umístili proti všem pravidlům do Köcherovy cely černého militantního rasistu, bodyguarda vůdce černošských muslimů Faragana s předpokladem, že Köchera napadne: „Byl to asi pokus mě likvidovat, ale nakonec jsme se spřátelili, i k údivu černých dozorců.“

Ve vězení nakonec strávil 14 měsíců bez soudu, „myslím, že advokát byl spřáhnutý s FBI, byl to gauner. Tak dlouho sedět bez soudu je v Americe nemyslitelný. O výměnu v Praze však nebyl zájem a ani Američané neměli moc velké přání mě vyměnit.“ Nakonec se dostal z vazby výměnou za Anatolije Ščaranského, sovětského disidenta a symbolu boje za svobodu sovětských Židů.

Zpět ve vlasti

„Já jsem byl nadšenej, jednak že jsem se dostal z vězení, jednak díky tý publicitě a bezprecedentní podpoře Sovětů jsem doufal, že budu mít výsadní postavení v Česku a budu moct říkat své názory. Dva roky mě ale drželi doma a znemožňovali jakékoli zaměstnání.“ Tuto situaci změnilo až pozvání na dovolenou do SSSR. Tam si Köcher stěžoval na izolaci v Praze a Sověti v jeho věci intervenovali. Pamětník popírá pozdější tvrzení o tom, že např. dostal od vlády vilu: naopak je názoru, že mu stát značnou část peněz zůstal dlužen a na svůj dům si musel půjčit (finanční nespravedlnosti spáchané na Köcherovi ovšem nic nenasvědčuje, v době, kdy průměrný měsíční důchod činil 1496 Kč, mu byl vyměřen důchod ve výši 3800 Kč, obdržel též odškodné 800 000 Kč a 150 000 tuzexových korun, uvádí opět Karel Pacner).

Podle svých výroků na nátlak Sovětů nastoupil do Prognostického ústavu jako samostatný vědecký pracovník. Tamní podmínky nehodnotí příliš pozitivně, vytýká špatný přístup k informacím, malé možnosti cestování. „Viděl jsem obrovské nebezpečí, že to, co vypracujou, bude paskvil.“ Na problémy Československa nebyla podle Köchera jediným lékem ekonomická reforma, jak prosazovaly právě vůdčí postavy Prognostického ústavu. Velmi skeptický je zvláště k odborným schopnostem ambiciózního Valtra Komárka, jejž označuje za podvodníka. „Ještě 21. listopadu nebyli prognostici včetně Klause a Komárka schopni kategoricky odsoudit násilí a požadovat změnu režimu, které ještě zřejmě nevěřili.“

Stýkal se s progresivnějšími postavami režimu a přes Václava Trojana podle své výpovědi udržoval kontakty i do prostředí Charty 77, které poskytl materiály z ústavu. S Miroslavem Ransdorfem po listopadu založil frakci v KSČ s názvem Demokratické fórum komunistů, prosazoval změnu názvu strany, nakonec na rozdíl od Ransdorfa z KSČ vystoupil.

Pád režimu přivítal: „Byl jsem nadšenej, ale byl bych rád, kdyby nějakým způsobem byly zachovány některý prvky sociálního státu, i důležitá část průmyslu by měla zůstat ve státních rukou.“

Poselství

„Domnívám se, že v moderní době, kdy režimy mohou totalitním způsobem kontrolovat všechny aspekty života, je odpor typu Charty sice ušlechtilý, ale marný. Je třeba dosáhnout změny stávající situace, a tak silný režim nelze změnit nějakým prohlášením. Je třeba se snažit proniknout do jádra moci a změnit to smýšlení. Typ, ke kterýmu vzhlížím, je generál Eliáš.“

* Pozn.: Text popisující osudy Karla Köchera zhruba do odchodu do USA (označený I) se nezakládá na zde uložené nahrávce, nýbrž na dalším rozhovoru, který s pamětníkem vedl Martin Kroupa. Ten je zároveň i autorem většiny textu první části.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století