Martin Klíma

* 1969  

  • “Ta jedna ze vzpomínek, co mám, je, jak se organizuje demonstrace na Václavském náměstí, kde na balkonu Melantrichu měli zpívat – nebo pak tedy skutečně zpívali – hymnu spolu Karel Gott a Karel Kryl. A to vlastně navrhl Havel. A nám, i mně, to přišlo jako zvláštní myšlenka. A byli tam lidé, kterým to přišlo ještě mnohem víc jako zvláštní myšlenka. Karel Gott byl prostě ikona normalizačního režimu, ztělesnění všeho, co nám vadilo na té oficiální socialistické kultuře. Jak to řekl Kundera - 'geniální idiot'? On řekl 'idiot hudby a prezident zapomnění', ale ono se to většinou cituje špatně. Idiot hudby, no... Zkrátka a dobře, taková figura, která byla opravdu ztělesněním, inkarnací všeho, co nám na tom vadí. Ten člověk má s Karlem Krylem společně zpívat hymnu? Není to popření všeho, oč tady usilujeme? Jaký asi nový svět se zrodí z takového spojení? A takové námitky a pochyby tam byly vzneseny, a Václav Havel pravil, že Karel Gott je přírodní úkaz. A není ho možno posuzovat lidskými měřítky.”

  • “Opravdu tam jely paralelně tři rozhovory, tři kamery to natáčely vedle sebe a my jsme prostě pořád, osm deset hodin denně, opakovali do kolečka stejnou... Takže večer, když jsme říkali: 'Vám řeknu, co jsem ještě nikomu neřekl,' tak už to neznělo úplně přesvědčivě. Ale někdo z nás tam vymyslel hrozně vtipnou slovní hříčku: Strašidlo komunismu opouští Evropu, což teda přišlo vtipné hlavně nám, co jsme se učili komunistický manifest. Z Američanů to nepochopil nikdo a z evropských novinářů tak jeden z deseti. A navíc jsme úplně nevěděli, jak se řekne to 'strašidlo' anglicky. A já jsem překládal to D&D, to má... součástí těch pravidel je něco, čemu se říká bestiář a to je seznam nestvůr, příšer, které člověk může potkat v těch jeskyních. A tam je deset různých synonym pro skřeta a deset různých synonym pro strašidlo. A slovo, které mně se zalíbilo, je bugbear. Bugbear je normální legitimní anglické slovo, které znamená strašidlo, a není zjevně úplně populární nebo běžné. A teď tam byla nějaká Američanka a já jsem jí tak říkal – ona se ptala, co se děje – a já jsem říkal: 'The bugbear of communism is leaving Europe.' Ona říkala: 'What? The bugbear? Can You spell it?' - 'B.u.g.b.e.a.r.' A teď tam vedle seděla nějaká Angličanka, která dělala rozhovor s Monikou [Pajerovou], ona říkala: 'Do You know what a bugbear is?' - 'No, I´ve never heard it.'”

  • “Ta Stuha, ten nezávislý svaz studentů, co jsme začali zakládat, chtěla zorganizovat nějakou demonstraci, aby oznámila světu svou existenci, abych tak řekl. My jsme – ti studenti, co v té Stuze byli – jsme diskutovali o tom, jak to chceme udělat a jestli chceme s tím SSM spolupracovat, nebo ne. Nebo takhle: někteří z nás tam navrhovali, že by bylo vlastně nejjednodušší a nejlepší spojit se s těmi svazáky a společně uspořádat demonstraci k 17. listopadu. Protože jsme cítili, že ta... tak prostě rok 89: Palachův týden, jednadvacátý srpen, osmadvacátý říjen. Vlastně už jednadvacátého srpna 1988 byla demonstrace. A vlastně ty demonstrace byly na jednu stranu něco, co předtím nebylo – to byl nějaký pohyb zjevně. To byl. Ale takhle na jaře 89 už jsme měli pocit... já jsem měl určitě pocit, že se to nějakým způsobem dostalo do slepé uličky. Že všechen přínos, který to mohlo dát, už to dalo, a vlastně už se tam jenom znova a znova opakuje ten scénář. Pár tisíc lidí v Praze žije, kteří na tu demonstraci přijdou. Ti jsou pak pokropeni a někdo z nich dostane do zubů. Někoho z nich třeba seberou a někam ho odvezou a má z toho nějaké popotahování. A v zásadě se nic nestane. Rozhodně teda ta většinová společnost, třeba to i tiše schvaluje, ale nemá dost odvahy, síly se toho sama zúčastnit. A když budeme mít demonstraci, která má takový punc oficiálnosti, který tomu může dodat právě účast toho oficiálního SSM, tak tam přijdou i ti lidé, kteří by normálně nepřišli. Kteří se bojí přijít. No a jiní studenti tam zase říkali, že pokud se spojíme se SSM, tak se zcela kompromitujeme a ztratíme jakoukoliv kredibilitu, kterou bychom mohli u nějakých nezávislých studentů mít. Prostě když jsme jednou nezávislý svaz studentů, tak nemůžeme přece spolupracovat s tím závislým svazem. A o tom jsme diskutovali, pak jsme o tom hlasovali. A vyhráli ti, kdo byli pro tu spolupráci.”

  • “Takže jsem se stal vydavatelem toho časopisu Villoidus viridis. A to probíhalo tak, že jsem koupil cyklostylovací blány v papírnictví, pak jsem se odebral na fakultní organizaci SSM. Tam jsem vyfasoval sadu čísel. Pak jsem si někde opatřil od nějakých kamarádů, známých a tak dále... opatřil materiál do toho čísla, což byly typicky pirátské překlady nějakých anglických povídek, případně nějaké recenze na knihy, co vyšly, nebo nějaké eseje na téma science-fiction. Ten materiál jsem pak předal někomu, kdo uměl psát na stroji, dal jsem mu tu sérii čísel. Na každou tu blánu se jedno z těch čísel napsalo. Pak jsem všechny ty blány vzal, odnesl jsem je na Matfyz do rozmnožovny. Tam zkontrolovali, že ta čísla jsou opravdu ještě nepoužitá a platná, že je opravdu dostala ta přidělená organizace SSM. Odškrtli si je a udělali mi třeba padesát nebo sto rozmnoženin od každé té stránky. Z toho jsme si pak poskládali ten fanzin, který měl typicky, nevím, třeba čtyřicet stránek. Takhle teda vzniklo každé číslo toho časopisu a pak jsem s tím chodil do těch jiných sci-fi klubů. Nejznámější z nich byl sci-fi klub R.U.R. v Radiopaláci. Tam jsem mohl tenhle svůj fanzin někomu prodat nebo ho vyměnit za fanzin z nějakého klubu a takhle rozšiřovat tu klubovou knihovnu.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.07.2019

    (audio)
    délka: 01:51:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 05.08.2019

    (audio)
    délka: 01:53:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 04.11.2019

    (audio)
    délka: 01:19:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O svobodu se musí bojovat, řekl na Albertově 17. listopadu 1989

Martin Klíma v doupěti, 1992
Martin Klíma v doupěti, 1992
zdroj: archiv pamětníka

Martin Klíma se narodil 7. června 1969 v Bristolu ve Velké Británii, kde jeho rodiče pobývali mezi lety 1968-71. Během gymnaziálních studií v Praze se začal zajímat o science-fiction. V roce 1987 nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu UK a stal se vydavatelem fanzinu Villoidus viridis, studentského časopisu zdejšího sci-fi klubu. Mimo to zorganizoval úspěšnou petici proti zamýšlenému bourání fakultních budov na Karlově. Úspěch petice podle něho přímo inspiroval vznik nezávislého studentského hnutí Stuha, které spolu se Socialistickým svazem mládeže uspořádalo protestní pochod 17. listopadu 1989. Na Albertově, kde akce začínala, Martin Klíma za nezávislé studenty přednesl projev. V následujících dnech se stal jedním z mluvčích koordinačního stávkového výboru, který z divadla Disk řídil okupační stávku vysokých škol. Po revoluci založil nakladatelství Altar, v němž vydal vlastní verzi “hry na hrdiny”, Dračí doupě. Později přešel k tvorbě a vydávání počítačových her, jimž se věnuje dodnes.