Jana Kaněrová

* 1934

  • „Když jsme jeli někdy vlakem, že jsme vynechali autobus, tak jsme jeli vlakem. To bylo taky nebezpečný. Nějaký ten kilometr před Mělníkem jsme slyšeli zvuk letadel a průvodčí zakřičel: ‚Všichni ven, lehnout a krýt si hlavu! Dát si na hlavu tašku nebo ruce!‘ Vyskočili jsme z toho vlaku a lehli jsme si do příkopu, jak je násep vlaku, tak je takový příkop, tak jsme si tam lehli. Rodiče si lehli třeba na nás a kryli jsme si hlavu a z letadel stříleli do lokomotivy. Rozstřelovali lokomotivu, aby ten vlak nemohl jet dál. Těm se říkalo kotláři. Jak lidi slyšeli, že se blíží zvuk letadel blízko nad vlakem, vždycky křičeli: ‚Kotláři, kotláři, utíkejte, vyskočte honem!‘“

  • „Jednou jsme jely s maminkou autobusem – a to se vždy v Ďáblicích jelo přes tzv. akcíz. To byla celní stanice, byl to dům, kterému se říkalo akcíz. Tam ti úředníci, když se jelo zpátky z venkova, prohlíželi, jestli si lidi nevezou zásoby vajec nebo ze zabijačky. Tam vždycky lidi měli strach, aby je neprohlíželi. Něco podobného bylo za normalizace, když se jelo do ciziny, tak na hranicích nás taky vždycky prohlíželi. Tenkrát mi bylo šest, sedm, osm let a jely jsme taky tím autobusem. Byl plný, lidi i stáli. My jsme s maminkou seděly a nad námi stála Němka, která si loupala pomeranč. Tenkrát to vůbec nebylo, jižní ovoce, čokolády, nic jsme neměli. Jak to začala loupat, tak to zavonělo po celém autobuse a já jsem prosila maminku, jestli by mně ta paní jeden táleček pomeranče nedala. Moje maminka byla cizojazyčná korespondentka, uměla perfektně německy, tak poprosila tu Němku. Ta Němka se na mě otočila řekla: ‚Pro slovanský prase stačí jenom kůra.‘ Tak nás podceňovali, že jsme slovanští prasata, ty děti.“

  • „Zpívali jsme na oslavě Červeného kříže. To nemělo s komunistickou stranou nic společného, ale všechno to bylo řízený z toho štábu komunistického. To bylo v hotelu, kde bylo taky jeviště a kde si nás pozvali, že jim máme zazpívat jako poděkování, že taky dávají někdy krev a starají se ty sestry, když je potřeba. Jenomže oni to zorganizovali tak, že bylo stolové zařízení. My jsme nastoupili s krátkým programem, asi se čtyřmi písněmi. Začali jsme zpívat a číšník začal nosit řízky. Po jedné písničce jsem se otočila a vidím, jak lidi mají řízky s bramborovým salátem na stole – a my máme dál zpívat. Tak jsem se naštvala a říkám: ‚Soudružky a soudruzi, buď budete jíst řízky a my počkáme za oponou, nebo budeme zpívat a vy ty řízky sníte potom. To je nevhodný.‘ Bylo ticho jako v kostele. Dali příbory na stůl, my jsme zazpívali a pak jedli řízky. Já jsem se nedala, víte, v tomhle, protože to bylo taky výchovný pro studenty. Přeci my nebudeme zpívat, když lidi jedí.“

  • „Měli jsme strach vůbec jet z Poštorný do Břeclavi. To bylo tak asi kilometr a dvě stě metrů, byla ta vzdálenost, ale přesto jsme tam chodili nakupovat, protože v Poštorné nebylo tolik obchodů. Jednou jsem jela s malým ročním synkem v kočárku do Břeclavi a bylo mi to strašně nepříjemný. Měla jsem strach, protože naproti mně jela vojenská auta a mířili na mě těmi automaty. Takže jsem držela křečovitě kočárek a trnula jsem, jestli nebudou střílet. Náhodou nestříleli, ale bylo to hrozně nepříjemný, protože jsme se už z rozhlasu dozvěděli, že třeba taky zastřelili civilisty.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.11.2021

    (audio)
    délka: 01:40:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci Prahy 4 vyprávějí
  • 2

    Praha, 11.11.2021

    (audio)
    délka: 01:30:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci Prahy 4 vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od malička jsem měla pedagogické sklony a hlavně jsem hezky zpívala

Jana Kaněrová v roce 1943. První svaté přijímání
Jana Kaněrová v roce 1943. První svaté přijímání
zdroj: Archiv pamětníka

Jana Kaněrová se narodila 13. dubna 1934 v Praze. Její tatínek František Macalík byl inženýrem agronomie a maminka Jaroslava Skočdopolová-Macalíková byla cizojazyčná korespondentka. Navštěvovala osmileté Drtinovo dívčí reformní gymnázium v Praze. Její spolužačkou na gymnáziu byla Jana Horáková, dcera popravené Milady Horákové. Vysokou školu absolvovala v roce 1955 jako promovaný učitel. Na pedagogické fakultě se seznámila s pozdějšími zakládajícími členy Divadla Járy Cimrmana – Zdeňkem Svěrákem, Ladislavem Smoljakem a Miloněm Čepelkou. Po absolutoriu spolu s manželem Bedřichem Kaněrou přesídlili na Břeclavsko. Během své kariéry pedagoga založila několik pěveckých sborů a společně se svým manželem úspěšné Divadlo poezie Regina. To dokládá i řada ocenění, které divadlo vyhrálo například na festivalu Šrámkův Písek či Wolkrův Prostějov. V Břeclavi zažili manželé Kaněrovi i události sametové revoluce včetně legendárního lidského řetězu do Rakouska. V roce 1993 se s manželem přestěhovali do Prahy. Bedřich Kaněra dostal práci na Ministerstvu kultury a Jana Kaněrová šla do důchodu. V Praze-Libuši začala chodit do Sokola a založila zde Komorní sbor Libuše při Sokole Libuš.