Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bronisław Kamiński (* 1936)

• narodil se 18. srpna 1938 v někdejším polském východním pohraničí v obci Wicyń (dnes Smerekiwka na Ukrajině) do rodiny Józefa a Michaliny Kamińských, měl tři sourozence

• jeho otec se připojil k wicyńským mužům, kteří vzdorovali sovětským i německým okupantům a Ukrajinské povstalecké armádě

• na konci května 1945 se museli všichni polští obyvatelé z Wicyně vysídlit, protože východní území Polska zabral Sovětský svaz

• rodina se usadila na někdejším německém území v obci Lusina v Dolním Slezsku

• v letech 1957–1962 studoval historii na Jagellonské univerzitě v Krakově

• v roce 1965 přišel z politických důvodů o práci učitele historie na gymnáziu v Legnici

• 1965–1971 pracoval ve Wroclawi v pojišťovně PZU a doplnil si ekonomické vzdělání

• 1971–1976 pracoval jako ředitel sanatoria pro děti v Czermné v Kudowě-Zdróji

• 1976–1986 vedl největší fakultní nemocnici ve Wroclawi

• 1986–2005 byl ředitelem rehabilitační léčebny Orlik pro děti s hematologickými chorobami na Bukowině

• 2005-2010 vedl skanzen v v obci Pstrążna, ve které se seznámil s potomky kladských Čechů

• v Kudowě stál u vzniku Památníku tří kultur (1999), pomníku královny Anny Svídnické (2004) a několika pamětních desek

• v roce 2022 žil v Kudowě-Zdróji.

Historik Bronisław Kamiński usiluje v Kudowě-Zdróji o smíření národů, které postupně žily na území Kladska – Čechů, Němců a Poláků. „V roce 1999 jsme odhalili v nejstarší části Kudowy Památník tří kultur, abychom na konci tisíciletí uzavřeli bouřlivou historii symbolickým památníkem míru a připomněli tři národy, které tu žily,“ vysvětluje Bronisław Kamiński, který místní historii připomíná i ve svých 84 letech. Se svou ženou píše a vlastním nákladem vydává brožurky o historii Kudowy, které rozdává po městě zdarma.

Do Kudowy přitom přišel až v dospělosti, aby zde vedl sanatorium pro děti. Pochází z předválečného východního polského pohraničí, které musela jeho rodina po válce opustit, protože ho zabral Sovětský svaz. S ukrajinskou rodinou, která žije v jeho rodném domě, udržuje přátelský kontakt. V souvislosti s válkou na Ukrajině doufá, že Poláci více porozumí Ukrajincům a budou se na problematickou polsko-ukrajinskou historii dívat z jiného úhlu.

„Polákům vysvětluji, že na polské rodiny na Volyni se nevrhli Ukrajinci, ale UPA [Ukrajinská povstalecká armáda] a ubozí, omezení ukrajinští rolníci. A já říkám: A proč byl ten ukrajinský rolník ubohý a omezený, když žil v polském státu? Vinna byla naše šlechta, že Ukrajince brala na lehkou váhu, že jim nedávala příležitost ke kulturnímu rozvoji, že neexistovala univerzita v ukrajinském jazyce. Myslím, že to se musí k Polákům dostat. Jinak se to nikdy nevyřeší,“ domnívá se Bronisław Kamiński, kterého těší, že Poláci Ukrajincům od napadení Ruskem hodně pomáhají.

Po válce musela jeho rodina opustit domov

Narodil se 18. srpna 1938 v obci Wicyń (dnes Smerekiwka na Ukrajině), kterou obývali Poláci od 14. století, kdy ji polský král Vladislav II. Jagello daroval polským šlechtickým rodům. Wicyń vzdálená asi 80 km východně od Lvova se před válkou se nacházela na polském území v kraji zvaném Podolí (polsky Podole). V roce 1939 měla Wicyń i asi 1500 obyvatel, téměř výlučně Poláků, za války jejich počet stoupl na 4000. Wicyń měla silnou domobranu a později jednotku tajné Zemské armády (AK, Armija Krajowa), a tak v ní hledali útočiště Poláci z Volyně před útoky ukrajinských nacionalistů.

Obyvatelé Wicyně bojovali nejdříve proti sovětským okupantům – 17. září 1939 napadl Polsko od východu Sovětský svaz a Sověti odvlekli do pracovních táborů na Sibiři téměř dva miliony Poláků, především rodiny státních zaměstnanců. Od června 1941, kdy Sovětský svaz napadlo Německo, bojovali proti okupantům německým.

Do podzemní činnosti 52. pluku Zemské armády se zapojil také otec pamětníka Józef Kamiński. Němci se rozhodli zlomit odpor wicyńských mužů 25. dubna 1944, když provedli takzvanou pacifikaci obce, při níž zabili asi deset lidí a dvacet domů spálili. Do domu pamětníkovy rodiny poté ubytovali dva vojáky, kteří měli na odbojné Poláky dohlížet. V červenci 1944 o Wyciń svedli Němci celodenní bitvu se Sověty. Polští obyvatelé se však z osvobození dlouho neradovali.

Na konci května 1945 se museli všichni Poláci z Wicyně vysídlit, protože východní pohraničí Polska (nazývané Kresy Wschodnie) zabral Sovětský svaz. Poválečné Polsko za své východní území dostalo někdejší německé území od Odry po Lužickou Nisu. Polské komunistické úřady nazvaly poválečný přesun Poláků repatriací na „znovuzískané území“ (polsky Ziemie Odzyskane) s odkazem na dávné časy vlády Piastovců, kdy patřilo do polského státu. Ve skutečnosti se ale jednalo o expatriaci z oblastí obývaných Poláky po mnoho generací. Své domovy muselo na základě Postupimské dohody opustit 1.8 milionu Poláků a začít své životy jinde.

Usadili se ve vesnici, kterou znali z dopisů německých okupantů

„Naše rodina byla přesídlena na Dolní Slezsko, to jsme ale nevěděli, když jsme odjížděli. Podle dokumentů jsme měli jet do domu ukrajinské rodiny u Jasla, ale protože Ukrajinci ještě nebyli vysídleni, tak jel transport dál. Minuli jsme Krakov, Katovice a vystoupili ve stanici Strzelce Opolskie, kde měly být domy po Němcích vysídlených do Německa. Ty domy tam nebyly a k tomu jsme tam zažili tragédii. Babička dělala před nádražím snídani na nevybuchlé mině, která explodovala a rozervala jí na kousky,“ popisuje pamětník.

Jeho otce poté napadlo , že by mohli najít nový domov ve vesnici Lüssen bei Striegau, po válce Lusina u Strzegomi, z níž pocházel německý poddůstojník, kterého museli ubytovat v době německé okupace. „Otec tam jel, protože vesnici znal z dopisů, které tomu vojákovi chodily. Protože uměl německy, tak je tajně četl a o jejich obsahu informoval velitele Zemské armády. Díky této zvláštní okolnosti jsme se dostali do Lusiny.“

Co zažili v polském pohraničí, které museli opustit s minimem věcí, poznali znovu, ale z opačné strany. Měli se nastěhovat do domu, z něhož se narychlo stěhovali němečtí obyvatelé. Jeho rodičům se ale po dřívějším domově nestýskalo. „Otec říkal, že je to dobře, že jsme odjeli, protože mezi Poláky a Ukrajinci byla po válce zlá krev, takže by se navzájem mstili,“ říká pamětník, který do své rodné vesnice jezdí dodnes a s Ukrajinci, kteří začali žít v jejich domě, má prý výborné vztahy.

V univerzitní knihovně si četl pravdu o Katyni

V Lusině chodil na základní školu, po ní na gymnázium v městě Środa Śląska a po maturitě odešel do Krakowa studovat historii na Jagellonské univerzitě. Pamětník studoval v době nazývané v Polsku malou stabilizací (mała stabilizacja), kdy se vlády ujal nový první tajemník polské komunistické strany Władysław Gomułka. Pro Poláky představoval naději na uvolnění režimu po krvavém potlačení protestů dělníků v Poznani v červnu 1956.

Gomułka prosadil odchod sovětského maršála Konstantina Rokossovského, který ve funkci polského ministra obrany nařídil ozbrojený zásah proti poznaňským dělníkům, propustil politické vězně, Katovice se už nemusely jmenovat Stalinogród a o jméno Josifa Stalina přišel i varšavský Palác kultury. 

Uvolnění v prvních letech Gomułkowy vlády zaznamenal i pamětník. V univerzitní knihovně mohl číst o zakázaných tématech, jakými byl katyňský masakr. „Našel jsem tam dokumenty Mezinárodního červeného kříže, že ten zločin spáchali Rusové. Byl tam i pakt Ribbentrop-Molotov i s tajnými dodatky! Opsal jsem to a přečetl to ostatním. Ťukali si na čelo, že to není možné, a ptali se, odkud to mám,“ tvrdí pamětník a vysvětluje, že stačilo být odvážný a nebát se takové knihy číst. 

„Jednalo se o knihy s omezeným přístupem, ve kterých se psalo proti Rusku, Stalinovi nebo našim komunistům. Museli jste se zapsat do zvláštní knihy, co jste četl a od kdy do kdy, a pak vás poslali do čítárny pro profesory. Jednou jsem tam přepisoval kapitolu z knihy Nová třída od Djilase a přišel ke mně pracovník knihovny a opatrně se mě ptal, proč to přepisuji. Řekl jsem mu, že pro kolegy, a on na to, ať píšu a odešel. Neměl jsem žádné problémy. Jen člověk musel být odvážný a nebát se.”

Souhlasil s dopisem polských biskupů německým a přišel o práci učitele

Problémy zaznamenal v roce 1965, když učil historii na gymnáziu v Legnici. Městu se přezdívalo Malá Moskva, protože v něm od června 1945 sídlilo velitelství a velká posádka Severní skupiny vojsk sovětské armády. Sověti zabrali nejhezčí část tohoto dříve německého města se školami, nemocnicemi a bytovými domy, do které měli Poláci přístup až v roce 1993. 

Jako mladý učitel se v hodině historie vyjádřil pochvalně o dopisu polských biskupů německým biskupům, ve kterém vedle pozvání na oslavy 1000. výročí od pokřesťanštění Polska (díky české kněžně Doubravce Přemyslovně, kvůli níž přijal zakladatel polského státu Měšek I. křest) zazněla slova: Odpouštíme vám a vy nám také odpusťte. Myšlena byla všechna příkoří, která si Poláci a Němci během onoho tisíciletí způsobili. 

„Já jsem to stanovisko pochválil, protože je třeba budovat budoucnost, a ne hledat to zlé v minulosti. A kvůli tomu jsem musel ke školnímu inspektorovi, kterého jsem znal a který mi dal s velkou omluvou výpověď, že musí na příkaz strany,” popisuje pamětník. 

Gomułkův režim v listopadu 1965 již utahoval šrouby a dopis biskupů se stal záminkou pro politickou kampaň proti silné církvi a kardinálovi Stefanu Wyszyńskému, kterého polští komunisté obvinili ze zrady polských zájmů.

Pamětník proti výpovědi podal stížnost, kterou stáhl po výslechu tajnou policií, protože mu bylo jasné, že nemá šanci uspět. Novou práci našel ve Wroclavi v pojišťovně PZU (polská obdoba České pojišťovny v době socialismu) s pomocí své strany Stronnictwo Demokratyczne (v dobách Polské lidové republiky byly povolené tři strany – komunistická strana Polska, Zjednoczona Partia Robotnicza, Stronnictwo Demokratyczne, do které vstupovali odborníci, aby nemuseli do komunistické strany, a lidová strana Zjednoczone Stronnictwo Ludowe). Doplnil si ekonomické vzdělání a v roce 1971 se přestěhoval do lázeňského města Kudowa-Zdrój, kde měl založit sanatorium pro děti.

V lázních Kudowa vybudoval sanatorium pro děti Orlik

Do Wroclawi se vrátil po pěti letech a stal se ředitelem největší fakultní nemocnice. Do ředitelského křesla usedal deset let, tedy i v době vzestupu nezávislého odborového hnutí Solidarita i během výjimečného stavu. „V Solidaritě jsem se neangažoval, ale snažil jsem se pomáhat, jak jsem mohl,“ vysvětluje. 

V roce 1986 přijal nabídku vrátit se do Kudowy-Zdróje, aby vedl místo nemocného ředitele sanatorium, které založil. Sanatorium v té době získalo budovu někdejšího hostince s hotelem na Bukowině, kde do roku 1945 žili kladští Češi. Pamětník se spojil s vedoucí wroclawské kliniky dětské hematologie Prof. Dr. Janinou Bogusławskou-Jaworskou (1930-2002), která pro budoucí rehabilitační kliniku vypracovala léčebný program.

První dětští pacienti na Bukowinu přijeli v roce 1990 po čtyřleté rekonstrukci hlavního objektu i přilehlých budov. Moderní rehabilitační léčebna dostala název „Orlik“ a pamětník ji vedl do roku 2005.

„Když jsem šel v šedesáti sedmi letech do důchodu, tak mě starosta Kudowy poprosil o převzetí skanzenu v Pstrążnej, který byl v katastrofálním stavu. Pět let jsem ho revitalizoval, nechal udělat střechy, elektroinstalaci, studny, rozvody vody, cesty a parkoviště a samozřejmě expozici,” vyjmenovává pamětník a dodává, že kvůli tomu absolvoval studium muzejnictví na Jagellonské univerzitě. Při práci v obci Pstrążna se seznámil s potomky kladských Čechů, kteří zde žili od 17. století a o jejichž evangelickém kostele psal Alois Jirásek ve svém románu „U nás“. Většina z nich se musela po válce vysídlit, protože měli německé občanství.

„Poláci mají svědomí čisté. Jeli jsme na území, které bylo dříve německé. A navíc, jak jsem zde zjistil, naši lidé, kteří sem přijeli, neměli vůbec ponětí, že tu jsou nějací Češi, měli tu být jen Němci. A Češi, které tu potkali, mluvili německy, a tak se jim zdálo, že to jsou Němci. Až po čase lidé pochopili, že se jedná o české rodiny nebo smíšené česko-německé. Po válce Češi počítali s tím, že se Kladsko stane součástí Československa,“ říká pamětník. V roce 1999 stál u vzniku Památníku tří kultur (Pomnik Trzech Kultur), které přispěly k rozvoji Kladska: české, německé a polské.

Nacistický lágr chce připomenout pomníkem ve tvaru kladské růže

Historii se snaží připomínat dodnes – založil síť domácích muzeí, píše články a se svou ženou Grażynou brožurky, které vydávají vlastním nákladem a rozdávají zdarma. Nyní usiluje o vybudování pomníku připomínajícího nacistický pracovní tábor v Kudowě-Zakrze (Sackisch), ve kterém pobývalo 4000 vězeňkyň a vězňů z celé Evropy, včetně válečných zajatců. Strádaly tam především židovské ženy.

„Tábor fungoval do 8. května 1945, kdy ho osvobodili partyzáni z Náchodu. Vězně odvedli do Náchoda, kde se o ně postarali. Lidé jim rozdávali jídlo a oblečení, ubytovali je ve školách a po rodinách,” říká pamětník, který získal vzpomínky jedné z vězeňkyň, slovenské Židovky Edyty Lazar. 

Se studenty z Kudowy již vymyslel tvar pomníku – kladská růže, která rostla před okny baráků, na rozevřené knize. Stále ale hledá pro památník místo. Tábor stával v části Kudowy Zakrze, ale její obyvatelé tam památník odmítají.

Rád by také umístil na polskou i českou stranu hranice pamětní desky připomínající brichu - hebrejski Brihah, což je název velké poválečné ilegální emigrace zejména polských Židů do Palestiny, respektive Izraele. Z celkového počtu 150 tisíc přeživších holocaust jich podle Bronislawa Kamińského přešlo 60 000 přes hranice mezi Kudowou a Náchodem. „Ironií osudu tři roky utíkali přes Kudowu, protože věděli, že tu budou moci přespat v barácích bývalého lágru. A Češi jim na cestě pomáhali, proto bych chtěl mít pamětní desku i na české straně,” vysvětluje pamětník.

K historii se vrací i ve svém rodném kraji, kam pravidelně jezdí na Dujowské hovory, které se konají v městě Dunaiv, dříve polsky Dunajów, vzdáleném od rodné Wicyně pár kilometrů.

V roce 2022 žil se svou ženou Grażynou v Kudowě-Zdróji a měli jednoho syna.