Josef Kadeřábek

* 1955

  • „V té době tam vlastně byla i Jana Uherová ještě, ta teď dělá dramaturgyni v Pardubicích, to je dcera Uhera, režiséra slovenského. No a ta třeba zrovna… s tou jsem jezdil rád, protože to byla taková kyprá, dobře vypadající paní a měla výřečnost. Někde to trvalo třeba hodinu, než ti lidé vlastně se začali ptát. Třeba někde bylo mlčení. Jsme něco povídali: stalo se tohle nebo děje se tohle, tohle, a ti lidé tam seděli a nic. Prostě nic. No to je strašné, že jo, bez toho kontaktu… Ale oni uměli: ‚No tak třeba vy, vy se tam teď smějete, tak se zeptejte.‘ Jo, v té nějaké drzosti… Jako že někdy to probíhalo, že se to zlomilo, bylo furt napětí, napětí, a najednou to všechno jako by zmizelo. No a ti, co chtěli, tak si vzali ty letáky, přišli se ještě na něco zeptat. My jsme pak vždycky seděli třeba u nějakého stolu tam, někdo se třeba styděl mluvit před všemi, takže se mohl jít zeptat. To jsme jim jako nabídli. Někde byly mikrofony, někde to bylo naostro. No tak tohleto třeba jsem si myslel, že nikdy v životě nebudu dělat, něco takového, že bych jezdil prostě po fabrikách a někomu něco vysvětloval. To do té doby jsem si nedovedl vůbec představit.”

  • „Nebo ve Hřensku jsem to zažil a zažil jsem to i v Petrovicích na přechodu, kdy přivezli Němce, kteří se pokoušeli tady naivně utéct přes čáru, a když je naši chytili a dávali je zpátky Ossies Němcům, ty chycené, tak to jsem viděl asi největší brutality, myslím při tom předávání. Ti naši pohraničníci prostě jim je dali, ale to, jak oni s nimi zacházeli, ti němečtí celníci nebo ti policajti pasoví, takovou brutalitu jsem asi v životě neviděl. To kam se hrabe Národní třída. Fakt jako do oka obuchem, přeražená ruka a házeli je do aut prostě, ty, kteří se pokoušeli a které tady ti naši chytili.”

  • „Jsme prošli kolem Národního, tam si pamatuju ještě, že Boris Rösner něco volal z okýnka. Šlo se kolem Národního, které ale nechal někdo tam zamknout. To furt ještě já pátrám… když pak už to bouchali, tak najednou – kam by se dalo schovat – tak najednou ta obrovská vrata do Národa byla zavřená. A to furt se spekuluje, kdo to tenkrát udělal, že to bylo vlastně úmyslné. Nevím. My jsme se dostali až k té Voršilské a tam si pamatuju, ti paragáni, červené barety, sjížděli po lanech z těch plechových… tam byl prostě takový obrovský plot a oni sjížděli po lanech dolů, měli ty dlouhé obuchy – že vlastně vpadli do té Národní z boku, že to nikdo nečekal. A tam prostě ty lidi řezali, já vím, že jsme s tím Ivanem skočili po nějakém tom paragánovi, který tam řezal do paní s dítětem tím polským obuchem – to měli takhle zastrčený. Tak vím, že jsme ho chytli za nohy, že jsme ho sráželi vlastně na zem, aby ji nebil. Pak se to nějak mazalo, pak to byl takový jako chaos vlastně.”

  • „Šel jsem na gymnázium v roce sedmdesát a zároveň v té době přesně se měnily posty, takže my jsme začínali s novým ředitelem gymnázia, což byl… učil na VUMLu, přesvědčený komunista, Jiří Netolický se jmenoval. A do té doby na tom gymplu – to bylo jako takové nejlepší gymnázium v Ústí, byly tam dvě, tohle bylo jakoby kvalitnější. Byl tam do té doby profesor nebo ředitel, jestli si pamatuju, Vít Fisher. Toho prostě vykopli a dali tam tadyhle toho nomenklaturního. A my jsme s ním začínali od prváku. Takže kdo nosil džíny, kdo nosil dlouhé vlasy – byly automaticky prostě dvojky z chování, ředitelské důtky. A samozřejmě hodně lidí… byly tam děti doktorů, a kdo byl inteligence nebo jakoby z rodin inteligence, tak tomu on nedával doporučení na vysokou školu. Nedával prostě. Takže na hodně lidech se podepsal.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.08.2019

    (audio)
    délka: 02:09:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 19.09.2019

    (audio)
    délka: 01:51:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na listopad 1989 nikdy nezapomenu. Pár desítek měsíců jsem se cítil šťastný

Josef Kadeřábek v roce 2019
Josef Kadeřábek v roce 2019
zdroj: Během natáčení

Narodil se 26. května 1955 v Ústí nad Labem a vyrůstal v nedaleké Telnici. Jako rehabilitační pracovník a masér špičkového boxerského týmu Rudá hvězda Ústí nad Labem se podílel na zisku mnoha titulů mistra republiky. Během povinné vojenské služby, kterou plnil na vojenské ošetřovně v Praze, si odseděl šest týdnů v posádkové věznici kvůli tomu, že navštěvoval západní velvyslanectví. Bylo mu vyhrožováno delším trestem a Státní bezpečnost se ho vydíráním snažila přimět ke spolupráci, což odmítl. V roce 1980 se stal šéfem techniky v Činoherním studiu, které prožívalo jednu ze svých zlatých ér. V divadle prožil i listopad 1989. Poté, co byl 17. listopadu mezi studenty na Národní třídě, přivezl zprávu o této události do Ústí. S Činoherním studiem vstoupil do stávky, byl členem koordinačního týmu ústeckého Občanského fóra a jezdil po okolních fabrikách vysvětlovat lidem, co se děje. V prvních svobodných komunálních volbách byl za Občanské fórum zvolen do zastupitelstva a stal se radním. V roce 1993 se z politiky stáhl a vrátil se do Činoherního studia.