Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Johnson (* 1948)

• narozena 3. února 1948 v Plzni jako Helena Slavíková

• od dětství studovala cizí jazyky: němčinu, angličtinu, latinu, ruštinu

• měla korespondenční přátele, díky kterým se podívala do zahraničí

• nemohla studovat medicínu, studovala vysokou pedagogickou školu

• byla vyslýchána StB kvůli styku se západními turisty

• po okupaci v roce 1968 emigrovala přes Vídeň do Anglie

• v Anglii poznala svého muže, společně vychovali tři děti

• pracovala jako ošetřovatelka, učitelka nebo tlumočnice

• v roce 2023 žila v Anglii

Odmalička milovala cizí jazyky a měla na ně talent. Její otec celý život vzpomínal, že všechno mohlo být jinak – kdyby využil nabídku odjet do Spojených států, kterou dostal od amerických osvoboditelů Plzně. Stačilo proto málo, aby se rodině v komunistickém Československu žilo jako s okovy na nohou – ovzduší nesvobody, nemožnost studovat vysněnou školu nebo třeba nevinné setkání se západními turisty, které skončilo výslechem StB. Když nadechnutí roku 1968 zmařily pásy okupačních tanků, nemohl její tatínek jinak, než říct – to víš, že jeď. Heleně Johnson bylo pouhých dvacet let, když se sedm dní po okupaci „navlékla jako eskymák“, aby měla do začátku alespoň nějaké oblečení, a překročila hranici Československa s úmyslem začít nový život ve svobodě. 

Trocha hořkosti

Helena Johnson se narodila 3. února 1948 v Plzni jako Helena Slavíková. Maminka se jmenovala Helena Slavíková, za svobodna Altmannová, a pracovala jako účetní v národním podniku Medika, který zásoboval lékárny. Tatínek Jan Slavík pracoval na poště za přepážkou a svou práci podle pamětnice neměl rád, byl z ní vystresovaný a časem trpěl i depresemi. Dědeček Václav Altmann byl sudetský Němec, mluvil dobře česky i německy. Pocházel z velké rodiny – jedna větev rodiny žila ve Vídni, kam se pamětnice uchýlila po své emigraci.

Dědečkovi Slavíkovi znárodnili komunisté v roce 1948 obchod. „Takže tam byla trocha hořkosti. Zůstal v obchodě pracovat jako řadový zaměstnanec, což bylo to nejhorší. Babička si našla místo u maminky v podniku Medika, kde dělala svačinářku. Nebylo to nic honosného, ale měla aspoň práci. Druhý dědeček Altman byl takovým tím starým poctivým komunistou od roku 1921, ale někdy po roce 1948 ze strany vystoupil,“ vzpomíná pamětnice. Rodina byla tedy silně protikomunistická, ale jak zároveň Helena Johnson konstatuje: „Drželi pusu. Chceš nějak žít, tak neříkáš raději nic. Museli jít se systémem. Byli jsme taková malá nenápadná rodinka.“

Do šesti let štěstí velké rodiny

Dětství do šesti let považuje Helena Johnson za šťastné období. Bydleli společně s matčinými rodiči, tetou a celou její rodinou – jejím manželem a malým dítětem. Rodina obývala krásný velký slunný byt, pamětnice si vzpomíná na nádherný výhled dolů přes celé město, na nádraží a rušné ulice plné tramvají. Pro dospělé však byla tísnivá bytová situace náročná. Eskalovaly hádky a množily se napjaté situace, které obzvláště otec těžce nesl. Rozhodli se proto odstěhovat, „čímž mi skončilo to hezké období. S babičkou jsem totiž trávila hodně času, než se maminka vrátila z práce. To, co teď umím, umím díky ní – háčkovat, plést, základy vaření,“ vzpomíná pamětnice. Dědeček ji zase naučil lásce k zahradničení. Měli za Plzní parcelu, kde se seznamovala s rostlinami a měla svůj kousek půdy, o který mohla pečovat.

Několik let po opuštění společného bytu se pak rodina podle slov Heleny Johnson doslova potloukala po různých barabiznách, než nakonec našli pořádný byt. Na tehdejší nové bydlení vzpomíná velmi ráda, protože byl jejím domovem až do její emigrace. Nacházel se v zástavbě na kraji města vedle velkého rybníka. Pamětnici tehdy dovolili pořídit si psa, protože byla jedináček, „tak abych si měla alespoň s kým povídat,“ vysvětluje s úsměvem. Vycházky se zvířecím kamarádem v přírodě se staly důležitou součástí jejího dospívání. Časem se uhladily i spory mezi otcem a dědečkem a vše nakonec fungovalo ke spokojenosti všech.

Láska k cizím jazykům

Pamětnice odmalička milovala knihy a cizí jazyky. Vzpomíná, že se naučila číst už před nástupem do první třídy, protože s babičkou chodívaly na hřbitov, kde měla babička pochované své dvě malé děti. Během návštěv se malá Helena učila číst jména na náhrobcích. Zatímco díky babičce uměla velice brzy číst, díky vlivu otce se zase orientovala na cizí jazyky. Za války, když Plzeň osvobodili Američané, se tatínek s americkými vojáky seznámil, naučil se od nich anglicky a pak měl prý i nabídku do Ameriky odjet. Ale tchán s odjezdem nesouhlasil, nechtěl, aby jeho dcera zmizela až za mořem, a tak nakonec zůstali. Tatínek prý mnohokrát přemítal, jak vše mohlo být jiné, kdyby tehdy do Spojených států odjeli. Odtud pramenila zřejmě i jeho podpora jazykové výuky nadané dcery a pozdější podpora její emigrace. Pamětnice odmalička chodila na soukromé lekce němčiny, na střední škole si přibrala angličtinu, ruštinu měla jako tehdy všichni povinnou během celé školní docházky a později si přibrala i latinu.

Pamětnice si matně pamatuje na období kolem měnové reformy, i díky tomu, že otec pracoval na poště. „Všechno tam přepočítávali, tehdy přišel domů ve čtyři ráno, počítali peníze, byla strašná změna v hodnotách, byl z toho vyčerpaný, byla to deprimující práce. Lidi ztratili strašně, z úspor nic nezbylo.“ Jejich rodiny se to osobně až tak nedotklo, protože neměli žádné úspory, a tak neměli co ztratit.

Frčelo povlečení a prášky na praní

Po základní škole se dostala na reálné gymnázium, ale vzpomíná, že jedna z jejích kamarádek, jakožto dcera továrníka, s ní studovat nemohla. Politika se jí do života ale jinak nemíchala, vzpomíná jen, že samozřejmě byla jako všichni ostatní pionýrka. Chodili například do továren, kde poslouchali přednášky o budování socialismu, což ji nebavilo. Dělávala taky vedoucí na pionýrských táborech – to ji naopak bavilo a přineslo jí to mnohdy i cenné kontakty. Jeden z letních táborů jí přivedl do cesty německou kamarádku Ute, se kterou si poté dlouhodobě psala, což jí pomáhalo zlepšovat němčinu a několikrát se i navštívily.

Podívala se i do Východního Německa jako průvodkyně zájezdu. Jezdilo se tam hlavně nakupovat. „Lidi vždycky když věděli, že pojedu, mi říkali, co jim mám koupit – nejvíc frčelo povlečení na postel, prášky na praní, šampony a punčocháče,“ vyjmenovává pamětnice. Východní Německo bylo oproti Československu podle ní čistší, i když chladné, ale jen do té doby, než lidé člověka poznali.

Soudružko, letos bereme chlapce

Na otázku, jestli bylo v Plzni za jejího dětství nějak znát, že město osvobodili Američané, říká: „V Plzni je místo, o kterým se vědělo, že tam jela americká armáda – nyní je tam již americký památník – a tehdy se o tom sice vědělo, ale nemluvilo, udělali z toho památník sovětského hrdiny, nic viditelného tam nezůstalo, jen co si lidé pamatovali.“ Nepamatuje ani nějaké snahy, že by se někdo pokoušel toto téma přinést do veřejného prostoru.

Po maturitě chtěla studovat medicínu, ale přes vynikající prospěch ji nevzali, protože jí prý řekli: „Soudružko, rozhodli jsme se letos brát chlapce, tak bohužel jste neuspěla.“ Tak si řekla, že půjde pracovat na mezinárodní telefonní ústřednu, ale otec ji donutil jít na vysokou školu. Rozhodla se pro vysokou školu pedagogickou. Nevzpomíná si, že by byla škola kdovíjak politická, opakovaně ji prý ale tlačili jen do členství v Komunistické straně Československa (KSČ), což vždy odbyla: „Já jim řekla: ‚Soudruhu, já na to ještě nejsem politicky připravená,‘ a tak mi dali pokoj. Pak naštěstí přišel rok 1968 a já odešla.“ Část přednášek také tvořila politická školení, kterým se úspěšně vyhýbala. Zaměření jejího oboru byla chemie a základy průmyslové výroby. „Byla jsem dobrá na soustruhu,“ směje se pamětnice, a dodává, že sice neví, co by si s tímto zaměřením počala, ale jiný výběr neměla. „Musela jsem vzít, co bylo,“ shrnuje.

Dotek Souostroví Gulag v dopisech

Když se poměry začaly uvolňovat, vnímala to takto: „Pražské jaro v Plzni – to byla volnost, už se mohlo poslouchat rádio, před tím ho víc rušili. A člověk se už nemusel tak starat, že něco kecneš.“ Uvolnění využila i k tomu, aby se podívala do světa. Během uvolňování si začala domlouvat místo jako au pair v Londýně, kvůli kterému měla přerušit studium. Naplánovala si také výlet za rodinou do Vídně. Než stihla obě cesty zrealizovat, přišla okupace. Rozjednané výlety se jí hodily – jen sehrály trochu jinou roli, než se původně plánovalo a místo dočasných výletů se z nich staly kroky za trvalou emigrací.

Hostitelskou rodinu v Londýně našla díky tomu, že na fakultě měli studenti k dispozici cizojazyčné časopisy s různými inzeráty. Již před tím tam našla několik „pen friends“, přátel na dopisování, s kterými procvičovala cizí jazyky. Psala si tak německy s klukem v Rumunsku, anglicky s rodinou z Bedfordu. S korespondenčním přátelstvím se pojí i další zajímavá historka: již od střední školy měla dopisovací kamarádku ze Sovětského svazu. „Dokonce jsme si posílaly dárky k Vánocům, já od ní dostala svetr, který jsem nosila dlouhé roky. A ona mě jednou pozvala k nim do Sovětského svazu.“ Pamětnice hned prý začala podnikat kroky k cestě, ale korespondence náhle utichla a už se nikdy neobnovila. Když se pak za mnoho let dostal pamětnici do ruky Solženicynův román Soustroví Gulag, pochopila proč. Ta dívka bydlela za Uralem a pamětnice našla jméno její vesnice na mapce gulagů v knize. Bylo jasné, že československá občanka na návštěvu do takových míst nemohla být vpuštěna. „Jen doufám, že se rodině té dívky kvůli naší korespondenci nic nestalo,“ dodává pamětnice smutně.

Na výslech StB snadno a rychle

Během uvolňování však nastala ještě jedna situace, která později přispěla k rozhodnutí emigrovat. Přitom to začalo zcela nevinně. Do Plzně jednou přijeli turisté ze Západu, měli tedy na autě cizí značku. Auto bloudilo a zastavilo shodou náhod u Heleny, která uměla anglicky, takže turistům rozuměla. Hledali cestu do kempu u rybníka, a protože bydlela blízko, vzali ji s sebou do auta, aby jim ukázala cestu. Paní jí za to připravila kávu a darovala svetřík. Jenže pamětnice tehdy netušila, že u nich v domě bydlela stará paní se synem, který byl udavač. Ten ji viděl v západním autě a udal ji. Jednou v noci kolem třetí v rodině Slavíkových zabouchala Státní bezpečnost (StB) na dveře a pamětnici odvezli na policii. Nastala klasická procedura – otisky prstů, fotky a výslech. Po mnoha hodinách museli vyslýchající připustit, že nejspíš pamětnice opravdu nic neví, že jim nemá co říct a propustili ji. Ale po návratu domů otec řekl: „Pro pána krále, tak teď o tobě vědí.“ Měl na mysli, že se tímto dostala do evidence StB, což v nevyzpytatelném komunistickém zřízení znamenalo neustále plíživé nebezpečí.

V srpnu s okupací přišlo vystřízlivění. V Plzni se podle pamětnice nic tak strašného jako v Praze nedělo, jen odšroubovávali cedule, obraceli směrovky a dohadovali se s okupačními vojáky, kterým vysvětlovali, že je u nás nechceme. „Až později jsme byli překvapený, co všechno se dělo v Praze. My tady strach neměli, my měli jen obrovský vztek a cítili nenávist.“

Navlečená jako eskymák

Rodiče byli během okupace na dovolené na Slovensku, za pár dní se vrátili a souhlasili s tím, že odjede na naplánovaný výlet do Vídně – a že se už nevrátí. „Otec mi řekl: ,To víš, že jeď.‘ Invaze byla 21. srpna a já s tetou 28. srpna odjížděla do Vídně.“ Jely vlakem, dojely až na hranice, kde vystoupily a pěšky přešly hranici a nasedly do jiného vlaku, který je dovezl do Vídně. Cestou je nikdo nekontroloval, všechno bylo zatím uvolněné. Táhla obrovský kufr. „Byl srpen, ale já byla oblečená jako eskymák. Spoustu oblečení, abych měla i na horší roční období. A teta mi řekla: ‚Ty se už nebudeš vracet, viď?‘ Ale já jsem nebyla jediná takhle navlečená, takhle nás vypadala spousta,“ vybavuje si pamětnice.

Ve Vídni na ně čekala sestřenice a vzala je hned domů. Pamětnice od prvních dní začala pracovat v rodinném řeznictví. Atmosféra ve Vídni byla v té době až euforická a proto nevzpomíná, že by jí bylo smutno. Byla tam silná imigrační vlna, přijížděla spousta plných vlaků a všude byly nápisy: „Čechy stříháme zadarmo“ nebo „Hledáte práci? Češi vítaní“ apod. Zároveň vnímala, jak moc je Vídeň jiná – pestřejší, barevnější, živá. „Snažila jsem se nedívat závistivě, třeba hned v tom řeznictví. Ještě v Čechách jsem vždycky v sobotu ráno v pět jela do města a stála jsem frontu v řeznictví a maminka mi řekla, ať přivezu maso na neděli. Když jsem se zeptala jaké, tak mi řekla, ať vezmu, co bude. Zatímco tady ve Vídni bylo všechno: maso, salámy, šunky... A na kávu se mohlo zajít, takový normální hezký život, jaký my jsme neznali,“ popisuje své pocity pamětnice.

Práce byla těžká, ale fajn

Ale chtěla jet dál. Vídeň byla moc blízko českých hranic, měla obavu, že by okupační vojska mohla pokračovat i do Rakouska: „Nevěděli jsme, co se bude dít, říkala jsem si, čím dál, tím líp.“ Tak kontaktovala rodinu, kde si sjednala pobyt au pair a po měsíci odjela do Anglie. Tam se nabízela příležitost emigrovat až do Austrálie za pouhých 10 liber. Ale to jí tatínek neschválil, že to už je příliš daleko. Začala pracovat jako au pair v Londýně, rodina se k ní ale nechovala dobře a odešla od nich. Odjela do Bedfordu k rodině, se kterousi z Československa dopisovala, a to se ukázalo jako šťastné rozhodnutí.

V Bedfordu na ni byli velice milí, postarali se o ni a pomohli jí najít práci v Cheshire Home, což byla organizace starající se o nemocné. Organizace se jmenovala podle kapitána Cheshira, který byl letcem za druhé světové války a byl svědkem shození bomby na Hirošimu a všech následujících hrůz. Po návratu z války cítil silnou potřebu pomáhat. Založil tedy tuto organizaci, která se nejdříve starala o válečné veterány, později svou působnost rozšířila i na péči o tělesně a duševně nemocné. V tomto domově získala pamětnice práci a k ní i ubytování. Začala pracovat jako uklízečka, potom ji povýšili na pomocnou ošetřovatelku. „Lidé tam byli postižení, na vozíčku, nebo vůbec nebyli mobilní – obléct, vykoupat, nakrmit, práce byla těžká, ale moc fajn. Mladí tam pracovali mezi střední školou a univerzitou, aby si přivydělali, pár pracovníků tam bylo permanentně, dost si všichni pomáhali. Atmosféra byla skvělá, jídlo a bydlení jsme měli zadarmo, a dokonce jsem něco i ušetřila,“ vzpomíná pamětnice.

Osudové setkání s manželem

V dubnu 1969 do domova přijel pomáhat Frank Johnson, její budoucí manžel. Okouzlil ji mimo jiné i svým rozhledem a znalostmi: „On byl jediný, kdo věděl, že Československo má českou a slovenskou část,“ pamatuje si pamětnice dodnes. Pomáhal jí s angličtinou a v srpnu se vzali. Po svatbě se přestěhovali do Londýna, její manžel zrušil své plány na studium na univerzitě a začal pracovat na poště. Pamětnice pracovala v obchodním domě a prodávala kabelky. Zmiňuje, že to byla ještě doba, kdy se prodávaly třeba kabelky z krokodýlí kůže nebo opravdové kožichy. V květnu 1970 se mladému páru narodil první syn Michael a hned o rok později přišel druhý syn Tom a pak ještě třetí syn. Díky dědictví si mohli koupit domek kousek dál od Londýna, což jim velmi pomohlo. Manžel Frank Johnson začal pracovat jako matrikář. V roce 1973 dům prodali a přestěhovali se do Coventry, do domu, kde žijí dodnes (2023). Frank Johnson začal pracovat jako administrátor na fakultě umění Polytechnické univerzity a později jako administrátor na Polytechnické univerzitě v Birminghamu, kde působil až do důchodu.

Když děti trochu odrostly, pracovala Helena Johnson jako dobrovolnice pro maltézský kříž St John Ambulance, což je dobročinná organizace. Tam si jí všimla vrchní sestra a inspirovala Helenu, aby vystudovala zdravotní školu. Tu nakonec dokončovala jako nejstarší z ročníku ve svých 40 letech. Začala pracovat na operačním sále jako instrumentářka, později na pooperačním sále.

Od bylinek k tlumočení na policejních stanicích

S rodiči byla v kontaktu, a dokonce za ní mohli jezdit – ovšem každý zvlášť. Rodina jí také pomohla získat tzv. naturalizaci, někdy v 70. letech, ale pamětnice si detaily nepamatuje. Jen tuší, že rodina musela tehdy zaplatit 300 liber. Což nebyla malá částka s ohledem na to, že dům stál tehdy cca 8000 liber. Dokument o naturalizaci byl vydaný úřadem v Londýně. Když otec zemřel, přijela v roce 1980 za pamětnicí její maminka už nastálo. Radnice jí poskytla bydlení, a dokonce se jim podařilo vyřídit i důchod. Pamětnice se pak o ni starala až do její smrti.

Protože měla vždy blízko k zahradničení, začala Helena Johnson v 80. letech ke své práci sestry v nemocnici studovat kurz alternativní medicíny, což obnášelo různé masáže, bylinky a podobně. Díky tomu, že již měla zdravotní vzdělání, si jí v této organizaci všimli a navázali spolupráci – začala pro ně přednášet anatomii, později ji dokonce vyučovala na zdejší technické škole, kde sama studovala aromaterapii. Tato škola však zkrachovala a pamětnice dostala výpověď. Nicméně v tu dobu, to už se psal rok 2004, se již slibně rozjížděla její tlumočnická kariéra, a tak si Helena Johnson dodělala potřebné zkoušky a začala novou kapitolu ve svém životě jako tlumočnice pro různé policejní sbory a městské a krajské soudy. „Brzy jsem si udělala dobrou pověst a pak už jsem spolupracovala s mnoha policejními odděleními. Znala jsem města často jen podle policejních stanic nebo soudů. Jezdila jsem až bůhví kam, vlastním autíčkem, bylo to báječný. Většinou to nebylo nebezpečné, vždycky jsem byla za tou první policejní vlnou. Když třeba šli někam vyrazit dveře, tak já stála až za jejich zády,“ popisuje.

Dělejte věci co nejlíp. A nevzdávejte to

Na otázku, jestli byl život v emigraci někdy těžký, odpovídá: „Ani to nebylo těžké. Já jsem vždycky měla práci. Nikdy jsem nedostávala žádnou sociální podporu, já vždycky pracovala. Brala jsem to tak, že přeci musím dělat.“ Nesetkávala se tudíž jako cizinka s žádnými projevy nevole. Naopak, jak moc sama nasála anglickou kulturu, se přesvědčovala při svých cestách zpátky do Čech. „Musela jsem si dávat pozor, co komu řeknu, někdy lidé divně koukali. Třeba v otázce Romů, které jsem bránila, jsem narážela. Já jsem byla zvyklá, že tady v Anglii můžeš říct, co si myslíš, ale v Čechách jsem ten pocit neměla. Bylo mi řečeno, že o tom nic nevím, když tady nežiju.“ Považuje to za jedno z neblahých dědictví komunismu. Vzpomíná například i na okamžiky, když za ní přijížděl do Anglie otec: „Otec se pořád ohlížel, jestli nás někdo nesleduje nebo neposlouchá, když jsme se bavili o politice. Okřikoval mě, abych nemluvila nahlas. Měl takový zvyk z domova, nemluvit nahlas o politice, nikdy nevíš, kdo tě uslyší. Bylo to v něm tak vžitý, že to jinak neuměl.“ Do svého anglického domova a rodiny pevně vrostla. Ze začátku jí prý v nové domovině chyběla kremžská hořčice, ale dnes je Anglie už dávno její domov a po Česku se jí nestýská.

Její vyprávění vyznívá velice idylicky a bez velkých dějinných kotrmelců. Prožila však ve Velké Británii léta, která se do dějin zapsala jako turbulentní – thatcherismus, sociální nepokoje, terorismus. Dotklo se jí to nějak? „My jsme tím nějak propluli, žádné sociální nepokoje v našem okolí nebyly, občas jsme šli na nějakou demonstraci třeba proti nukleárním zbraním nebo proti válce, ale to je tak asi všechno, víc se nás to nedotklo. Ano, zní to velmi idylicky,“ souhlasí pamětnice. Má nějaký recept na takový idylický život? „Vždycky se snažit udělat to nejlepší. Já vím, že to zní celkem starodávně. Ale když něco dělám, tak se mám snažit udělat to co nejlíp. A nevzdat to. Zkusit to třeba ještě jednou, když to nejde. A vždycky si říkám: zítra je nový den. Ráno se probudím a svítí sluníčko, nebo prší, ale už je to další den. A čím je člověk starší, tím je to důležitější. Co já vím, jak dlouho tady ještě budu. A taky ještě jedna věc – nedělat nebo neříct něco, co bych nechtěla, aby mě řekli nebo udělali ti druzí. A moje babička mi vždycky říkala: když nemůžeš říct něco dobrýho o někom, neříkej radši nic. Nikdy nevíš, co si s sebou ten člověk nese, tak radši nesoudím. A toho se držím.“