Věra Johanidesová

„Byla to pro nás úžasná léta nadějí, že všechno půjde tak, jak by mělo, že nebudeme zavřeni v kleci, že budeme moct cestovat. Také jsme hned brzy po novém roce jeli například ‚na obrátku‘ do Paříže. Jednu noc tam, přes den jsme chodili – dokonce jsme vlezli i do Louvru a viděli jsme ty věhlasné věci. Byli jsme jediní z autobusu, ostatní říkali, že se nevyplatí platit vstup. Nám se to vyplatilo. Rychle jsme jezdili – s dětmi do Bulharska, poté Řecko, miluji Holandsko, nevím proč... Všechno jsme dětem chtěli ukázat a také sami vidět ten velký svět, který nám byl zapovězen. Ano, šedesátá léta pro nás byla skvělým obdobím štěstí a radosti.“

„Když válka, která přišla, zasáhla Kolín velmi citelně, pamatuji si velmi jasně, jak jsme stáli u kostela – měli jsme pronajatý domeček u kostela – a jak se místní sousedé dívali a někdo pronesl: ‚Kolín to odnáší!‘ V první [třídě] jsem si říkala, jak město může něco odnášet? Protože pojem, že někdo něco odnese za něco nebo že něco provede atd., mně nebyl úplně znám. Ale viděla jsem, tak jako všichni ostatní, jak se tam kouří – bylo to pět kilometrů –, jak to bylo strašně blízko. Museli jsme, když houkaly sirény, opustit byt a přes zahradu jsme chodili do rokle – říkalo se jí Solkova rokle –, kde jsme přečkávali kolínské bombardování. Dodnes si jasně pamatuji, že tam létali takzvaní hloubkaři, bylo to opravdu příšerné, jak nízko letěli. Člověk viděl hlavu pilota a nevěděl, jestli ho také nevidí a jestli na něj nemíří. Byly to také zážitky dost nezvyklé.“