Věra Johanidesová

* 1935

  • „Byla jsem na německém kurzu v Halle v NDR a říkala jsem, že to snad není možné, že k nám takto vstoupí cizí armády, když jsme přece nikomu nic neudělali... Okamžitě jsme žádali, jestli by nám mohli zajistit autobus, že chceme domů, že nevíme, co je s našimi rodinami. Telefonní spojení jsme nemohli dostat, to vůbec nešlo. Pamatuji si, jak jsme přijeli do Chebu – nádraží ubohé, jako by člověk ani nebyl doma, všechno bylo tak cizí a nepřátelské a zoufalé. My už jsme měli – 1962 se narodila dcera, 1965 syn –, děti byly malé, říkali jsme si, co nás čeká? Co děti? Jak je možné, že sem napochodují cizí armády a budou tady poroučet. Jakým právem?“

  • „Byla to pro nás úžasná léta nadějí, že všechno půjde tak, jak by mělo, že nebudeme zavřeni v kleci, že budeme moct cestovat. Také jsme hned brzy po novém roce jeli například ‚na obrátku‘ do Paříže. Jednu noc tam, přes den jsme chodili – dokonce jsme vlezli i do Louvru a viděli jsme ty věhlasné věci. Byli jsme jediní z autobusu, ostatní říkali, že se nevyplatí platit vstup. Nám se to vyplatilo. Rychle jsme jezdili – s dětmi do Bulharska, poté Řecko, miluji Holandsko, nevím proč... Všechno jsme dětem chtěli ukázat a také sami vidět ten velký svět, který nám byl zapovězen. Ano, šedesátá léta pro nás byla skvělým obdobím štěstí a radosti.“

  • „Když válka, která přišla, zasáhla Kolín velmi citelně, pamatuji si velmi jasně, jak jsme stáli u kostela – měli jsme pronajatý domeček u kostela – a jak se místní sousedé dívali a někdo pronesl: ‚Kolín to odnáší!‘ V první [třídě] jsem si říkala, jak město může něco odnášet? Protože pojem, že někdo něco odnese za něco nebo že něco provede atd., mně nebyl úplně znám. Ale viděla jsem, tak jako všichni ostatní, jak se tam kouří – bylo to pět kilometrů –, jak to bylo strašně blízko. Museli jsme, když houkaly sirény, opustit byt a přes zahradu jsme chodili do rokle – říkalo se jí Solkova rokle –, kde jsme přečkávali kolínské bombardování. Dodnes si jasně pamatuji, že tam létali takzvaní hloubkaři, bylo to opravdu příšerné, jak nízko letěli. Člověk viděl hlavu pilota a nevěděl, jestli ho také nevidí a jestli na něj nemíří. Byly to také zážitky dost nezvyklé.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sokolov, 29.11.2024

    (audio)
    délka: 02:37:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ne, tihle ne! To trvalo pořád

Věra Johanidesová na fotografii ze školního tabla, gymnázium Sokolov, nedatováno
Věra Johanidesová na fotografii ze školního tabla, gymnázium Sokolov, nedatováno
zdroj: archiv pamětnice

Věra Johanidesová se narodila 16. července 1935 v Těrlicku ve Slezsku do rodiny českých manželů Benešových. Po obsazení části Těšínska Polskem v roce 1938 byla rodina vyhnána a přesídlila do Červených Peček u Kolína, kde si její matka opět vybudovala obchod. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl obchod zkonfiskován. Kvůli špatnému kádrovému posudku vystřídala pamětnice několik škol, maturitu složila v roce 1953 v České Třebové. Poté vystudovala češtinu a němčinu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Roku 1957 se provdala za Petra Johanidese a přijala místo učitelky v Sokolově. Oba vyučovali na místním gymnáziu, avšak po událostech roku 1968, kdy její manžel veřejně kritizoval komunistické vedení, byli nuceni školu opustit. Pamětnice pracovala v kanceláři ve Vřesové, do školy se mohla vrátit až po roce 1989. Totalitní perzekuce měla dopad i na její děti. Po roce 1989 vkládala naděje do změny poměrů, avšak v Sokolově ji zklamala slabá odezva. V roce 2024 žila Věra Johanidesová stále v Sokolově.