Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Jazairiová (* 1945)

• narodila se 5. března 1945 ve francouzském městě Munster

• matka Ema Kochová byla v době druhé světové války totálně nasazená v Německu

• pamětnice vyrůstala střídavě ve Francii a Československu

• v roce 1965 nastoupila do Československého rozhlasu

• pracovala v redakci vysílání pro frankofonní Afriku

• v roce 1965 se seznámila se svým manželem Mufídem Jazairim

• v roce 1967 se jim narodil syn Nisan a v roce 1969 syn Martin

• z ideologických důvodů ji vyhodili v roce 1971 z rozhlasu

• pracovala jako tlumočnice v MON (Mezinárodní organizaci novinářů)

• cestovala do zemí třetího světa a psala o nich knihy

• v létě roku 1990 se vrátila do rozhlasu

• spolupracovala na tvorbě pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů

• v roce 2017 vstoupila do rozhlasové Síně slávy

• v roce 2022 měla za sebou vydání 22 knih

V srpnu roku 1968 se Pavla Jazairiová se svým manželem Mufídem chystala odjet do Itálie. Sehnat výjezdní doložky jim na rozdíl od většiny ostatních lidí nedělalo problémy. Oba pracovali v Československém rozhlase a Pavla měla holandského bratra, na jehož pozvání mohli vycestovat.

V noci na 21. srpna 1968 si sbalili věci a vyklidili ledničku. Když se ráno probudili, mířil na jejich panelák v Praze na Pankráci sovětský tank. „Chtěla jsem se jít za každou cenu podívat do města. Ale měli jsme syna Nisana, a tak to nepadalo v úvahu. Mufídův bratr Selim nám ho ale pohlídal a my mohli jít. Bylo to nesmírně bolestné a pro Mufída šokující. Nedokázal si to vysvětlit,“ vzpomíná Pavla Jazairiová.

Mufíd Jazairi, irácký novinář a Pavlin první manžel, byl komunista. Uvolnění společenských politických poměrů a více svobody v období Pražského jara roku 1968 dávalo oběma prostor pro dlouhé diskuse. V otázce komunismu se však rozcházeli. Pavla obdivovala jeho kulturu, jeho líbeznou arabštinu, ale nedokázala se přenést přes Mufídův obdiv k Sovětskému svazu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 se jejich rozhovor přerušil. Invaze tak mohla za jejich rozvod.

Pavlu Jazairiovou z rozhlasu vyhodili, protože nechtěla vstoupit do Socialistického svazu mládeže. „Rozdali nám dotazníky, ať podepíšeme, že s invazí souhlasíme. Já jsem nepodepsala. Byl tam nějaký Vladimír Vipler, říkali jsme mu ‚strana a Vláďa‘. Všichni, co jsme mu to nepodepsali, jsme šli z rozhlasu pryč,“ tvrdí Pavla Jazairiová.

Holandské občanství jsem nedostala

„Celý život jsem nenáviděla míčové hry,“ říká Pavla Jazairiová. Domnívá se, že za to mohou spojenecké bomby, které padaly na most přes řeku Rýn u francouzského města Mulhouse ve chvíli jejího narození. Bouchaly podobně, jako když do něčeho narážejí míče. Její matka Ema Kochová, rozená Páleníčková, studovala původně v Praze medicínu. Po uzavření českých vysokých škol za druhé světové války ji poslali do totálního nasazení v Německu, kde se seznámila se svým holandským manželem, Pavliným otcem. V březnových dnech roku 1945 z Německa uprchli. Pavla Jazairiová, rozená Kochová, se narodila 5. března 1945, a jelikož připadlo Alsasko po druhé světové válce Francii, stalo se malé sýrařské město Munster, ve kterém se rodina usídlila, jejím prvním francouzským domovem.

„Můj otec byl Holanďan, takže jsem napůl Holanďanka. On sice uznal, že jsem jeho dítě, ale protože zuřila válka a scházeli muži, kteří v ní umírali, byl zájem jen o syny. Proto jsem jako děvče nedostala holandské státní občanství,“ říká Pavla Jazairiová.

Jinakost, která se v téhle zemi nenosila

Velmi záhy, ještě v předškolním věku, si malé děvče převzali do opatrovnictví prarodiče Páleníčkovi v Praze ve čtvrti Na Cibulce. Matka zůstala ve Francii a kvůli dokončování studia medicíny se o dceru nemohla starat. „Když přijela, milovala jsem ji. Vždy s námi zůstala týden a na jeho konci jsme ji šli s dědečkem vyprovodit na nádraží. Přijel vlak a já jsem se jí musela pustit, bylo to pro mě nesmírně traumatizující. Myslím, že takový pocit musí mít odsouzenec na smrt. A to mě pronásledovalo po celý život,“ přiznává Pavla Jazairiová.

„Dědeček a babička byli vášniví vlastenci a komunisté a trvali na tom, že Pavlínka musí být Češka. To do mě vtloukali od dětství. Stejně tak jejich pohled na komunismus. V bytě jsme měli obrazy komunistických osobností. Největší byl soudruh Stalin na plakátě, pověšený na dveřích, na pozadí rudého praporu,“ vzpomíná. Při jedné z her s kamarádkou Evou se Pavla rozvztekala, dupala a křičela na její rodinu zapřisáhlých masarykovců, že je všechny udá, protože nechtějí Stalina milovat. „Její teta mě vzala, stáhla mi kalhoty a nařezala mi na zadek. Moc dobře jsem si to zapamatovala. I když se děti bít nemají, výprask byl na místě. Moc jí za tento výchovný čin děkuji,“ poznamenává pamětnice.

Děti ji od sebe tenkrát odstrkovaly. Platila za vzpurnou a vždy jaksi jinou. Děti říkaly jejím botám „čínské kopačky“ a házely po ní při cestách ze školy kameny. „To mi pak zůstalo na celý život. To člověka určovalo. Jinakost, která se v téhle zemi nenosí,“ říká Pavla Jazairiová.

Už jako sedmiletá musela pro povolení do Bartolomějské

V sedmi letech začala jezdit Pavla za matkou do Paříže. Na získávání výjezdních doložek vzpomíná: „Musela jsem si sama chodit do Bartolomějské pro povolení. Už od dětství jsem věděla, že mi nikdo jiný nepomůže. Měli jsme tu komunismus a člověk musel být podřízený. Něco jiného se říkalo doma, něco jiného ve škole. Já jsem se ale chovala tak suverénně, až si všichni mysleli, že za mnou je nějaký silný ochránce. Nebyla to pravda, ale nějaké blbečky to občas zastavilo. Mysleli si: Je tak sebevědomá, protože ji někdo ochraňuje.“

Chodila do školy i ve Francii. Nakonec nedokončila ani jeden školní rok v jedné zemi. V Paříži bydlela s matkou v domě nazvaném „Průchod vod“. Stál na převýšení dvou ulic, kde dříve protékala voda. Velmi chudé bydlení se společným záchodem na patře a umývárnou o několik pater níže si zkrášlovaly reprodukcemi od Gauguina a pěstováním růží na balkoně.

Život jsem si idealizovala čtením Boženy Němcové

Žily chudě. Matka pracovala jako laborantka s malým platem. I když často neměly na jídlo, vysypávala matka šuplíky a hledala poslední drobné, aby si mohly jednou týdně zajít do Cinéma Le Ranelagh, kina v 16. pařížském obvodu. „Svět jsem si také idealizovala čtením Boženy Němcové. Říkám, že mi zkazila život, protože psala tak krásné věci a já jsem si myslela, že je život takový,“ vzpomíná Pavla Jazairiová.

V roce 1950 se narodil její bratr Paul Vincent Koch. Později významný developer, který se počátkem devadesátých let podílel na stavbě Tančícího domu v Praze.

Návrat do Československa byl průšvih

Ještě v Paříži začala navštěvovat lyceum. Nedokázala se však začlenit do výuky, která navíc probíhala v angličtině. V šestnácti letech se pak s matkou vrátila do socialistického Československa. „Byla to rána a průšvih. Moje matka opustila nového přítele Maxe v Paříži a vrátily jsme se do vlasti,“ vzpomíná Pavla Jazairiová.

Usadily se v Hlásné Třebani. Pamětnice nastoupila na dvanáctiletku, kde se seznámila se svou životní přítelkyní Annou, dcerou spisovatelky Lenky Reinerové, představitelky pražské německé literární scény. Patřila do skupiny, které se říkalo „židobolševici“. Lenka byla velice tvrdá žena. Statečná a panovačná. Byla pro mě ale hrozně důležitá, protože mě vedla k řádu a pevnosti. Moje matka na mě v podstatě kašlala. Z Lenky jsem ale měla velký benefit, v některých věcech větší než její dcera. Ona mi vlastně jenom dávala. Řekla mi spoustu důležitých věcí.“

Před přítelkyní Annou jednou zopakovala, co slyšela doma. Že Stalin umřel a všichni na něj plivou. „Anna se na mě koukla a řekla: ‚Co to vykládáš? Vždyť Stalin byl vrah.‘ A já na to: ‚Stalin vrah? Aha.‘ A můj život se otočil.“

Její posudek? Asociální živel, totálně nevhodná

Místo aby seděla ve škole, chodila si raději číst ke splavu, a proto ji z dvanáctiletky nakonec vyhodili. Nastoupila na brigádu do psychiatrické léčebny v Bohnicích a během ní se přihlásila do večerní školy. Tam jí jedna ze spolužaček pověděla o inzerátu, ve kterém hledali francouzskou sekretářku do Československého rozhlasu. „Šla jsem se tedy do rozhlasu zeptat. Přijal mě tam takový podivný hubený chlápek. Nechtěli mě vzít, protože jsem neuměla říkat ‚r‘. Řekli mi, ať se to naučím a přijdu znovu. Za čtrnáct dnů jsem se ‚r‘ naučila, ale stejně mě pak jako sekretářku nepřijali. A ten podezřelý chlápek, nakonec můj budoucí manžel Jan Zaorálek, řekl, jestli nechci nastoupit přímo do rozhlasu. Tak začal můj životní osud – rozhlas,“ vzpomíná Pavla Jazairiová.

Jan Zaorálek si na ni vyžádal z národního výboru v Hlásné Třebani posudek. Dostal odpověď, že Pavla je asociální živel, totálně nevhodná pro jakoukoliv činnost s lidmi. On na to řekl: „To je můj člověk.“

„Dal mi mikrofon a pustil mě do ulic. Pracovala jsem v redakci francouzského vysílání pro frankofonní Afriku. Poprvé v životě jsem tehdy viděla černocha. Ve Francii sice byli, ale moje matka, antisemitka z Moravy, říkala: ‚Až uvidíš černocha nebo Araba, přejdi na druhou stranu ulice.‘ Asi proto jsem si pak vzala Araba. To byl jasný návod,“ říká Pavla Jazairiová.

Přijeďte se podívat, řekl tajemník strany FLN

Matčin přítel jednou přivedl domů na večeři nějakého Alžířana. „Řekla jsem mu, že jsem slyšela, že je Alžírsko ubohá země,“ vzpomíná Pavla Jazairiová. „A on na ubrousek od stolu napsal svoje jméno a pod tím FLN. Front de Libération Nationale byla Fronta národního osvobození, vládnoucí strana v čele proudu proti setrvání ve svazku s Francií. A prý, ať se přijedu podívat. Když jsem pak do Alžírska přijela, vytáhla jsem ubrousek a hledala ho. Přišli jsme na vrátnici sídla strany, a když jsem vyslovila jeho jméno, vrátný šel do pozoru. Byl to hlavní tajemník FLN.“

Do Alžírska poprvé odjela s Ing. Jiřím Halešem, který měl v zahraniční redakci rozhlasu rovněž své pořady. Herpetolog Jiří Haleš do Afriky vyjížděl na výpravy za hady. Země severní Afriky patřily v šedesátých letech k takzvaným leasingovým zemím. Měly měnu tak slabé hodnoty, že získání výjezdních doložek nebyl vůbec problém.

„Přišla jsem tedy k tajemníkovi FLN a řekla: ‚Tak jsem tady.‘ On nám dal auto s řidičem a hromadu vojenských konzerv a řekl, ať se jedeme podívat. Tak vznikly mé první články nazvané 8000 km Saharou,“ říká Pavla Jazairiová.

Mufídova bratra vrátili v zaplombované rakvi

V roce 1965 poslali z rozhlasu Pavlu Jazairiovou zdokumentovat 3. celostátní spartakiádu, kde se setkala se svým pozdějším manželem, novinářem Mufídem Jazairim, a v roce 1967 se jim narodil syn Nisan.

Mufíd Jazairi si Pavlu vzal a chtěl vzít rodinu do svého rodiště. Do Iráku to ale nešlo. Hrozilo mu zatčení a smrt, stejně jako jeho bratrovi. Pocházel z rodiny šíitů, stoupenců šíia, což je jeden ze dvou proudů islámu. Stali se tak oběťmi sunnitsko-šíitského konfliktu, kdy tehdy sunnitská elita tvrdě potlačovala šíitskou většinu. Zuřil tak konflikt založený nejen na schizmatu, ale výrazně také na vládě Saddáma Husajna, který nemilosrdně likvidoval veškerou opozici. „Mufíd měl zbožného bratra a řekli jeho otci: ‚Můžeš jít domů, my si ho tu na chvíli necháme.‘ Vrátili ho potom v zaplombované rakvi,“ říká Pavla Jazairiová.

To vedlo i k Mufídovu příklonu ke komunismu. Lidé v Iráku vedli život založením kmenový a komunistická opozice měla za úkol prosazení života třídního. Chtěli společnost zmodernizovat. Mluvit o demokracii a svobodě v zemích Blízkého a Středního východu bylo a je podle jejich názorů předčasné. Mufíd Jazairi odjel z Československa v roce 1982 a šest let působil v partyzánských jednotkách Komunistické strany Iráku, jediné straně, která dala dohromady křesťany i muslimy a šíity i sunnity. Bojovali v iráckém Kurdistánu až do roku 1988, kdy na ně vojsko Saddáma Husajna provedlo útok chemickými zbraněmi. Po svržení Husajnova režimu v roce 2003 se stal iráckým ministrem kultury a v dubnu 2004 se podílel na osvobození Michala Kubala, Petra Klímy a Víta Pohanky, novinářů unesených v Iráku.

Tenkrát jsme přerušili rozhovor. Za náš rozvod mohla okupace

Při cestě do Damašku v Sýrii si Pavla na ulici všimla ženy s malým dítětem. Seděla na chodníku. Nevypadala jako žebračka, jen obyčejná venkovanka. „Při pohledu na ni jsem ustrnula. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem z toho tak vytřeštěná, že jsem odmítla chodit ven,“ vzpomíná Pavla Jazairiová na výrazný zlom v životě, kdy začala její samostatná činnost pro třetí svět. „Do té doby jsem nevěděla, o co jde. Vidět ji tam sedět, to rozhodlo o mém dalším celoživotním působení. Ta chvíle rozhodla.“

Manželství Čechoholanďanky a Iráčana netrvalo dlouho. „My jsme spolu mluvili hlavně o politice. Mě jeho země zajímala. Žila jsem s ním hlavně, kromě toho, že jsem ho milovala, kvůli tomu, že byl Iráčan. Nesl s sebou kulturní zázemí, které mě nepřestávalo zajímat. A do toho přišel osmašedesátý rok,“ říká Pavla Jazairiová. „V noci na 21. srpna 1968 k nám přišel soused, který byl Rus. Pracoval také v rozhlase a šíleně se bál, když Rusové přišli. Nevím už proč, ale nechtěl, aby ho našli doma. Už asi věděl, o co jde. My jsme se probudili a před panelákem na Pankráci stál tank a mířil na nás kanon. Před samoobsluhou se udělala obrovská fronta lidí, že si půjdou nakoupit, když začíná válka.“

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa Mufída šokovala. Neuměl si ji vysvětlit. Sovětský svaz pro něj jako pro komunistu něco znamenal. Říkal, že soudruzi ze Sovětského svazu měli jistě k okupaci pádný důvod. Tenkrát se přerušil náš rozhovor. Do jisté míry může ta invaze za náš rozvod.“

Vstoupit do KSČ? Styděla bych se jak nahá na Václaváku

Po rozvodu s Mufídem se Pavla Jazairiová začala sbližovat se svým budoucím manželem Janem Zaorálkem. Během okupačních dnů roku 1968 působil v rozhlasové budově v Karlíně, která se stala jednou ze záloh hlavní budovy rozhlasu na Vinohradské třídě. Patřil k předválečným komunistům, k lidem, kteří souhlasili s myšlenkou socialismu. Měli své názory postavené na sociální rovnosti.

„Dnes se tomu říká levice. Brali socialismus jako právo na slušnou životní úroveň,“ mluví Pavla Jazairiová o lidech, které okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vyvedla z iluzí. „Cítím opovržení a hněv vůči totalitnímu komunistickému režimu. Nevěřím v socialismus. Myslím si, že je to utopie. Cesta byla sice dlážděna dobrými úmysly, ale byla cestou do pekel. To však neznamená, že sociální spravedlnost je nesmysl.“

Ještě chvíli po 21. srpnu 1968 pamětnice zůstala v rozhlase. Pořád po ní ale chtěli něco podepisovat, chtěli, aby vstoupila do komunistické strany nebo do různých svazů. „Přišlo mi hanebné, jak si urvali moc.“ Kdyby se jim podvolila, měla by prý takový pocit studu, jako kdyby ji nutili chodit nahou po Václaváku.

Z Československého rozhlasu nakonec Pavlu Jazairiovou vyhodili. Díky znalosti cizích jazyků však přešla do MON – Mezinárodní organizace novinářů, která sídlila v Praze. Vytvořili tam tlumočnický servis, kam nastupovalo množství tehdy režimem perzekvovaných novinářů, jako například Petr Pujman, Dagmar Steinová, vyhozená z čela nakladatelství Orbis, nebo zmiňovaná Lenka Reinerová.

Strašně jsem se těch soudruhů štítila

Tlumočila konference nebo návštěvy francouzských komunistů po československých JZD. „Strašně jsem se jich  štítila. Pro naše vysoké funkcionáře KSČ jsem dokonce tlumočila zahraniční filmy, které nebyly příliš korektní. Takové napůl porno. Cítila jsem se z toho fyzicky zle. Odmítala jsem jim podat ruku. Raději jsem měla ruce za zády a jen se uklonila,“ vzpomíná Pavla Jazairiová.

Tlumočila dokonce i v Korejské lidově demokratické republice. Ačkoli měli Severokorejci velmi dobré tlumočníky do francouzštiny, museli tehdy konferenci tlumočit přes češtinu. Žádný severokorejský tlumočník totiž nesměl vyslovit nic jiného, než co dostal předem schválené a napsané na papíře s razítkem. V zemi hladomoru hlídala tamější státní moc novináře dnem i nocí i s použitím odposlechů v hotelových pokojích.

Usoudili, že bych nebyla dobrý kolaborant

Život v Praze přestal Pavle Jazairiové a Janu Zaorálkovi dávat postupem času smysl, a tak se celá rodina přestěhovala do Poustky u Frýdlantu v Čechách. Do kraje, kde byl „naplavenina“ de facto každý. Pavla dojížděla za tlumočením. Auto neměli, jen motorku se sajdkárou. S Janem Zaorálkem začali cestovat. Nepotřebovali devizové přísliby, neboť odjížděli na pozvání bratra. O zemích, které navštívili, pamětnice začala psát knihy. 

StB si ji však občas pozvala na výslech. Vzpomíná: „Ptali se mě a já jsem jim odpovídala jako blbeček. Usoudili, že bych nebyla dobrý kolaborant, že jsem se chovala příliš naivně. Dělala jsem ze sebe takového idiota, že mi nemohli svěřit žádné státní tajemství. Ani to nejmenší.“

Chvíli před rokem 1989 druhý manžel Jan Zaorálek zemřel. V době sametové revoluce pamětnice pobývala v Německu. „Telefonovala jsem zrovna se svým synem Martinem a říkala mu, že vidím v televizi bourat berlínskou zeď. Druhý den jsem se sebrala a jela domů. V Praze jsem hned začala spolupracovat s Občanským fórem (OF), tlumočila jsem pro zahraniční novináře. Syn Nisan zakládal OF na své škole v Ostravě a Martin na filozofii v Praze,“ říká Pavla Jazairiová.

Pořady chtěli zkracovat. V tom jsem odmítla pracovat

Richard Seemann, který se do rozhlasu vrátil v březnu 1990, jí ihned nabídl místo. Na pozici redaktorky-komentátorky se soustředila na oblasti Afriky a Blízkého a Středního východu. V té době se ještě točily dlouhé pořady a bylo třeba komentovat zahraniční politiku. Zanedlouho se šéfredaktorem Radiožurnálu stal Alexandr Pícha. Nadaný novinář, nejprve zpravodaj na Slovensku, který pak působil v Americe. Vrátil se do rozhlasu a provedl koncepční revoluci. „Já ho mám ráda, ale po návratu z Ameriky si nás zavolal a řekl, že žádný člověk neudrží pozornost déle než tři minuty. Začal dělat reformy a rušit pořady. V tom jsem odmítla pracovat,“ říká Pavla Jazairiová.  Podle ní od té doby přestal rozhlas posluchače informovat a začal je zejména bavit. 

V roce 2001 odešla raději do penze. Znamenalo to větší klid na cestování a psaní knih. Psala o Egyptě, Brazílii, Indii, Izraeli a Palestině, Mexiku nebo o ženách v islámském světě. Se svým dalším životním partnerem, výtvarníkem Jiřím Hůlou, absolvovala pouť do Santiago de Compostela, známou pěší cestu ke hrobu svatého Jakuba Staršího. O svém putování napsala knihu Cestou hvězdy.

V roce 2017 vstoupila Pavla Jazairiová do rozhlasové Síně slávy na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio. V době rozhovoru v roce 2022 žila a psala v Poustce u Frýdlantu v Čechách a měla za sebou vydání již své dvaadvacáté knihy Globalizovaná Indie.

Své knihy nikdy nechtěla nazývat jako cestopisy. Studovala země, jimiž cestovala, zajímala se o jejich náboženství, kulturu a obyvatele. Podařilo se jí zachytit kus dějin. „Takové Alžírsko, které jsem popsala, už neexistuje,“ poznamenává Pavla Jazairiová.