Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Janza (* 1924  )

„Největší bohatství je zdraví, peníze budou, a my tu nebudem. To poznají lidé, až budou starší.“

  • syn ruského legionáře od Zborova

  • narodil se v roce 1924 v Chodově na Chodsku

  • za války byla jeho obec připojena k Říši

  • vzpomínky na osvobození Američany

  • vzpomínky na kolektivizaci na Chodsku

  • celý život pracoval v zemědělství

  • muzikant na dechové nástroje v místní kapele

  • žije v Klenčí v domově pro seniory

Jaromír Janza, syn soukromého zemědělce z Chodova na Chodsku, dnes žije nedaleko od svého rodiště v Klenčí v domově pro seniory. Protože je v současnosti velmi nemocný, nesoběstačný a takřka slepý, jeho spojení s okolním světem obstarává rozhlas. Pan Janza na Českém rozhlasu 1 Radiožurnálu zaslechl rozhlasový pořad Příběhy 20. století a přihlásil se občanskému sdružení Post Bellum se svým příběhem.

Výchova k vlastenectví

Jaromír Janza se narodil v Chodově v roce 1924. Jeho otec byl za první světové války ruský legionář. Pan Janza byl odmala vychováván k vlastenectví. Nikdy nezapomene na to, jak se účastnil pohřbu prezidenta Masaryka. „Jmenuji se Jaromír Janza, narodil jsem se 11. dubna 1924. To už byla republika, to vládl pan prezident Masaryk. Zemřel pak 14. září 1937. To mi bylo 13 let. Byl jsem na jeho pohřbu, byl jsem ve Svatováclavské kapli, na ty ostatky jsem si mohl pomalu sáhnout. Považoval jsem to za čest.“

Jeho rodiče měli známou z Prahy, která k nim jezdila na letní byt, ta jim umožnila přijet do Prahy a ubytovala je ve svém bytě v Nerudově ulici. „Byla to nějaká paní hejtmanová, vdova po panu hejtmanovi. Byli jsme ještě v chrámu svatého Víta. Jezdila k nám na letní byt. Můj otec byl ruský legionář od Zborova. Měl na levé ruce vytetovaný takový věnec v modrém provedení a měl tam: ‚Zborov, Omsk a Sibiř‘, místa, kde všude byl.“

Jeho otec jako vysloužilý voják, bývalý legionář, dostal do správy zemědělskou usedlost v Chodově na Chodsku vyvlastněnou za pozemkové reformy. To také vysvětluje to, proč Jaromír Janza nemohl žádat v restituci o navrácení pozemků.

Jaromír Janza měl ještě dva sourozence, sestru, která zemřela ve svých dvaceti letech, a staršího bratra, který sloužil v Mariánských Lázních u SNB. Ani ten se nedožil pádu komunismu. Ta část Chodska, ve které žili Janzovi, po Mnichově připadla Německé říši a byla připojena k Bavorsku. Jaromír Janza nemusel opustit domov a říká, že místní Němci se k nim za války chovali slušně. Že by měl mezi Němci nějaké bližší přátele, však potvrdit nemůže.

Muzicírování českých muzikantů v Říši

„Nějaký německý voják v Nemanicích padl v Rusku. Přišli za námi, abychom zahráli. Nějaké pohřební pochody. Chtěli po nás, abychom zahráli německou hymnu. My jsme ji neuměli. Tak jsme zahráli ‚Zahučely hory‘ a ‚Čechy krásné, Čechy mé‘. Oni nám dali pět marek a bylo to. To bylo za Německa. Někdy jsme provokovali Němce, když jsme hráli k večeru. Byly zrovna hony, tak pak přišli čtyři četníci. Museli jsme odevzdat nástroje. Jinak byli Němci v pořádku. Ale Hitler byl hajzl, to byl vrah jako Stalin. To byli dva největší vrahové.“

Tak idylické soužití mezi Čechy a Němci asi nebylo. Jak vyplývá z dalšího vyprávění, jejich nástroje byly Němci nakonec zabaveny, bohužel není jasné, kdy přesně se to stalo. Nicméně, vypadá to, že tresty, které padly, byly na válečné poměry více než mírné. „Hráli jsme i pro Německý červený kříž. To jsme mohli. Ale hráli jsme také načerno české písničky. To nás chytili četníci. Já jsem platil 25 marek pokuty, protože jsem nebyl ještě plnoletý. Ti, co byli plnoletý, platili víc. A sebrali nám nástroje. Přijel nějaký četník, jmenoval se Gerl. A nedostali jsme žádné zpátky. Byla také připomínka upálení Mistra Jana Husa, 5. července. Nechali naše chlapce zavřít. Byli zavřený šest dní v Chamu. Za to, že dělali provokace.“

Vzpomíná na osvobození 1. května 1945 Američany, jak je české obyvatelstvo vítalo. Někdy prý víc než je „obvyklé a běžné“, jak dokládá tato sprostonárodní říkanka:

„V (okresu???) Domažlice okeje tu máme, v poválečným nedostatku, copak jim jen dáme.

Oni mají máslo, mouku, cigarety, rum, sotva jim jen můžem dáti poslední lok rumu.

Naše děvy na to přišly, co jim dáti mohou, i když to tak nevypadá, říkám pravdu strohou.

Ty bohaté okeje počastují v bytě a ty chudé v lese anebo i v žitě.

Žito za čas povstane, fleky se vyperou, do očí mladé maminky slzičky se derou.

Pojď, Vašku, podej svoji usmolenou hnátu a vůbec se tomu nediv, budeš dělat tátu.“

Kolektivizace zemědělství

Po válce patřil Jaromír Janza k zakládajícím členům Československého červeného kříže v Domažlicích, krátce poté si odsloužil dva roky vojenské služby v nedalekém Chebu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Jaromír Janza neměl nikdy v lásce komunisty, prý se s tím nikdy netajil. Nikdy se však více politicky neangažoval. Komunisté, na rozdíl od Němců, je donutili opustit jejich rodný statek a donutili je vstoupit do JZD.

„Nakonec jsme to darovali družstvu. Nechtěli jsme vstoupit do družstva. A najednou celá obec v roce 1952. A to už komunisté dělali elent. Počkejte, vy sedláčkové, my s vámi zatočíme. My jsme nesměli ani mlít. To Němci (v tomhle) byli lepší. Hitler byl darebák, ale měl zemědělce rád. Chtěl, aby národ byl vyživovaný. (…) Rusáci, že nám darovali v roce 1947 zrno? Naopak, šlo to do Ruska. Američani je zachránili. (…) Amerika zásobovala Rusko. V Stalingradu lidi jedli myši, kočky i kůži z harmoniky kousali. Stalin nebyl připravený na válku. Stalin byl největší vrah na světě.“

Nějaké větší konflikty s mocí neuvádí, zda v pozadí byl jeho bratr, který působil u SNB, se můžeme jen dohadovat. V zemědělství pracoval Jaromír Janza po celý svůj zbytek aktivního života.

Je zřejmé, že brzo po osvobození si chodští muzikanti pořídili nové nástroje, protože hraní v místní kapele patří na přední místo v pamětníkových vzpomínkách. Jaromíra Janzu je možné vidět na mnoha fotografiích s trumpetou, jak doprovází místní hudebníky.

„Jsme jediná postkomunistická země, která má silnou komunistickou stranu, jsme jediná země, která má v Praze zastoupení Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Obě to jsou zločinecké organizace,“ říká dnes Jaromír Janza.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)