Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Janovský (* 1932)

• narozen 27. května 1932 v Horním Kostelci na Náchodsku

• otec Karel Janovský v květnu 1945 obstaral partyzánům zbraně

• roku 1946 vstoupil v Jilemnici do obnoveného Junáka

• po zákazu Junáka přešel do Sokola

• v letech 1949 až 1951 studoval Střední průmyslovou školu textilní v Jilemnici

• po maturitě absolvoval vojnu u protiletadlových dělostřelců v Opatovicích na Pardubicku

• po vojně pracoval v textilních továrnách na Jilemnicku, později v podniku Pramen a v Jednotě

• od roku 1968 v obnoveném Junáku zastával pozici hospodáře

• od roku 1990 se podílel i na třetí obnově Junáku – působil jako tajemník střediska Jilm

• v roce 1992 odešel do důchodu

• v roce 2025 žil s manželkou v Jilemnici

Do Junáka vstoupil Zbyněk Janovský už roku 1946. V roce 2025 se tak vlastně stal nejstarším skautem v Jilemnici. Zažil celkem tři obnovy Junáka, české odnože skautingu. Když mu bylo osm let, tak nacisté Junáka zakázali. Pak ho zrušili komunisté po svém nástupu k moci v roce 1949 a po krátkém obnovení v době tzv. pražského jara v roce 1968 opět skončil začátkem sedmdesátých let. Skauti se pokaždé rozptýlili do různých jiných povolených oddílů, hlavně turistických. Zbyněk Janovský si zvolil Sokol. 

Až po sametové revoluci v roce 1989 mohli skauti znovu svobodně dýchat. Smysl a charisma hnutí, které vede mladé lidi k lásce k přírodě a k pomoci druhým, se ale nikdy nezměnily. Skauti spočítali, že v současné době zažívají v naší zemi nejdelší svobodné období od založení skautingu v českých zemích v roce 1911.

Válka hodně věcí změnila

Zbyněk Janovský  se narodil 27. května 1932 v Horním Kostelci na Náchodsku do rodiny barvíře Karla Janovského a švadleny Marty Janovské, za svobodna Fajfrové. Už jako šestiletý chlapec vnímal obavy rodičů z budoucnosti po obsazení Sudet v roce 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. „Jako klukovi se mi sice líbili vojáci, nicméně jsem pochopil, že obsazení Československa fašistickým Německem znamená nepříjemný zásah do našeho  života,“ vzpomíná pamětník, který za 2. světové války stejně jako ostatní kluci musel shánět potraviny, kde se jen dalo. „Chodili jsme pro mouku do mlýna v Roztokách u Jilemnice,“ vypráví. 

Zbyněk Janovský připomíná, že za války neměly děti možnost nikde sportovat a on měl sport rád. „Středoškoláci ani neměli pořádnou školu, v jilemnické nemocnici byl lazaret pro příslušníky SS a česká nemocnice se přestěhovala do jejich školní budovy,“ vzpomíná pamětník. 

Břízky ověšené jako vánoční stromky vojenským oblečením

Na konci války operovala v Mříčné a ve Víchové nad Jizerou v Krkonoších skupina partyzánů. Třetího května 1945 pak došlo na Jilemnicku k povstání. „Dá se říci, že se v Jilemnici začal fašistický režim rychle hroutit. Pátého května vysílal Československý rozhlas sokolské pochody a písně. Městem začaly procházet ustupující němečtí vojáci,“ vypráví Zbyněk Janovský. 

V Mříčné se německé jednotky střetly s partyzány, došlo k přestřelce. „Tu střelbu jsme slyšeli. V tu dobu jsme za jilemnickým Technolenem sázeli brambory,“ popisuje pamětník. „Dozvěděl jsem se, že k německé celnici do Hrabačova odjeli kominík Jan Hanuš a další muži. Tam chtěli přepadnout ordnery, aby získali zbraně.“ Jak pamětník dodává, u celnice došlo k střetu, Jan Hanuš byl postřelen a zemřel. Někteří muži šli podle něj pro zbraně ještě na Vrchlabsko a tam při střelbě zahynul další odbojář z Hrabačova.

Zbyněk Janovský si pamatuje, že z jejich bytu se najednou vytratil i otec Karel. Později se vrátil domů se samopalem a pistolí a vyprávěl, jak ve Vrchlabí spolu s dalšími chlapy získali zbraně. „Německá kolona v Jilemnici byla odstavena. Jejich obrněné transportéry a další vojenská vozidla stála na hřišti Sokola a pod tkalcovskou školou. „A pamatuji si, že u silnice do Mříčné byly vysázeny břízky. Tehdy byly ještě malé a vypadaly jako vánoční stromky, protože byly ověšeny všelijakými věcmi – vojenskými opasky, čepicemi a blůzami,“ dodává.

Na konci války přijeli do Jilemnice Sověti na koních. Za nimi dorazili českoslovenští vojáci bojující ve Svobodově armádě, někteří dokonce ve městě zůstali. Konec války v Jilemnici Janovští hodně slavili. Byli šťastní, že si mohou konečně vydechnout. Jak ale pamětník konstatuje, nedostatek potravin přetrvával: „Vyměňovali jsme dokonce ošacení za jídlo.“ 

Obnova skautu v Jilemnici

V roce 1946 vstoupil Zbyněk Janovský do Junáka. V Jilemnici ho obnovili  prvorepublikoví skauti Otakar Štětka, Otakar Vaníček a Jiří Kobr. „Štětka se po roce stal náčelníkem Horské služby ve Vrchlabí, Vaníček odešel na studia, takže oddíl převzal Jiří Kobr,“ doplňuje. „Dívčí a chlapecký kmen jsme měli za koupalištěm na Račanech vedle Ripplovy továrny. Klubovna pak byla v domě po rodině Kadavých, která se odstěhovala do Vrchlabí. Měli jsme tam dvě místnosti. Pak jsme ještě měli místnost v bývalém gymnáziu v Jilemnici. Shromaždovali jsme tam sesbírané lahve. Utržené peníze jsme používali na provoz letních táborů. Naše družina se jmenovala Psohlavci. Na prvním táboře jsme si napsali svou přezdívku na březovou kůru, kterou jsme spálili v ohni, a tím bylo naše skautské jméno potvrzené. Měl jsem přezdívku Havran,“ říká.

Nábytek do klubovny si vyráběli sami z březové kulatiny. Sháněli i starší nábytek. Něco zbylo i po Hitlerjugend. V roce 1947 jim klubovnu vzali a náhradou dostali hájenku na výjezdu z Jilemnice do Mříčné. Ta jim vydržela do roku 1948. „První horský tábor jsme pořádali v roce 1946 u Mumlavy v Harrachově. Plnili jsme skautské odborky zdatnosti a chodili na výlety. Zorganizovali jsme i pracovní tábor v Javorníku za Rudníkem v Krkonoších zaměřený na žňové práce a senoseče. Na velkostatku jsme si vydělávali na činnost,“ popisuje. Potraviny  pro první dny si vozili z domova. „Tehdy byly potravinové lístky a měli jsme na ně nárok až po týdenním pobytu na táboře. Na velkostatku  jsme dostávali  jen půl litru mléka denně. A to přesto, že v kravíně měli mléko od padesáti dojnic. Zato brambor jsme si mohli nabrat, kolik  jsme chtěli. Tak jsme je měli k jídlu ráno, v poledne i večer,“ krčí rameny skaut.

Po komunistickém převratu  vyměnil skauting za sokolství

O únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se dozvěděl cestou z kina. „Do biografu jsme s kamarádem chodili za dvě koruny na každou blbinu. Už v těch šestnácti nám ale došlo, že se zkrátka něco nepěkného stalo,“ říká Zbyněk Janovský.  A komunisté jim také brzy odebrali klubovnu. „Dostal ji nějaký straník. Neměli jsme se kde scházet a nakonec náš malý skautský oddíl zanikl,“ dodává. Když Junák skončil, začal chodit do místního Sokola. „Cvičili jsme na nářadí a hráli sportovní hry. Náš cvičitel bratr Kučera byl vynikající člověk. Byl sice starší, nicméně velice dobře cvičil. Stále nám připomínal, že je cvičení půl zdraví.“ On a jeho kamarádi nevstoupili do Československého svazu mládeže, jak si přáli komunisti. Některé skautské vedoucí ale nutili, aby vedli malé pionýry. 

Střední školu textilní studoval v letech 1949 až 1951. Vybral si ji proto, že na Jilemnicku bylo mnoho textilních továren – sám otec pracoval v textilce u Kubánků, tak aby textiláctví zůstalo v rodě. Věděl také, že nebude mít problém najít si práci. „Na škole jsme měli dobré kantory. Hrál jsem navíc volejbal a účastnil se okresní mládežnické soutěže. Zpíval jsem také v pěveckém kroužku, v rámci soutěže tvořivosti mládeže jsme rovněž jezdili na soutěže. Jednou jsme byli i v Liberci a vyhráli jsme návštěvu divadla,“ doplňuje.

Změnu režimu z demokratického na totalitní si tehdy jako mladík moc neuvědomoval. „O procesech s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským jsem se dozvěděl z novin a rádia, ale moc  jsem tomu nerozuměl,“ přiznává. „Zvlášť, když se o Slánském říkalo, že byl velký straník a nakonec ho popravili. Později jsem pochopil, že komunistický režim šel za svým posláním a svoboda názorů prostě skončila.“

Změna režimu ale postihla rodinu jeho manželky Bohumily Janovské, rozené Dostálové. „V padesátém roce musel tchán opustit svou živnost zaměřenou na dřevovýrobu. Když jsem si vzal jeho dceru, tak to na nás taky trochu dopadlo. Chtěli jsme na jednom pozemku postavit chatičku. A přestože tam nebyl žádný technický problém, tak nám ji komunista Mach nepovolil. Po velkých trablích jsme si ji nakonec postavili kousek dál, ale na jeho obstrukce nezapomenu,“ říká.

Na vojně ho obvinili ze sabotáže 

Povolávací rozkaz si Zbyněk Janovský převzal v roce 1953 u jilemnické sokolovny. Dva roky sloužil u protiletadlových dělostřelců v Opatovicích na Pardubicku. Jako absolvent střední školy se dostal do poddůstojnické školy a stal se dělovodem čtvrtého děla. „Jezdili jsme cvičit do Ohrazenic a Rybitví, kde jsme měli stálé polní palební postavení. Blízko stála semtínská chemička, která byla chráněným vojenským objektem. Cvičili jsme i na ostrých střelbách ve Vysokých Tatrách. Mířili jsme na kilometr vzdálené pytle, které představovaly německá letadla Siebel,“ popisuje pamětník. 

Vojáci museli chodit do politickovýchovné světnice, kde do nich nalévali komunistickou ideologii. V sobotu a v neděli mohli nicméně opustit kasárna a jezdili za zábavou do Hradce Králové a Pardubic. „Kamarádi měli v Opatovicích načerno motorku, a tak jsme se dostávali častěji domů,“ vzpomíná. 

Vedoucího čety měli dobrého, ale někteří mazáci byli velmi nepříjemní. „Hlavně Slováci nám dávali na cvičišti docela zabrat – nezapomenu na plížení, vzpory a kliky. Nic tak strašného jsem už nikdy nezažil,“ říká. A to ještě netušil, že se na něj řítí obvinění ze sabotáže. „Jednou jsme měli zimní cvičení. Sedm nás tlačilo protiletadlový kanón, bylo bláto a nešlo s ním hnout. Tak jsem si zavolal kamaráda z autoparku, který nám ho pomohl vytáhnout. Přitom se ale zkroutila oj. Přišel velitel zásobování materiálem a obvinil mne, že jsem poškodil vojenský materiál. Že jsme měli ten kanón vytlačit vlastními silami. Prý to byla sabotáž. A musel jsem pak už v civilu zaplatit čtyři sta korun za opravu poškozeného oje. To bylo tehdy dost peněz,“ říká s povzdechem k odchodu ze služby v hodnosti četaře.

Ještě před vojnou pracoval  v podniku Olešan ve Slané u Semil, kam dojížděl. Pak upřednostnil práci seřizovače přípravny v závodu Kapnar kousek od Jilemnice. Později textiláci potřebovali plánovače v přádelně v Poniklé, tak opět dojížděl. 

V roce 1957 se oženil s Bohumilou Dostálovou. Jeho žena chtěla být učitelkou, otec jí ale pedagogické studium nedovolil. Zbyněk Janovský vysvětluje, jak to tenkrát chodilo: „Starší sestra mé manželky studovala pedagogickou školu, pak ale otěhotněla a bylo po studiu. Takže se jejich táta zapřísahal, že už žádné z dětí studovat nenechá.“ Manželka pak pracovala v zemědělství, doma také navlékala korále a nakonec si našla práci ve Víchově nad Jizerou. Společně vychovali dvě dcery, Bohumilu a Zuzanu.

Do roku 1960 pracoval Zbyněk Janovský v podniku Pramen jako referent agendy Práce a mzdy, po reorganizaci přešel do družstva Jednota, kde měl na starosti mechanizaci administrativy. Z této funkce přešel  v roce 1990 do sekretariátu předsedy družstva a do důchodu šel v šedesáti letech v roce 1992.

Podruhé junákem

V době politického uvolnění v roce 1968 došlo k opětovnému povolení Junáka. Na druhé obnově skautu v Jilemnici měl největší zásluhu bratr Emil Stach. Vývěskou na jilemnickém náměstí oslovil zájemce a taky poválečné skauty, aby se stali vedoucími družin. Spolupracoval s bratrem teologem Zemancem a s bratrem Antonínem Vojtíškem. „Bratr Stach pracoval v nemocnici a tam jsme dostali pokojík sloužící jako Rudý koutek, kde jsme se mohli scházet. V pekárnách jsme měli klubovnu, kde jsme v roce 1969 pořádali Mikulášskou,“ vzpomíná. V Junáku dělal Zbyněk Janovský hospodáře. „Na funkci  vedoucího jsem neměl čas, protože jsem živil rodinu s malými dětmi. Musel  jsem dokonce chodit na brigády, abych si přivydělal.“

Zbyněk Janovský koncem šedesátých let věřil, že se díky Alexanderovi Dubčekovi, prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ, a dalším reformátorům poměry v socialistickém Československu zlepší. Vstup vojsk pěti komunistických států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem 21. srpna 1968 ho zaskočil a nikdy na invazi nezapomene: „O půlnoci jsem se probudil do rámusu, protože jsme bydleli u hlavní silnice vedoucí od Krkonoš  z Hrabačova. Vyhlídnu ven: A propána, vojáci! Nejdříve jezdila auta, pak tanky. Byli to Sověti, jeli směrem na Mříčnou a Turnov. Když jsem pak přišel do práce, nikdo z kolegů tomu nechtěl věřit.“ 

Čekali v práci, co se bude dít, v podniku se první dny okupace moc nepracovalo. Někteří lidé v Jilemnici nakupovali potraviny do zásoby, občas chyběly i ty základní. Lidé se báli, že bude válka. To, že byli českoslovenští vedoucí komunističtí činitelé v podstatě v Moskvě zavřeni a většina z nich z donucení podepsala souhlas s okupací, mu nepřipadalo lidské.

S postupující normalizací Junák v roce 1969 skončil. Zbyněk Janovský schoval doma všechny doklady i seznamy skautů, bál se komunistických represí. Po dalším zákazu Junáka se věnoval turistice, manželka pracovala v Sokole. „Když Junák skončil, komunisté chtěli, abychom přešli pod Socialistický svaz mládeže – SSM, aby se prý organizace oživila novou krví. Nicméně ke spojení nakonec nedošlo,“ ujišťuje pamětník.

Skautem potřetí

Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k opětovnému obnovení skautské organizace. Znovu vznikla skautská střediska a o jejich činnost byl velký zájem, konstatuje Zbyněk Janovský: „U nás v Jilemnici se do obnovy skautingu opět pustil bratr Emil Stach. Pomáhal mu bratr Vojtíšek alias Šakal. Klubovnu jsme získali po Svazu socialistické mládeže v budově za lázněmi. Potřebovala hodně oprav a o to se postaral právě Šakal, který pracoval ve stavebnictví.“  

Skautské středisko v Jilemnici neslo název Jilm. „V roce 1993 se kvůli neshodám skauti rozdělili na středisko Jilm a Jestřáb. Zůstal jsem v Jilmu v oddílu II, kde pracoval bratr Stach. Opět jsem se podílel jen na hospodářské činnosti, pak jsem působil jako tajemník střediska. A na táboře v roce 1993 v Maršovském údolí jsem znovu fungoval jako hospodář,“ vzpomíná.

„Jako mladí skauti jsme byli hodně v přírodě, poznávali jsme ji, hráli hry a hodně pracovali na brigádách, abychom si vydělali na tábory. Dnes je to hodně o počítačích a o počítačových hrách, prostě o něčem jiném,“ porovnává závěrem skauting v době, kdy byl mladý, a dnes.  

Skauti ho stále zvou jako emeritního junáka na různé besídky a oslavy, posílají mu rovněž pozdravy z táborů. „Skaut mi dal vůli dělat vše proto, aby byli všichni okolo mne spokojení, rodina i přátelé. A na závěr musím vyslovit přání: Aby se lidé k sobě nechovali hrubě, nemamonili a chovali se skromně.“ Celý život se Zbyněk Janovský řídí krédem: „Dodržovat zákony, plnit sliby a nedělat, co bych neměl.“