Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Janisch (* 1926  )

Mezi lidmi musí být důvěra

  • narodil se 9. dubna 1926 v Lanškrouně
  • po obsazení Sudet se rodina přestěhovala do Jihlavy
  • v roce 1943 byl Jan totálně nasazen
  • v 50. letech ho několik hodin vyslýchala StB
  • dodnes pracuje a je pravděpodobně nejstarším pracujícím důchodcem v České republice

Německá část naší rodiny k Hitlerovi rozhodně neinklinovala

„Nakonec mě naložili do auta a na vyšetřovně StB mi nabídli spolupráci,“ říká dvaadevadesátiletý Jiří Janisch při vzpomínce na 50. léta v totalitním Československu. Za druhé světové války byl totálně nasazen a narukování do wehrmachtu se vyhnul jen díky své matce.

Jiří se narodil v roce 1926 v Lanškrouně ve východních Čechách. Jakmile Sudety anektoval Hitler, stěhovala se rodina do Jihlavy. Jako kluk chodil Jiří do Sokola a v roce 1938 se účastnil všesokolského sletu v Praze. Dodnes vzpomíná na hrdost, kterou v sobě cítil. Na jeho směřování a životní postoje měla kromě Sokola vliv také katolická výchova. Jiří vyrůstal společně s mladší sestrou ve smíšeném manželství svých rodičů. Jeho matka byla německé národnosti a otec české. „K Hitlerovi ale ani máma, ani nikdo z německé části rodiny neinklinoval, spíše naopak,“ vypráví Jiří a přidává vzpomínky na příchod nacistů do Jihlavy. Nejhorší podle něj byly dny před 15. březnem 1939. Židovské obchody jihlavští Němci ještě před obsazením zdevastovali a všechny popsali nápisem Jude. „Pogrom Židů tu byl silný. Lidé se báli vycházet z domu. Patnáctého března 1939 pak všude jezdili Němci na motorkách. Před příchodem nacistů si Němci i Češi spokojeně žili. Poté začala mezi lidmi panovat nevraživost.“ Jiří jako řada jiných pamětníků vzpomíná také na velmi rychlou a dobře zorganizovanou změnu v dopravě, kdy se s příchodem nacistů začalo ze dne na den jezdit vpravo.

Můj bratranec sloužil u jednotek SS v Jihlavě

V roce 1943 skončila pro Jiřího i jeho spolužáky veškerá studia. „Školu v Havlíčkově Brodě zavřeli a my byli totálně nasazeni.“ Jiřímu bylo 17 let. Nejprve sázel stromy v okolí Havlíčkova Brodu, posléze byl přeložen do Jihlavy na geodetické práce. Nějaký čas také pracoval ve válečném podniku, kde se vyráběly součástky do motorů. „O politice se tam moc nemluvilo. Za mistra jsme měli Němce. Byl rád, že nemusel na vojnu. V továrně se nemusel bát o život. V roce 1944 ho ale nakonec stejně mobilizovali a musel narukovat.“ 

Jako Němka s českou státní příslušností byla Jiřího matka předvolána na policejní ředitelství, kde jí řekli, aby si příslušnost změnila na německou, když má i německou národnost. „To matka odmítla a svým způsobem mi tím zachránila život. Nemusel jsem totiž v tom případě narukovat do německé armády. Můj bratranec z německé části rodiny takové štěstí neměl. Shodou okolností se v roce 1944 dostal do Jihlavy k jednotkám SS. Jeho máma, moje teta, mu ale nařídila, aby nás nekontaktoval, aby z toho nebyly komplikace.“ Dospívání ve válce podle Jiřího provázely všechny běžné aktivity patřící k tomuto věku. Práce většinou končila v šest hodin večer, poté se s ostatními scházel na hřišti, kde hrávali házenou. V létě chodili na výlety nebo k vodě. Doma pak pečlivě sledovali zprávy z fronty o postupu spojeneckých vojsk.

Němci měli strach z Rusů, mnozí spáchali sebevraždu

Při osvobozování Jihlavy Rudou armádou stihli nacisté postřílet posádku tří ruských tanků včetně místních mladíků, kteří ruské osvoboditele nadšeně vítali. „Němci měli ale jinak z Rusů strach. Byla to děsivá doba. Němci viseli oběšení na stromech v lese, někteří se šli utopit.“ Rodina pamětníka musela také ke konci války opustit svůj byt, který měl stejně jako další byty podle tehdejšího nařízení sloužit ruskému štábu. „Nesměli jsme si nic odvézt. Dvě rodiny jsme se pak měsíc a půl mačkaly v jednom bytě. Pak jsme se ale mohli vrátit a u nás naštěstí nic nevyrabovali. Ovšem byly případy, kdy jim odváželi nábytek.“ Pamětník vzpomíná také na chaos a rabování, které nastaly v prvních dnech po osvobození. Lidé chodili do uvolněných bytů po Němcích a odnášeli si některé věci.

V 50. letech odsoudili za protistátní činnost mé spolužáky

V roce 1948 Jiří odmaturoval na obchodní akademii. „V posledním ročníku nás zastihl tzv. Vítězný únor. I mezi námi byli někteří akční komunisté. Probíhaly čistky, náš ředitel musel odejít.“ Následná 50. léta popisuje pamětník jako léta, kdy nebylo radno příliš se projevovat. Všude panoval strach a nikdo netušil, co bude dál. Na všech místech byli postupně odstraňováni lidé nepohodlní režimu. Svobodně se nikdo nevyjadřoval, každý raději mlčel. Stísněnou atmosféru umocňovaly také tehdejší politické procesy. „V té době odsoudili za protistátní činnost i mé spolužáky.“ Dostali tresty v délce dvaceti let. Odpykávali si je v uranových dolech v Jáchymově. Když je v roce 1960 propustili na amnestii, měli už značně podlomené zdraví. 

Po maturitě nastoupil Jiří ve svých 22 letech povinnou základní vojenskou školu. „Šel jsem do školy pro důstojníky v záloze ve Frýdku-Místku.“ Studium ale nemělo dlouhého trvání. Asi po měsíci byl vyhozen. Důvod pochopil později. „Přešel jsem do Jihlavy a přihlásil jsem se do poddůstojnické školy. Tam mě ale nevzali, tak jsem byl převelen do Jemnice. Pak jsem se dostal do kurzu účetních poddůstojníků.“ Po třech týdnech mu ale opět zakázali pokračovat. Tentokrát už bylo zřejmé, že jde o politické důvody. „Nebyl jsem ve straně, tedy v komunistické. Byl jsem národní socialista. Matka byla Němka a měli jsme příbuzné v zahraničí.“ Nakonec si Jiří zbytek vojny odsloužil v kantýně v Jihlavě. „Prodával jsem, nakupoval, bavilo mě to.“

Odvezli mě na jihlavskou vyšetřovnu StB a nabídli mi spolupráci

K 50. letům přidává Jiří také vzpomínku na své zatčení. „Jednoho dne jsem se kolem 14. hodiny vracel domů z práce. Nejprve jsem cítil, že mě někdo sleduje. Zrychlil jsem, on zrychlil také. Pak mě došel a po zjištění totožnosti mě vyzval, abych šel s ním.“ Jiřího naložili do auta a odvezli na vyšetřovnu StB v Jihlavě, kde mu nabídli spolupráci. Vytrvale odmítal. Výslech a nátlak trvaly několik hodin. Kolem půlnoci se ho zeptali na kolegy, zda jsou loajální. „Řekl jsem jim, že to jim klidně napíšu, kdo je loajální.“ Dvě hodiny pak Jiří sepisoval jména všech kolegů z firmy s tím, že jde o kolegy loajální k režimu. „Když si to přečetli, jenom řekli: ,Člověče, u vás jsou všichni loajální.‘ Odpověděl jsem, že chtěli, abych napsal, jak to vidím, že víc k tomu říct nemůžu.“ Ve dvě hodiny nad ránem výslech StB ukončila a Jiřího už nikdy nekontaktovala.

Důležité je, aby byla mezi lidmi důvěra a zmizela veškerá nenávist

Za sametovou revoluci v roce 1989 byl Jiří rád. Na dnešní politický vývoj se v souvislosti s dobou, kterou zažil, dívá skepticky. „Že dnes máme vládu s podporou komunistů, není dobře. Když si uvědomíme ty vraždy politických procesů, radost z toho mít nemůžeme.“ Na závěr našeho setkání se Jiřího ptáme, co je podle něj v životě důležité. „Důvěra mezi lidmi, aby zmizela závist a nesnášenlivost. Dnes je velká honba za penězi. Ano, jsou potřeba, ale vposledku člověku k ničemu nejsou.“

V roce 1950 nastoupil Jiří Janisch do Mototechny, kde zůstal deset let. Poté přešel do Modety a nakonec do Československých automobilových opraven (ČSAO). Od roku 1986 pokračoval ve firmě už jako penzista v dělnické profesi. ČSAO opustil v roce 2001, s prací ale neskončil. Dodnes je zaměstnancem společnosti Fraenkische v Okříškách u Jihlavy a ve svých dvaadevadesáti letech je pravděpodobně nejstarším pracujícím seniorem v České republice. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století