“Letělo letadlo – Čmelák. A 25 studentů na tom hlavním náměstíčku před lázněmi [v Luhačovicích] zalehlo na zem, všichni ruce za hlavou a křičeli: ‚No Russians, no bombs! No Russians, no bombs!‘ [Žádné Rusy, žádné bomby.] Okamžitě tam byla policie a zatkli nás. Zahraniční studenty potom po vysvětlení, že jsou popletení, propustili. Mě si na stanici ale nechali přes noc. Pak jsem v celostátním centru Studentservisu složitě vysvětloval, že jsem kamarádům nestihl vše vyložit. Ale byla to spíš velká sranda.“
„Potkal jsem se s ním už jen jednou nedlouho před jeho smrtí. Lidi si [po Krylově koncertu ve Valašských Kloboukách asi v prosinci 1993] nechali podepisovat kazety. Já se postavil na konec řady, on zvedl oči a pokynul na mě, jako bychom se viděli včera. Bylo to moc hezké. Šli jsme ještě na pivo, povzpomínali jsme a on prozradil, že tehdy [v turistickém kroužku] napsal první básničky o přírodě. [Kryl podotkl]: ‚Možná, kdybych je našel, bylo by to zajímavé.‘ Jenomže čtvrt roku nato zemřel a nevím, kde básničky skončily.“
„Celá ta skupina byli pochytaní, naložili je do aut a vezli na Bílou, kde mělo tehdy gestapo stanici. Vypadalo to s nimi bledě. Tatínek vzpomínal, že zatčení prožil jako ve snu. Říkal: ‚Jeli jsme, byl vítr, špatné počasí – a za jízdy se otevřely dveře.‘ Napadlo ho: ‚Vyskočím, třeba se zachráním,‘ ale viděl, že na něj pozorně samopalem míří gestapák. Dveře tedy zabouchl a říkal si, že už nic jiného ho nečeká. Dojeli na Bílou a shodou okolností auto s otcem bylo třetí – poslední. Přemýšlel, viděl svůj kratičký život a jak ostatní vystupovali, tak on zjistil, že ve svém zamyšlení zůstal opodál… Sám otec nechápal, že ještě obešel auto a najednou vběhl do potoka. Běžel dva tři kilometry korytem potoka, aby ho nevystopovali psi, a pak se schoval pod břehem. Viděl světlice, slyšel štěkot psů, naštěstí ho nenašli. Pokračoval dál do hor, tam už potkal dřevorubce, kteří ho znali, vzali ho na ramena, aby nezanechával stopy, a donesli ho do krmelce. Pak to šlo tím směrem, že se svým bratrem, který utekl z Německa [z totálního nasazení], si postavili bunkr [úkryt] a tak přežili gestapácký masakr.“
Miroslav Janík se narodil 22. dubna 1948 v Novém Jičíně. V roce 1962 pamětníkovi zemřel otec Josef Janík. Absolvoval střední průmyslovou školu strojní ve Vsetíně a od roku 1967 pokračoval na technologické fakultě v Gottwaldově (dnešním Zlíně), kterou nedokončil. V roce 1971 přestoupil na pedagogickou fakultu v Ostravě. Od roku 1973 až do roku 1991 působil jako pedagog na středním zemědělském učilišti, v Domě pionýrů a mládeže ve Valašských Kloboukách nebo vyučoval ve speciální škole ve Vlachově Lhotě. V letech 1975 až 1980 byl ve vedení základní skupiny TIS – Svazu pro ochranu přírody a krajiny ve Valašských Kloboukách. Pokračoval pod nástupnickou organizací Český svaz ochránců přírody a odstartoval akci Kosení bělokarpatských luk. Spolu s přáteli zamezil stavbě uvažovaného horského hotelu v přírodní rezervaci Ploščiny. V listopadu 1989 se zúčastnil volebního sněmu Českého svazu ochránců přírody, na němž již proběhly první demokratické volby předsednictva. Miroslav Janík stál u zrodu celostátní středoškolské Ekologické olympiády, Valašského mikulášského jarmeku i zřízení bezzásahového lesa Ščúrnica. Obdržel Cenu ministra životního prostředí, Cenu Josefa Vavrouška, Cenu Jana Šmardy či Cenu města Valašské Klobouky. V roce 2022 žil ve Valašských Kloboukách.
Robert Malina (1893–1985), pamětníkův prastrýc, který prošel s Československými legiemi celou ruskou anabázi. Fotografie z druhé poloviny 40. let 20. století
Robert Malina (1893–1985), pamětníkův prastrýc, který prošel s Československými legiemi celou ruskou anabázi. Fotografie z druhé poloviny 40. let 20. století
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
