Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Janáková (* 1928)

Modlit se k Bohu a přitom volit komunisty

  • narozena 20. května 1928 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě

  • bratr František Stojan za druhé světové války nuceně nasazen v Linci, kde zahynul

  • bratranec Karel Drahozal zahynul v koncentračním táboře

  • účastnice bohoslužeb umučeného katolického faráře Jana Havelky

  • od čtrnácti let pracovala u okolních hospodářů

  • pracovala v jednotném zemědělském družstvu

  • v roce 2022 žila v Dolním Městě

Vyrůstala na vesnici v prosté dělnické rodině, kde neděle bez kostela jako by nedělí ani nebyla. Za války se těšila vlasteneckým kázáním kněze Jana Havelky, kterého Němci utloukli k smrti. Osvobození protancovala s rudoarmějci a v únoru 1948 vítala komunistický převrat. Sama však pracovala v družstvu za pár korun a její muž se stal tajemníkem komunistické strany místního národního výboru.

Měli jsme vysoko do žlabu

Marie Janáková, rozená Stojanová, se narodila 20. května 1928, na tehdejší dobu neobvykle v německobrodské nemocnici (dnes Havlíčkův Brod). Její příchod na svět se odehrával za poněkud dramatických okolností – maminka Františka měla už dvaačtyřicet let, byla podruhé vdaná, a to za Karla Stojana, který si ji vzal jako vdovu se třemi dětmi a spolu měli ještě další čtyři potomky. Navíc Marie se narodila jen měsíc po tom, co jejich dům v Dolním Městě dočista vyhořel a z majetku se nezachránilo zhola nic. Stojanovým tak nezbývalo než si na opravu stavení vypůjčit, peníze jim poskytl obchodník Buchta, kterému dluh spláceli ještě v letech druhé světové války.

Tatínek Karel Stojan se živil jako pomocný kamenický dělník v okolních žulových lomech. Před polednem sem za kameníky z Březku chodívala Marie se svými kamarádkami, které řídící učitel Kohoutek uvolňoval z výuky, aby zavčas tatínkům zanesly oběd. Kamenická práce znamenala tvrdou a mizerně placenou dřinu a dvojnásob to platilo u dělnických pomocníků. Do početné domácnosti čas od času přibylo ještě dítě navíc, z nalezince si Františka opakovaně a na několik let brala k výchově odložené děti, za které se Stojanovým platil měsíčně stokorunový příspěvek.

Totálně nasazený bratr se domů už nevrátil

V zimě 1937 a 1938 byla nad Dolním Městem zpozorována výrazná polární záře. Místní se zhrozili, že hoří, a dokonce někteří omdlévali hrůzou. Málo vídaný jev ve vysočinských končinách snad předznamenal blížící se druhou světovou válku. Když v březnu 1939 překročily německé jednotky hranice okleštěného Československa, žáky dolnoměstské školy propustili domů k rodičům.

Zanedlouho nato přišlo Stojanovým rozhodnutí o tom, že Mariini bratři František a Bohouš musí neprodleně nastoupit na nucené práce do tehdejší Velkoněmecké říše. Nejstarší František, který byl nasazen v rakouském Linci, se už zpátky do rodné vsi nevrátil. Muzicíroval na jedné z oslav polských dělníků, kam se nešťastně propašovala i láhev pančovaného alkoholu a po jehož požití dalšího rána František zemřel. Smrt prvorozeného syna vyvolala u Františky srdeční problémy a její zdravotní trable se ještě více prohloubily, když se s ním nemohla ani naposledy rozloučit, neboť skončil pochován na jednom z hřbitovů v okolí Lince.

Bratránek tam někde zůstal ležet

Dne 28. ledna 1941 nacisté v obci pozatýkali několik osob, převážně šlo o členy místní komunistické buňky, kteří skončili v koncentračních táborech. Jedním z nich byl i předválečný starosta Karel Drahozal, bratranec Marie Janákové, která jeho příběh připomíná. „Když Karla odvedli, jeho manželka Viktorka čekala třetí dítě. Chodívala k nám domů a se zlou předtuchou nám říkala, že to celé nedopadne dobře. A taky měla pravdu. Kluka s komplikacemi v nemocnici porodila, sama ale dostala otravu krve a zemřela. Její pohřeb tenkrát nafotili a snímky se dostaly až ke Karlovi do koncentráku. Jakmile to uviděl, dočista zešílel. Přestal Němce poslouchat a ignoroval je. Ti ho pak utloukli a bratránek tam někde zůstal ležet.“

Od třicátých let v sousední Lipnici nad Sázavou vykonával funkci faráře Jan Havelka, katolický kněz a přesvědčený vlastenec, jenž se angažoval ve společenském dění a mimo jiné se podílel i na odkrytí gotických fresek v kostele sv. Martina v Dolním Městě. V časech nacistické okupace se ve svých kázáních ostře a opakovaně vymezoval proti říšským nařízením a odsuzoval pasivitu českého lidu. Marii vyučoval náboženství na obecné škole v Dolním Městě, která si velmi přesně vybavuje i jeho nedělní kázání.

„Na nedělní bohoslužby v Lipnici se sjížděli lidi z celého okresu. Pamatuji si, jak při své řeči hřímal: ‚Chaloupky pod horama, co se to stalo s váma?!‘ až z toho báby brečely. V sakristii už ale prý číhali Němci. Bylo to snad jeho poslední kázání, pak ho sbalili a nikdo ho už neviděl.“ Kněze Jana Havelku gestapo po zadržení krutým způsobem mučilo a svým zraněním podlehl 12. května 1942 v německobrodské nemocnici.

Rusům jsme byli vděční

Druhému bratru Bohoušovi, který byl nuceně nasazen na práci v Německu, se podařilo v závěru války během bombardování Lipska prchnout domů za rodinou. Vzápětí na četnickou služebnu do Dolního Města dorazilo úřední hlášení s pátráním po zmiňovaném mladíkovi. Nahlášenou událost přišel ke Stojanovým prošetřit zdejší štábní strážmistr Bohumil Růžek. „Přišel k nám a mamince povídá: ‚Mám tady z Německa hlášku o vašem synovi, ale on zřejmě domů ještě nepřišel.‘ A přitom Bohouš seděl u stolu. Nechal to být a víc prostě nezjišťoval. Řekl, že je všechno v pořádku, pozdravil a odešel. Lidem tu vždycky pomáhal, jak jen mohl. Byl to dobrák,“ vzpomíná Marie Janáková na četnického strážmistra, který o několik týdnů později, 10. května 1945, padl v bojích s okupanty na Melechově. „Když padlého Růžka přiváželi na žebřiňáku do vsi, k vozu se seběhly ženský a Růžka oplakávaly a objímaly,“ pamatuje si Marie Janáková. Nebyly to ale poslední zprávy o obětech, o život přišli také dva její spolužáci – místní mladíci Holec a Doležálek – kteří zahynuli ve dnech květnového povstání.

Přes to všechno znamenal příjezd jednotek Rudé armády důvod k radosti a oslavám, že nacistická hydra konečně padla. Na mezích už rozkvétaly květy černého bezu, návsí vítězoslavně vyhrávala dechovka a místní dívky včetně tehdy sedmnáctileté Marie tancovaly s rudoarmějci. „Kocourková je hladila po tvářích, říkala jim, jak jsou hezcí, že je v biografu ukazovali špinavé a učerněné, a přitom je objímala. Kolik dní jsme na návsi vystávali a vítali je. Byly to ty nejhezčí chvíle. Lidi se dnes diví, že volby vyhrávali komunisti, jenže nebylo divu, když se za války lidí nikdo nezastal. Byli jsme Rusům vděční!“

Únor 1948: Konečně my, dělníci, budeme mít moc

Po páté třídě obecné školy Marie doma postupně zastávala práci za churavou maminku, kterou opatrovala, jak lékař nařídil. Také pomáhala tatínkovi a od svých čtrnácti let vypomáhala u okolních hospodářů často jen za bochník chleba. A s penězi to nebylo kdovíjak slavné ani později, kdy pracovala v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD).

„Vítězný únor jsme brali tak, jak nám byl předkládán, tedy že je to naše vítězství a že dělníci se budou mít konečně lépe, když budou mít moc. Do té doby jsme se cítili utlačováni, a tak jsme se z toho těšili,“ hodnotí komunistický převrat Marie Janáková. Jen několik dnů po komunistickém převratu se účastnila celostátního sjezdu zemědělců v Praze. „Pořádal se zájezd a my jsme si říkali, proč bychom se do Prahy nepodívali? Pozorovala jsem pochodující dělnické milice a pro mě to bylo ohromující. Pamatuji si řečníka, který mluvil o tom, kolik hektarů by se sedlákům mělo nechat a jak se volalo: ‚Deset! Deset! Deset!‘ Tolik hektarů se mělo sedlákům nechat.“

Na národním výboru v Dolním Městě se posléze utvořil přípravný výbor JZD, sestavený z členů místní komunistické strany. Jednotné družstvo založili jako jedni z prvních v bývalém ledečském okrese roku 1949 (alespoň tak se chlubí v obecní kronice) a tvořili ho zejména kovozemědělci. Větší sedláci se vstupu do JZD bránili a pro jejich zlomení se navyšovaly zemědělské dodávky státu. Neplnění dodávek se považovalo za trestný čin ohrožování zásobování a roku 1952 došlo k odsouzení na jeden rok a propadnutí věci rolníka Ladislava Muchy. Později se pokutám nebo podmíněným trestům nevyhnuli ani Štěpánek, Bednář nebo Reynek a pokračovat bychom mohli i v sousedních vesnicích.

Sám taková rozhodnutí nedělal, určovalo to celé předsednictvo

Marie se v roce 1952 provdala za Františka Janáka z nedaleké Řečice, se kterým se seznámila za války na načerno pořádané tancovačce v Křepinách. Ten se po válce stal členem komunistické strany a později na národním výboru zastával funkci tajemníka. „Když nastoupil, družstvo ještě nebylo celé, ještě zbývali nějaký sedláci, které museli přesvědčovat. To manželovi asi hodně uškodilo, protože dělal hodně věcí proti své vůli. Byl to mírný člověk, ale tlačený ze všech stran. Proto taky brzo zemřel, po třech infarktech v třiapadesáti letech. Chlap v nejlepších letech,“ líčí pamětnice svého manžela.

Jeden ze sousedů si za Marií přišel i stěžovat, jak mu z výboru nepovolili zabít prase proto, že nemá splněnou dodávku. „Tenkrát mě to hodně mrzelo. Brečela jsem a šla jsem na národní výbor, manželovi jsem pověděla: ‚Lepší vzít lopatu a jít raději házet lopatou, ať je klid!‘ Sám taková rozhodnutí nedělal, ale určovalo to celé předsednictvo. Plnil jen to, co bylo potřeba. Povím, že za ty čtyři roky toho měl plné zuby.“

Sama jsem se s tím v sobě prala

„Manžel nebyl nevěrcem, aby mi něco zakazoval. Musela jsem si to v sobě taky sama porovnávat. Když jsme měli děti, byla jsem rozhodnutá, že na náboženství budou chodit, i když už manžel v té době dělal na výboru tajemníka. Říkaly jsme si s maminkou, že náboženský základ děti musejí mít, a pak ať si to přeberou samy,“ popisuje Marie Janáková. Když na schůzi přátel školy byly jmenovány děti přihlášené na hodiny náboženství, a nezazněla jména Janákových, manžel jí celou situaci vyložil. Totiž přihlášku svých dětí na náboženství podepsala pouze Marie bez jeho souhlasu, ta se pak dostala přímo jemu do rukou a na místě ji před očima dalších partajníků roztrhal a hodil do koše.

„Nyní je měl na svědomí on. Tak jsem mu pověděla, ať si je vychovává, jak chce. Tak takhle skončilo náboženství u našich dětí. Však nedávno mi vnuk povídal: ‚Babi, nevím, jak je možný, že se modlíš, a přitom volíš komunisty?!‘“ vypráví Marie Janáková a na závěr také podotýká, že i s těmito vnitřními rozpory se ve svém životě vypořádala.

Kvůli svým dětem Marie nejprve docházela pracovat na půl dne do JZD, a když děti odrostly, začala si je s sebou brát na pole, aby jí pomohly stahovat snopy. S postupem modernizace přešla z práce na poli na teletník do kravína. I tam se prý během Pražského jara podepisovalo provolání Dva tisíce slov, pod které přidala svůj podpis. Roku 1982 odešla Marie Janáková do penze a k poklidnému stárnutí jí ze sousední chalupy popřál i redaktor Literárních listů Sergej Machonin, který jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a podílel se na samizdatových aktivitách.

Se svým mužem vychovali dohromady čtyři děti a nejstarší syn František Janák se během života stal oceňovaným sklářským výtvarníkem a malířem. V květnu 2021 oslavila Marie Janáková své 93. narozeniny.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)