Zbyněk Jakš

* 1969

  • „Prostě pokud to chcete zavřít, tak to zavřete, ale k těm horníkům se postavte tak nějak, aby oni z toho něco měli za ta léta, co tady tomu dali, a za to zdraví, o které přišli. Anebo to prodejte a pojedeme dál. To byl účel té stávky. Já jsem sfáral dolů, obešel jsem celou šachtu a ptal se lidí, jestli do toho půjdou s námi. Řekl bych, že sedmdesát procent lidí řeklo, že jednoznačně. Když ale děláte stávku, nemůžete ji dělat bezhlavě, obzvláště v šachtě. Jsou tam lidé, kteří berou léky, musíte tu šachtu zabezpečit. To znamená pravidelnou výměnu lamp, masek, obcházet to musíte, jestli tam někde nehoří. Když se podíváte do análů, které píší o té stávce, tak píší, že byla dobře zabezpečená, a na to já jsem pyšný! Kolem jedné, půl druhé byl na dispečinku kamarád Václav Vadlejch a já mu volal, že je mi to líto, že je tam on, ale oznamuji ti, že vyvolávám okupační stávku na Dole Kohinoor. Vyfárají jen chlapi, který potřebujou ven, jinak všichni zůstáváme dole. Začal chaos, papíry a mimořádné opatření a podobné věci. Takže jsme tam zůstali a až pak se do toho zapojily odbory, přes které jsme začali řešit, co dál. Začaly přijíždět televize, média. A začali jezdit politici. Já po těch dvou dnech vyfáral, mluvil jsem se Špidlou, mluvil jsem se šéfem odborářů Richardem Falbrem. Řešili jsme, o co jde, a všechno jsme si řekli. Stávka přinesla to, co jsme očekávali, že jestli se někdo rozhodne tu šachtu zavřít, tak ji zavře, ale v tom případě jsme chtěli podmínky, o kterých jsme mluvili. My ty podmínky dostali a myslím, že dodnes z toho ti horníci čerpají. Horníci dostávali dvanáctinásobek platu jako odstupné a dalších tři tisíce dvě stě korun každý měsíc podle toho, kolik odfárali.“

  • „To bylo období, ve kterém jsme nevěděli, co s námi bude dál. Bylo to hrozně těžké období. Spousta lidí zanevřela na šachtu. Ti lidé, co dělají v hlubině, tahají železa, která mají 80–90 kilo, žlaby, a to taháte sám. Ono to nějak jde, ale časem se tělo přihlásí, že jste dělal víc, než jste měl. Samozřejmě přechody z obrovského tepla do zimy, průvan, kdy člověk vyjde zpocený. Když je vám dvacet nebo třicet, tak si to člověk neuvědomuje, ale to tělo ano. A to tělo vám to vrátí. Byla tam spousta lidí, kteří měli problémy s klouby, zády a tak dále. Když ta šachta ještě fungovala, byla tam místa pro invalidní důchodce. Pracoviště, kde mohli provádět pomocné práce. Najednou to ale skončilo, oni ty lidi vyhodili a spousta horníků na šachtu zanevřela. Když to vezmu historicky, tak jsme byli zvyklí, když jsme šli fárat, dostali jsme svačinu, dostali jsme pití, dostali jsme věrnostní, deputáty, a to byly benefity, které tehdy ti horníci měli. V průběhu toho, když se ty šachty zavíraly, tak to šlo postupně. Deputát nám dali do výplaty, pak tohle přestali dávat a tamto přestali dávat a najednou ani ty peníze, kvůli kterým tam ti lidé šli pracovat. Najednou jste zjistil, že berete výplatu, ale paní, která dělá v bance, má větší. To už byly věci, které ty horníky dávaly jinam. Proč by si měli kazit to zdraví, když to, co je okolo, je jinak a líp? Proč člověk, který nedělá v zakouřeném prostoru na počítači, by měl brát stejně nebo víc, většinou víc, než mám já?“

  • „Já myslím, že ten, kdo to někdy viděl, byl malinko naštvanej. Když jsem tam přišel poprvé, viděl jsem čtyři žlaby, ty byly položený. Byl tam samet, tam něco hučelo. To byla první klimatizace, kterou jsem v životě viděl. Byly tam stálé podmínky a já se tehdy ptal, jestli bych tam nemohl spát. Žádný voják a nikdo neměl takové podmínky jako ty jaderné hlavice. Převážely je auta, kterým se říkalo izotermy, na té korbě měly také stálé podmínky, jaké ty hlavice vyžadovaly. Viděl jsem čtyři, byl tam žlab, tam byla vždy jedna, a byly tam celkem čtyři, o těch mohu říct, že jsem je tam viděl.“

  • „Samozřejmě jsme se báli, protože jsme slyšeli od těch lampasáků, co tam jezdili, že tam jsou ty pavouci jedovatí a zmije a podobné věci. Nebyli jsme na to zvyklí, jeli jsme tam s velkýma obavama. Ty obavy se díky nemoci rozptýlily, když máte vysoké horečky. Tam ti lidé dostali úplavici, takže výcvik museli dokončit v horečkách. My jsme ze začátku například chodili na záchod tak, že jsme si vylezli na auto, na přední kapotu. Tam jsme se drželi a tak jsme chodili na velkou. Jsme se báli být v kontaktu s tím pískem. Nocleh je tam normální, samozřejmě v noci zima a přes den vedro. Když zapršelo, tak jste nevěděl, to bylo jak moře v tu chvíli, a za hodinu to bylo suché. Když jsme šli večer do stráže, divil jsem se, proč tam dávají provazy, kudy se má chodit. Když byl den, divil jsem se, proč tam dávají provazy, když ale byla noc, byli jsme rádi, že tam ty provazy jsou. Jídlo tam všichni šetřili, ale jídlo by šlo. Bylo tam hrozně málo pití. Dostávali jsme litr chlorovaného čaje na den, přitom tam byly cisterny s limonádou. Ale jak tam stály, tak se limonáda zkazila, tak ji pak vylili.“

  • „Byl jsem v těch Hranicích na Moravě, zažil jsem na vojně revoluci. Myslím si, že to člověka trochu vyučilo. Málokdo si to dokáže představit, já v tu dobu chodil se svou současnou manželkou. Byla v Plzni na škole. Na vojně nám sebrali rádia a televize, takže jsme ani pořádně nevěděli, co máme dělat. Každý, kdo byl na vojně, ví, že se nesmělo mít u sebe zbraň, samopal a ostré patrony na pokoji. A my jsme to teď měli. Všichni měli na posteli samopal a zásobníky plné s ostrými náboji. Říkali, že máme být připravení, že pojedeme rozhánět demonstrace. A teď si představte, když řekli, že pojedeme do Plzně, co se vám asi honí hlavou. Odvezou mě do Plzně, tam bude stát moje budoucí manželka a já budu stát proti ní s tím samopalem. De facto nemáte ani moc na výběr. Zaplaťpánbůh, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, že jsme nikam nevyráželi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 25.05.2022

    (audio)
    délka: 01:36:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na studenty do Plzně ho chtěli hnát se samopalem. Byla tam i jeho dívka

Zbyněk Jakš v 17 letech, rok 1984
Zbyněk Jakš v 17 letech, rok 1984
zdroj: archiv pamětníka

Zbyněk Jakš se narodil 9. září 1969 v Bílině na Teplicku. Po základní škole vystudoval hornickou průmyslovou školu v Duchcově a nastoupil na Důl Pluto. Základní vojenskou službu trávil v Hranicích na Moravě, kde byly uskladněny jaderné hlavice. Účastnil se v roce 1988 vojenského cvičení v tehdejším Sovětském svazu, na pouštích Karakum a Kyzylkum. Listopad 1989 ho zastihl na vojně, tehdy se obával, že bude muset nastoupit se zbraní v ruce v Plzni, kde studovala jeho budoucí manželka. Po návratu z vojny začal pracovat opět na šachtě, kde si vyzkoušel téměř všechny havířské profese. V roce 2000 byl iniciátorem stávky za lepší podmínky propouštěných horníků. Stávka změnila legislativu a pomohla se vyrovnat s novou situací řadě propuštěných zaměstnanců hlubinných dolů. V roce 2006 se stal ředitelem nového Podkrušnohorského technického muzea, které se zabývá hornickou historií na Mostecku a Chomutovsku. Funkci zastával i na jaře 2022. Žil v Mostě. Natáčení bylo financováno z dotace poskytnuté Statutárním městem Most a Ústeckým krajem.