PhDr. Marek Irgl

* 1965  

  • „My jsme byli dopředu domluvení, že se potkáme v Drážďanech s mojí manželkou Janou a s jednou její kamarádkou a že nám pomůžou s těmi zavazadly. To jsme se domluvili právě po cestě telefonicky. My už jsme věděli, že budeme mít věci, které bude problematické přes ty hranice nějakým způsobem převážet. Takže jsme přejeli z Hildesheimu, němečtí celníci nás nějak zásadně neprohlíželi, protože těm bylo jedno, jaké knížky vezeme, ti tomu nerozuměli. V Drážďanech jsme se potkali s mojí ženou a s její kamarádkou Alenou. Strávili jsme tam půl dne. Ony přijely ráno vlakem s tím, že v pozdním odpoledni pojedeme zpátky. Ony se tvářily jako klasické holky, které si jely nakoupit prádlo nebo co se tenkrát ve východním Německu kupovalo, nějaké boty nebo něco. Takže my jsme jim předali velkou tašku, ve které byly všechny ty problematické věci, ty desky a knížky, a byla to velká taška, a sami jsme si nechali jenom ty zahraniční desky a nic, co by mohlo celníky nějak rozrušit. Nicméně, my jsme si sami neuvědomili, do jakého rizika jdeme. Tak nějak po tom měsíci cestování na svobodě nám to všecko připadalo v pohodě, že se nic nemůže stát, a proč by byl problém nějaké knížky... vždyť se to prodává v obchodě a tak. Nicméně naše opatrnost se vyplatila. Protože zatímco ony jely v nějakém prvním vagóně a my ve čtvrtém, tak k nim celníci přišli, podívali se na celní a devizové prohlášení, což byl tenkrát také další nonsens, že jste musel vyplnit, že vezete dvoje dětské botičky, tři podprsenky a já nevím, co ještě. Tak je tak jenom zevrubně odkontrolovali, velké tašky si prostě nějak nevšimli, protože si mysleli, že je to naplněno tady tím zbožím asi. Zatímco když přišli k nám a viděli ty naše pasy, viděli, odkud jedeme, tak opravdu u nás strávili poctivou půlhodinu prohledáváním všeho. My jsme museli ty krosny do posledního špendlíku vybalit. Oni procházeli jednu desku za druhou, dokonce vytahovali některé z obalů a dívali se. Takže když jsme potom přejeli hranici, tak jsme si fakt oddychli. Protože hlavně ten Krylův rukopis, si myslím, že bychom asi těžko někde vysvětlovali. Takže jsme dorazili domů a začali jsme vesele kopírovat desky, půjčovat kamarádům. Stejně tak s knížkami. A řekl bych, že tohle byl takový začátek, i nás to nabudilo, že to je možné, že se to dá."

  • „Karel Kryl nepřicházel, a když už jsme chtěli asi po půl hodině odejít, tak najednou se vynořil takový menší pán. Zamířil rovnou k nám a říkal: 'Vy jste ti kluci z Česka, že jo?' Tak jsme říkali, že jo. 'Pojďte se mnou!' Vzal nás do nejbližší hospody, objednal nám jídlo, protože jsme byli hladoví, to bylo na nás vidět, objednal nám pár piv. Asi po dvou hodinách říká: 'Máte kde spát?' A my říkáme: 'No nemáme,' na nádraží v Mnichově se tenkrát spalo, 'tak počítáme...' On říká: 'Ne, pojďte ke mně. Dořešíme tam ty věci a půjdete ke mně.' Tak nás vzal k sobě domů a my jsme strávili u něho strašně příjemný večer, kdy on seděl u stolu a skoro do rána, skoro do svítání mluvil. Myslím si, že ve chvíli, kdy pochopil, že opravdu... Ono to bylo docela neuvěřitelné, že se dva studenti v roce osmdesát pět dostanou do zahraničí, takhle ven, a nejsou to žádní svazáci, nejsou to žádní agenti. A myslím, že pochopil i z těch témat, o kterých jsme se bavili, že jsme zrovna ten zázrak. A tím pádem nás vzal domů. Hrál celou noc desítky písniček, vykládal, nosil jídlo, nosil pití. A než jsme šli spát, už notně podroušení - my jsme mu přivezli slivovici, on vytáhl pak nějakou pálenku, kterou měl taky od sedláka - tak s námi začal dělat obchod. Otevřel skříň, ve které měl ty svoje desky a říkal: 'Je to ale kluci drahé, je to za dvacet marek. Tak si vyberte, co chcete.' Tak my jsme si vybrali všecko. Každý těch pět deset, které tenkrát, myslím, měl. No a tak říká: 'Tak jo, tak sto marek, sto marek.' A teď se tak na nás díval a říká: 'A počkejte, počkejte.' A teď začal snášet knihy, svoje vlastní knížky ilustrované, vzácné tisky, Svědectví. A říká: 'Tady si vyberte.' A dal nám každému k tomu asi ještě dvacet knih. A pak nakonec nám to dal a říkal: 'Víte co? A ty peníze si taky nechte!' Šli jsme spát, on říká: 'Já musím brzy ráno do rádia, tak to tady zaklapněte a ahoj.' Takže jsme se ráno probudili, dali jsme si snídani, kterou nám tam nachystal, zaklapli jsme a měli jsme pocit, že to nebyla ani pravda. A jestli jsme do té doby měli někdo z nás nějaké pochyby, že by to bylo jinak, tak tady ta návštěva u Kryla... Protože Kryl byl líčený v té době opravdu jako nepřítel národa. Jako ten největší štváč. A my jsme místo toho potkali nesmírně citlivého, férového člověka, který byl tak přímý a upřímný, že se chtělo až plakat z toho. I z toho, jak z něho byl cítit ten smutek po Česku."

  • „Když už se ty demonstrace opakovaly každý den, četly se ta prohlášení, pak tam začali jezdit ti studenti, kteří buď byli toho svědky, nebo vozili ty tiskoviny, ty letáky na podporu, nebo potom video přivezli z toho zásahu a tak. Takže ten program byl jasný, každý den se to rozšiřovalo, každý den se to něčím doplňovalo. No a potom vydala radnice ve Valašském Meziříčí, rada, prohlášení a jmenovalo se to 'Prohlášení k událostem 20. - 22. listopadu na náměstí ve Valašském Meziříčí'. A to byl takový pamflet, asi desetibodový, který říkal to klasické: 'Chceme práci, poctivou, nekalé živly' a tak dále... 'snaha rozvrátit společnost, musíme se vrátit zpět k tomu spořádaném životu' a tak dál. A to bych řekl, že tady to přililo ještě olej do ohně, protože ti lidi, co tam chodili, věděli, že nejsou žádné živly a tak. Ani se tam v tom letáku nezmínili o zásahu 17. listopadu. Takže svým způsobem nám to pomohlo. A v ten čtvrtek už tam byla, řekl bych, fakt masa lidí, kterou nemohli ignorovat ani na té radnici. A my jsme vznesli požadavek, že se chceme sejít s vedením města. Oni to kupodivu přijali. A to pořád, připomínám, bylo před generální stávkou. To byla doba velké nejistoty, kdy nikdo nevěděl, co bude. Měli jsme ve městě politruka. Protože ve Valmezu byla kasárna, tak, měli jsme politruka. Kovaného, zaníceného komunistu, ideologicky naprosto kovaného. Později člena ODS. Který obcházel to náměstí a pokřikoval. Obcházel v těch kožených rajtkách, v těch hnědých, důstojnických, jak nějaký esesák, a pokřikoval: 'Všichni budete viset! Všichni budete viset!' Takový fanatik. Takže, prostě, nebylo nic vyhráno."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prlov, 03.07.2019

    (audio)
    délka: 02:04:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejlépe zhodnocený čas v životě je ten, který věnujeme svým dětem

Marek Irgl na vojně, 1989
Marek Irgl na vojně, 1989
zdroj: Archiv pamětníka

Marek Irgl se narodil 26. srpna 1965 ve Valašském Meziříčí. Jeho rodiče, Emil a Zdena Irglovi, měli doma skvěle zásobenou knihovnu a svoji lásku k literatuře brzy předali i svému synovi. Marek již jako dítě přečetl desítky knih. Miloval dobrodružnou literaturu a jeho nejoblíbenějším autorem se stal Jaroslav Foglar. Jeho knihy ale během normalizačních let dlouho nesměly vycházet a to jej nasměrovalo k další četbě a vyhledávání literatury, která byla v té době na indexu. Díky staršímu bratru Richardovi si zamiloval Beatles a další kapely zapovězené západní kultury. Na gymnáziu objevil dílo Josefa Škvoreckého, Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka. Rozhodl se, že svůj koníček propojí s dalším vzděláváním a po maturitě v roce 1984 nastoupil na olomouckou filozofickou fakultu, kde studoval učitelství, obor český jazyk a dějepis. Velmi jej zklamalo, že v osnovách kvůli zakázaným knihám chybí značná část kvalitní světové i československé literatury. Začal se stýkat s valašskomeziříčským disidentem a chartistou Jaromírem Čechurou a okamžitě se zapojil do přepisování a šíření knih, které v Československu nesměly vycházet. V roce 1985 se s kamarádem Jiřím Majdlochem vypravili do Mnichova, kde se setkali s exilovým písničkářem Karlem Krylem. Do Československa pak za pomoci Markovy budoucí manželky a její kamarádky propašovali jeho Krylogii a další knihy, které nakoupili v mnichovském exilovém knihkupectví Dialog. Podobnou pašeráckou misi absolvoval Marek Irgl ještě dvakrát. V roce 1988 se spolu s manželkou Janou vypravili znovu do Mnichova za Karlem Krylem, který jim doporučil švýcarské exilové vydavatelství Konfrontace, kde manželé sehnali Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna. Potřetí pašovali tiskoviny, jež získali na folkovém festivalu v Budapešti roku 1989, kde vystupoval například Jaroslav Hutka nebo Zdeněk „Londýn“ Vokatý. Během absolventské základní vojenské služby v letech 1988–1989 se mu díky přístupu do místnosti s kopírkou podařilo naxeroxovat kompletní text románu Černí Baroni Miloslava Švandrlíka. V listopadu roku 1989 stál Marek Irgl u zrodu Občanského fóra ve Valašském Meziříčí a účastnil se politicko-společenských jednání s komunistickými představiteli města o předání moci do demokratických rukou. Váží si toho, že i v té nejisté revoluční době měl plnou podporu svojí manželky Jany. Spolu vychovali dvě dcery, Markétu a Zuzanu. Markéta se stala známou hudebnicí, je držitelkou Oscara za spoluautorství písně Falling Slowly.