Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Innemann (* 1947)

• narozen 29. prosince 1947 ve Františkových Lázních

• roku 1968 rukoval na vojnu do bratislavské Petržalky

• po půlroce z vojny utekl a neúspěšně se pokusil překročit hranice do Rakouska

• za zběhnutí do ciziny (§283) byl odsouzen ke 14 měsícům

• po propuštění pracoval na různých manuálních pozicích

• roku 1977 podepsal Prohlášení Charty 77

• v roce 1989 zakládal Občanské fórum ve Vlašimi

Už je pozdě večer. U sebe má jen doklady, na sobě vojenské oblečení. Sotva před chvílí přelezl kasárenský plot a nyní je jen kousíček od čáry. Za támhletím kopcem je svobodné Rakousko. Pak se ale všechno seběhne až příliš rychle. Křik „Stůj! Ruce vzhůru!“ doprovází ostré světlo. Následuje krátká chvíle ticha, kterou prolomí až charakteristické cvaknutí. „A to slyšíte, to byla šestapadesátka samopal. Takže mi bylo jasné, že právě odjistil zbraň, a: ,Klekněte si!‘ A tak dále. A já říkám: ,Prát se nebudu.‘ To vím, že jsem neměl šanci,“ vypráví František Innemann a dodává: „Bylo to přímo na hranicích, chybělo mi pár metrů...“

V šestnácti letech z domova

František Innemann se narodil 29. prosince 1947 ve Františkových Lázních Anně a Františkovi Innemannovým. Vyrůstal postupně v Chebu, Praze, Týnci nad Sázavou, Vlašimi. Časté stěhování – a ruku v ruce s ním i častá změna škol – bylo dáno komplikovanou rodinnou situací. Doma nepřevládaly zrovna idylické vztahy, otec se od rodiny odloučil, František zůstal s matkou a ani s ní nevycházel nejlépe. Sám o sobě mluví jako o problémovém dítěti, ve škole se často pral a potýkal se s kázeňskými postihy. 

V první polovině šedesátých let nastoupil ve Vlašimi do učení na elektrikáře. Přibližně po roce a půl – okolo roku 1963 – ale učení zanechal, utekl z domova a našel si pracovní místo na dělnické pozici v chemické továrně Spolana v Neratovicích. Přespával na ubytovně a přes den pracoval na soustruhu, brousil, částečně vykonával i své původní, nedostudované řemeslo elektrikáře. Zároveň si po dosažení plnoletosti udělal řidičské průkazy na různé typy motorových vozidel, což se mu později hodilo v jeho dalších zaměstnáních. Mimoto se ve volných chvílích závodně věnoval řeckořímskému zápasu a tomuto sportu zůstal věrný dalších sedmnáct let. Navázal také přátelství s pozdějším řeckořímským zlatým olympionikem z Mnichova (1972) Vítězslavem Máchou. 

Přeskočil jsem plot a utekl. Věděl jsem, kde je čára

V říjnu 1968 – tedy krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy – rukoval František Innemann na vojnu. Začínal na přijímači v Komárně, následně putoval do Dunajské Stredy a do Seredi (tam bydlel v prostorách bývalého nacistického koncentračního tábora), až nakonec skončil v bratislavské Petržalce, na hranicích s Rakouskem. Vojnu od počátku nenáviděl. „Cejtil jsem se tam jako nepřítel,“ říká. Období služby popisuje jako dobu šikany a plnění absurdních rozkazů. „Samé tresty, samé úklidy, samé zbytečnosti,“ shrnuje. Takto jsou například zachyceny tehdejší vojenské poměry v protokolu o výslechu, který František Innemann podstoupil 22. dubna 1969, den po svém zadržení:

„[…] des. Krejza si ze mne dělal sluhu. Musel jsem mu umývat šálek, čistit boty, stlát jeho postel apod. […] Čet. Anguš se specializoval na běhání v masce jako za trest. Des. Krejza měl v oblibě dát příslušníka jednotky k dispozici dozorčímu roty, aby dělal rajony, mnohdy do půlnoci. To mi také udělal. Byly to práce, které jsem měl dělat nejvíc. Asi 5 až 6kráte jsem tak pracoval, ale až do půlnoci.“[1] Právě během jednoho z těchto „cvičení“, založených na šikaně a ponižování, se František Innemann spontánně rozhodl pro radikální a značně riskantní krok. „V den mého útěku [21. dubna 1969] jsme běhali v maskách po parketu. Říkali jsme tomu parket, ale byl to buzerák. No a v tom běhu mi asi prdlo v bedně, sundal jsem ze sebe masku – v tom se nedalo běhat – přeskočil jsem plot a utekl jsem,“ vypráví s tím, že si to namířil rovnou k nedalekým rakouským hranicím. „Neboť jsem věděl, kde je čára, okolí jsem tam znal,“ dodává.

Prát se nebudu

Odvážný (nebo naopak nerozvážný?) záměr ilegálně emigrovat bez jakéhokoliv plánu a přípravy se ale setkal s neúspěchem. U pohraničních kasáren František Innemann potkal dvě dámy, které prý čekaly na vojáky. Dodnes si myslí, že to ony upozornily hlídku na osobu pohybující se podezřele blízko hranice. Pomocníci Pohraniční stráže jej u čáry chytili kolem desáté hodiny večerní. „Svítilo se z několika stran na mě, nějaké ty silné baterky. A: ,Stůj! Ruce vzhůru!‘ A v tu chvíli jsem zareagoval na to, že někdo natáhl zbraň. A to slyšíte, to byla šestapadesátka samopal. Takže mi bylo jasné, že právě odjistil zbraň, a: ,Klekněte si!‘ A tak dále. A já říkám: ,Prát se nebudu.‘ To vím, že jsem neměl šanci,“ popisuje pamětník průběh svého chycení. 

Tutéž situaci vylíčil pomocník Pohraniční stráže, který Františka Innemanna zadržel, následovně: „Když jsme zpozorovali, že Innemann postupuje ku státní hranici, tak jsme mu přehradili cestu. Osvětlili jsme mu obličej baterkou a vyzvali jsme ho zvoláním: „Stůj, ruky hore!“, tento uposlechl a já jsem mu prováděl osobní prohlídku. […] Odpor žáden nekladl,“ stojí v protokolu o výslechu.[1] Nutno dodat, že z dochovaných výslechových protokolů také vyplývá, že se František Innemann po svém zadržení nikterak netajil svým záměrem emigrovat ani svým odporem k vojenské službě. „Do zahraničí jsem utíkal proto, že jsem se chtěl vyhnout podle mne nelidským podmínkám u své jednotky. Musím uvést, že vůči vojně mám zášť, a to již od doby, kdy jsem se dozvěděl, že na ni půjdu. […] Nevěděl jsem ještě, kam budu utíkat. Připadalo mi, že utíkám z nějakého lágru,“ uvádí se dále v protokolu z 22. dubna 1969.[1]

Na deset dní v díře

Po zadržení následovalo dlouhých osm měsíců ve vazební věznici v Ilavě. Dne 12. prosince 1969 si František Innemann vyslechl verdikt: 14 měsíců natvrdo za pokus o zběhnutí do ciziny (§283). Větší část trestu už měl v té době za sebou, zbylých šest měsíců si odseděl na plzeňských Borech. Nakonec měl štěstí. Dle vyprávění mu totiž původně hrozilo až několik let – v době jeho útěku se z útvaru ztratil samopal a panovalo podezření, že se pokusil utéct se zbraní. To se však nakonec nepotvrdilo. 

Na Borech – na rozdíl od vazby – musel František Innemann pracovat. A zatímco ve vazební věznici v Ilavě strávil většinu času v úplné izolaci, nyní sdílel celu s násilníky a kriminálníky – s politickými vězni se do kontaktu nedostával. Jednou v noci se jej dle vyprávění jeden ze spoluvězňů pokusil sexuálně napadnout. Došlo ke rvačce a oba skončili na deset dní v díře. I přes počáteční vypjaté chvíle se situace po čase uklidnila a s vězni i bachaři prý nakonec vycházel v rámci možností v dobrém. Společně s dalšími kolegy z cely pracoval na nechvalně známých[2] šatonech, tedy broušení skleněné bižuterie. 

Nejsem na prodej

Na „svobodu“, respektive ven z věznice jej propustili v červnu 1970. Vzpomíná, jak se následujících přinejmenším čtrnáct dní neustále otáčel, jestli není sledován – nikomu nevěřil. Dalších několik měsíců navíc musel pamětník pravidelně každý pátek docházet na služebnu StB, kde jej průběžně kontrolovali a oťukávali. Tehdy se dle vyprávění setkal i s přímou nabídkou spolupráce se Státní bezpečností. „Jo, já nejsem na prodej,“ řekl tehdy estébákům. Archivní svazky ani záznamy v registračních protokolech skutečně nepotvrzují, že by ze strany Františka Innemanna kdy došlo k jakékoliv formě spolupráce s StB.[3]

Přestože z povinných dvou let vojny stihl do svého zatčení odsloužit jen půlrok, po návratu z vězení opětovně rukovat nemusel. Namísto toho vystřídal celou řadu pracovních pozic. „Aspoň dvacet. Nejmíň!“ říká. Šlo o různé manuální práce – chvíli například fáral v dolech, pak jezdil s náklaďáky a autojeřáby po stavbách. Do toho i nadále sportoval a také hrál šachy. Roku 1972 se oženil a s manželkou Martou vychoval dvě děti. Tím, že často pracovně jezdil po republice, se František Innemann seznámil s celou řadou různorodých lidí. Včetně těch z prostředí disentu – mezi jinými i s chartistou Přemyslem Janýrem mladším. 

Zamítnuto

Právě přes Přemysla Janýra se pamětník dostal k prohlášení Charty 77, ke kterému se připojil zkraje roku 1977. Jeho podpis byl zveřejněn 9. března téhož roku.[4] Následně musel opět absolvovat výslechy na StB, nicméně ačkoliv počítal s tím, že po podpisu přijdou problémy, nějaké razantnější perzekuce ze strany režimu se mu dle vyprávění spíše vyhýbaly. Texty ze samizdatového časopisu Infoch (Informace o Chartě), ale i části samotného Prohlášení Charty 77 pak dále množil a šířil – vhazoval je lidem do schránek anebo pod rouškou tmy vylepoval na veřejných místech. 

Množení disidentských textů na cyklostylu probíhalo na faře ve Vlašimi. Zázemí a pomoc v tomto Františku Innemannovi poskytl tamní farář Jiří Bureš a také profesor Zdeněk Krušina. Přestože se to dle vzpomínek před rokem 1989 ve Vlašimi estébáky, milicionáři a bolševiky jen hemžilo, k prozrazení pamětníkovy podzemní aktivity nikdy nedošlo. Zmínění Jiří Bureš a Zdeněk Krušina pak pomáhali Františku Innemannovi zakládat vlašimské Občanské fórum a pamětník následně působil jako zastupitel za OF v Benešově. 

V roce 1991 rozhodl vojenský soud o zrušení původního rozsudku za zběhnutí do ciziny v celém rozsahu. V souvislosti se svými protirežimními aktivitami v podobě množení a šíření textů Charty 77 si František Innemann po sametové revoluci podal žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Ta mu však byla zamítnuta. Sám si to vysvětluje tím, že lidé, kteří by mu mohli dosvědčit jeho odbojovou činnost, už nežijí. A také tím, že protože před sametovou revolucí nedošlo k jeho prozrazení ani odhalení, neexistují o jeho protikomunistickém angažmá žádné záznamy v archivech bývalé Státní bezpečnosti ani jiných bezpečnostních složek komunistického Československa. 

[1] Vyšetřovací spis V-10606 MV. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[2] Podrobněji například v textu „Zpráva o poměrech ve vězení Plzeň-Bory zpracovaná bývalými politickými vězni a zveřejněná Chartou 77“. Původně publikováno v Infochu roč. 3 (1980). K 2. 9. 2025 dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/3694-DS.html

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), vyřízení žádosti o archivní materiály. Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály. 

[4] Zdroj: Publikace „CHARTA 77: Dokumenty 1977—1989“ (AV ČR, 2007). K 2. 9. 2025 dostupné z: http://www.csds.cz/cs/4289-DS/version/6/part/15/data/Charta%2077%20Dokumenty%201977-1989.pdf