Anna Hurychová

„Já jsem byla na fakultě v Hradci a tenkrát jsem někde zaslechla v rádiu, že můžou studenti jet do Anglie, že tam pan Butlin má takové kempy a že tam mohou pracovat, že tam můžou jet na šest neděl. No tak já jsem okamžitě napsala někam, že rozhodně chci do té Anglie jet, a představte si, že jediná z fakulty jsem jela, nikdo se nepřihlásil, jela jsem sama. Sice říkala děvčata: 'Jé, ty s tou angličtinou,' ještě to tenkrát, já jsem se ji učila, ale nijak moc, protože jsem neměla nadání na jazyky. No ale vyjela jsem, 600 studentů nás jelo vlakem, tam si nás v Doveru rozebrali a jeli jsme do těch různých kempů. No a já jsem byla vybraná jako prodavačka, to už jsem měla i smlouvu. Tak jsem tam šest neděl prodávala, čtrnáct dní jsem byla v Londýně za to. A to byla moje taková... teď se otevřel svět a říkám si, rok předtím jsem byla s fakultou na Ukrajině, to byl diametrální rozdíl! Já jsem brečela tam i tam, ale to bylo z takového šoku odsud. Tak jsem tam jela a říkám si: 'Teď budu moct,' to jsem si tam vydělala nějaké peníze, celé rodině jsem navezla dárky, ale bohužel přišel srpen [1968], a to jsem tam ještě pořád pracovala a my jsme tomu nemohli věřit. Ráno přijdeme do práce, tam noviny, tady na Václaváku tanky, tak si říkám: 'To je z pětačtyřicátého,' a pak říkám: 'Na tom obrázku je taková kostkovaná taška, to je snad z téhle doby!' No pak nám pustili televizi v Anglii, zpíváme českou hymnu, možná už naposledy. Ty kolegyně, co tam byly, nebo ty kamarádky s námi, ty začaly hystericky brečet: 'Já už neuvidím maminku.' No nicméně já jsem zůstala klidná. Pak jsem dostala nějaký dopis. Jedni lidé, takoví starší, si mě tam chtěli adoptovat dokonce! Říkali: 'Zůstaňte tady, my vás necháme dostudovat a můžete tady zůstat.' No jenomže to by mě... to vlastenectví v člověku je zakořeněné tak, a když má přátele a rodiče ještě a rodinu, tak jsem říkala: 'To v žádném případě.' Tak jsem se vrátila a říkám: 'Za rok pojedu,' a už to nešlo.“