Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Božena Hurajtová (* 1931)

• narodila se 23. listopadu 1931 v Praze manželům Jarmile a Josefu Kýrovým

• vyrůstala na Pankráci nedaleko tety a strýce Josefy a Jindřicha Bautzových, které 21. června 1942 zatklo gestapo, protože poskytli úkryt parašutistovi Karlu Čurdovi

• jako jedenáctiletá dívka vnímala věznění tety a strýce i jejich popravu 24. října 1942 v Mauthausenu

• po válce vystudovala Soukromou obchodní školu Hlaváčovu a nastoupila do kanceláře holandské firmy na výrobu kakaa Van Houten

• po její likvidaci po roce 1948 přijala nabídku spolužáka a pracovala v účtárně Rudého práva

• měla na starost nábor do armády, a tak se stalo, že do armády sama narukovala

• po nástupu do základního výcviku v Žamberku uspěla ve výběrovém řízení do leteckého výcviku

• od 2. ledna 1952 do 30. dubna 1952 absolvovala Leteckou přípravnou školu v Dolním Kubíně

• od 15. dubna 1952 do 30. září 1952 prošla základním leteckým výcvikem ve Stichovicích u Prostějova

• od 21. října 1952 do 22. července 1953 úspěšně dokončila pokračovací výcvik u 50. spojovacího leteckého pluku v Klecanech

• získala hodnost poručík a jako kurýrní pilot 3. třídy létala do 18. března 1954, kdy musela svoji leteckou aktivní činnost ukončit pro těhotenství

• roku 1954 se vdala za pilota Pavola Hurajta, s nímž měla dvě dcery

• armádu opustila v roce 1958 z rodinných a zdravotních důvodů

• celkem nalétala 110 hodin během 417 letů na letounech C-106, C-106 a K-65

• po odchodu z armády doprovázela svého manžela, který sloužil jako pilot stíhacích letounů u vojenských útvarů v Košicích, Piešťanech, Ostravě-Mošnově a jako zástupce velitele pluku pro letecký výcvik v Brně

• před odchodem do důchodu učil pět let létat piloty v Libyi

• po roce 1986 se s manželem usadili v Jablonci nad Nisou, kde si koupili rodinný dům

• v roce 2022 v něm žila pamětnice s jednou ze svých dcer

Božena Hurajtová uchovává vzpomínky na svou tetu a strýce Josefu a Jindřicha Bautzovy, kteří poskytli úkryt parašutistovi Karlu Čurdovi a byli za to 24. října 1942 popraveni v Mauthausenu. Všechny materiály z doby věznění tety a strýce má pečlivě uspořádané a ráda se o ně dělí s každým, kdo má o historii zájem.

„Nejdříve tetu odvezli do Petschkova paláce a strejdu také. Vyšetřovali je a pak poslali do koncentračního tábora Mauthausen. Tam je Němci popravili. Říkalo se, že tetu v plynové komoře, ale spisovatel, který píše o heydrichiádě, byl u nás a říkal, že Němci ji zastřelili stejně jako strýce,“ říká Božena Hurajtová. „Nevím, co je pravda a co ne. My jsme prostě žili v tom, že teta zahynula v plynové komoře a strýce zastřelili.“

Božena Hurajtová ale není zajímavou pamětnicí jen pro své vzpomínky na dobu heydrichiády. V roce 1951 nastoupila do leteckého výcviku, který úspěšně ukončila, a stala se kurýrní pilotkou. „Nikdy mě nenapadlo, že bych se dostala k letectvu. Vždycky jsem obdivovala letadla, jak se vznáší, ale nevěděla jsem proč. Potom jsem se to samozřejmě dozvěděla. Učení bylo hodně, měly jsme aerodynamiku, draky, motory, a když jsme to všechno zvládly, přišlo létání.“

Blízko létání zůstala i poté, co musela ze zdravotních a rodinných důvodů armádu v roce 1958 opustit. Pilotem stíhacích letounů byl její manžel Pavol Hurajt, kterého doprovázela tam, kde právě sloužil. Láska k létání ji nikdy neopustila, a tak jí rodina věnovala k devadesátým narozeninám let, který na jaře 2022 s chutí absolvovala.

Dědeček Jaroslav Valášek byl významný pražský obuvník

Narodila se 23. listopadu 1931 v Praze manželům Jarmile a Josefu Kýrovým. Oba pocházeli z Prahy a oba přišli v dětském věku o rodiče. Maminka Jarmila, rozená Valášková (*1904), osiřela v deseti letech v roce 1914. Po vypuknutí první světové války zemřela její maminka při porodu a krátce po ní i tatínek Jaroslav Valášek. Po manželce ztratil i syna z prvního manželství, který se kvůli pohřbu maminky pamětnice opozdil k odvodu do první světové války a za trest musel nastoupit do první bojové linie a záhy padl. Jaroslav Valášek, významný pražský obuvník, který spolupracoval s módní návrhářkou Hanou Podolskou, a majitel několika činžovních domů v Libni, se z dvojí ztráty psychicky zhroutil a zemřel v bohnické léčebně.

Maminku pamětnice Jarmilu vychovávala sestra její matky, teta Hrabětová. Žili v Brdech, kde její strýc sloužil jako hajný. Do rodné Prahy se vrátila v roce 1921 po vyučení na dámskou krejčovou. V Praze žila u své o 12 let starší sestry Josefy Bautzové. Její druhá starší sestra Blažena Huláková z prvního manželství tatínka Josefa Valáška žila v Lošticích na Moravě.

Jarmila se v poválečné Praze jako švadlena neuživila, a tak se vyučila kuchařkou a vařila v libeňské restauraci U Fořtů, kde to dotáhla až na hlavní kuchařku. Jednoho dne se v restauraci seznámila se stejně starým uzenářem Josefem Kýrou a v říjnu 1930 měli v Libni svatbu.

Tatínek našel svého otce náhodou až v dospělosti

Josefu Kýrovi zemřela maminka, když mu byly dva roky, a jeho otec Ferdinand Kýra se o něj nestaral. Vyrůstal proto v klášteře, kam ho přivedl bratr Ferdinand, starší o 15 let. Vyučil se uzenářem u největšího pražského uzenářského mistra Emanuela Macešky, který vlastnil honosný palác na Vinohradské třídě. Tatínek pamětnice žil až do roku 1937 v přesvědčení, že jeho otec zemřel.

„Něco si vyřizoval na hlavní poště a úřednice na přepážce si všimla jména Kýra, které není obvyklé. Zeptala se ho, jestli to je jeho otec, který pracuje na poště. Tak se tatínek dozvěděl, že jeho otec žije. Začali se vídat a jeho otec se chtěl setkat i s nejstarším synem. Ten o tom nechtěl ani slyšet, zlobil se na něj, že se nestaral o mého tatínka. Zůstal neoblomný, i když dědeček za dva roky umíral. To se na něj zase rozzlobil můj tatínek, že se nepřišel s otcem rozloučit, a přestal s ním mluvit,“ popisuje pamětnice rodinné vztahy a dodává: „Dědečka si pamatuji jako veselého pána. Byl potom ještě třikrát ženatý, takže tam něco nehrálo, ale tatínek byl rád, že našel aspoň jednoho rodiče.“

Vyrůstala na Pankráci poblíž tety Bautzové

Dětství pamětnice strávila v činžovním domě na Pankráci (dříve ulice Podlipného, dnes Na Pankráci), kam se rodiče přestěhovali z Libně, aby byli blízko tetě a strýcovi Josefě a Jindřichovi Bautzovým, kteří žili pod Vyšehradem v Lumírově 11. Stěhovali se i proto, že v Libni maminka přišla kvůli hospodářské krizi o obchod s potravinami, který si pořídila za ušetřené peníze z platu kuchařky.

Na Pankráci se pamětnici líbilo. Se svým o tři roky mladším bratrem, pojmenovaném po strýci Bautzovi Jindřich, si chodili hrát na nedalekou pláň, v zimě na ní sáňkovali a bruslili a chodili do cirkusu, který na pláň přijížděl. Pamětnice upozorňuje, že dnes to v místě jejího dětství vypadá úplně jinak – na pláni vyrostl Palác kultury (dnes Kongresové centrum) a poklidná ulice 5. května se proměnila v hlavní tah pražské magistrály.

Tatínek se jim hodně věnoval, vyrobil jim loutkové divadlo, sám vyřezal loutky, scéna byla velká jako kuchyňský stůl. „Každou neděli s námi chodil do divadla, kterému se říkalo Tyláček. Chodili jsme dopoledne, kdy maminka vařila oběd. Také nám hodně četl, protože jsme neměli rádio,“ vzpomíná pamětnice, která si pamatuje, jak se jí jako sedmileté po tatínkovi stýskalo, když musel v září 1938 narukovat při mobilizaci.

Maminka měla na starosti domovnictví v činžovním domě v Podlipného ulici, ve kterém bydleli. „Byla starostlivá manželka, chtěla, aby měl tatínek pohodu, když přišel z práce, aby si odpočinul. Tatínek zase každý den čistil celé rodině boty.“

V létě jezdili s tetou a strýcem Bautzovými na letní byt a společně se rozhodli postavit si chatu za Prahou. Koupili pozemek v Libři u Psár a pamětnice pomáhala mamince s domácími pracemi, kterými si chtěli na stavbu chaty našetřit. Vyráběly zrcátka a lustry a tatínek jim k tomu četl. S tetou a strýcem Bautzovými chodili také často do divadla, protože všichni měli rádi hudbu. Teta se strýcem krásně zpívali, pamětnice je ráda poslouchala.

Tetu a strýce udal Karel Čurda

Společné chaty se Bautzovi nedočkali. Dne 21. června 1942 je zatklo v jejich bytě gestapo. Ve svém bytě v prvním patře v Lumírově ulici 11 pod Vyšehradem poskytli úkryt parašutistovi Karlu Čurdovi z výsadkové skupiny Out Distance, kterou tvořil s Adolfem Opálkou a Ivanem Kolaříkem.

U Bautzů spal i první ‚horkou‘ noc po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z 27. na 28. května 1942, kdy všechny složky německé policie prováděly domovní prohlídky po celé Praze. Přišly i k Bautzům, ale Karla Čurdu nenašly. Schoval se na záchodě, odkud okénkem prolezl do světlíku a v něm přečkal celou noc. Ráno odjel do Nové Hlíny u Třeboně, kde žila jeho matka a sestra.

Údajně právě kvůli nim využil amnestie vyhlášené 12. června 1942 pro ty, kteří poskytnou informace vedoucí k dopadení atentátníků. Den poté poslal anonymní udání na četnickou stanici v Benešově, a když pochopil, že se jím nikdo nezabýval, tak se vydal 16. června 1942 do Prahy, kde v bytě rodiny Svatošových hledal Adolfa Opálku. Josef Svatoš mu řekl, aby počkal, že dojde pro rozkazy, Čurda ale místo čekání odešel.

Jeho kroky směřovaly do hlavní služebny gestapa v Petschkově paláci v tehdejší Bredovské ulici (dnes Politických vězňů), kde se krátce po poledni dobrovolně přihlásil k výpovědi o osobách, které provedli atentát. Během mnohahodinového výslechu udal své spolubojovníky i rodiny, které mu pomáhaly. V Lázních Bělohrad Vojtíškovy, v Pardubicích Krupkovy, v Praze rodinu Svatošovu, Bautzovu, Hoškovu, Zelenkovu a Moravcovy. Z plzeňských pomocníků pak prozradil Královy, Bejblovy a Hrdličovy. Na jejich adresy se vydaly policejní jednotky, které 21. června zatkly Jindřicha a Josefu Bautzovy.

„Přišli nám to říct Bradáčovi, další lidé zapojení do pomoci parašutistům, které pak také sebralo gestapo. Poradili nám, že nemáme chodit k tetě, že tam čeká SS a každého, kdo tam zazvoní, sebere. Po nich nás ještě přišli varovat další známí Dubovi. Chodili jsme se pak z Vyšehradu dívat do oken, kde bydlela tetička Bautzová, a viděli jsme, že se rozhrnula záclona a tam koukal esesák,“ říká pamětnice a ukazuje brožurku, ve které jsou uvedena jména 252 Češek a Čechů odsouzených 29. září 1942 Stanným soudem v Praze pro ukrývání nebo účasti na ukrývání národních mstitelů k trestu smrti. Ten nacisté vykonali 24. října 1942 v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen.

Jména Josefy a Jindřicha Bautzových jsou mezi prvními, uvedeni jsou také Marie Bradáčová a Adolf Bradáč, kteří pomáhali zejména Adolfu Opálkovi, a Miloslava Dubová a Karel Dub. Zatímco Bautzovi děti neměli, Bradáčovi měli dceru a Dubovi syna. Jako ostatní děti popravených odbojářů skončili v internaci nejdříve na zámečku Jenerálka, ukrytém v Šáreckém údolí, odkud je Němci převezli v roce 1944 do Svatobořic na Moravě.

Bolestně vnímala popravu tety a strýce i trápení maminky

Rodině pamětnice se pomsta nacistů vyhnula. Její maminka musela chodit k výslechům do úřadovny gestapa v Petschkově paláci, ale do vězení nemusela. Pamětnici se rodiče snažili před bolestnou realitou chránit. I přesto ve svých 11 letech vše vnímala.

„Když k nám přišli Bradáčovi a Dubovi, tak mě poslali ven, abych o ničem nevěděla. Jenomže i tak jsem všechno vnímala, o všem jsem věděla, ale nikdo to nevěděl, že to vím. A viděla jsem, jak maminka to hrozně špatně nesla, jakou měla starost o tetu,“ říká pamětnice. Její maminka se tetě snažila do vězení spolu s čistým prádlem propašovat to, o co ji sestra prosila v motácích, například trochu jídla či bačkory. Domů se vracela nešťastná, protože dozorci přilepšení zabavovali.

Oznámení o smrti sestry, která zemřela 24. října 1942, dostala maminka pamětnice až o několik týdnů později. Do vězení gestapa Malá Pevnost v Terezíně poslala své sestře balíček v době, kdy už nežila. Stres spojený s výslechy, které pokračovaly i v roce 1943, si vybral daň na její nenarozené dceři.

„Maminka přišla do jiného stavu, ale nevěděla o tom. Krvácela a lékařka ji léčila na nádor. Jenže nádor se začal hýbat a 1. listopadu 1943 maminka porodila postiženou dceru Helenu. Chybělo jí měkké patro, takže absolvovala několik plastických operací a špatně potom mluvila,“ říká pamětnice.

Na Pankráci na konci války řádili Němci

Dramatické chvíle rodina zažila ještě na konci války. „Od náletu na Prahu 14. února 1945 jsme žili na chatě v Libři, tatínek za námi každý večer přijížděl z práce. 1. května se maminka vypravila do Prahy také pro potravinové lístky a nevracela se. Byli jsme na chatě s paní na hlídání a od sousedů jsme se dozvěděli, co se v Praze děje, že 5. května začalo povstání. Když jsme se dívali směrem k Praze, viděli jsme, že tam hoří. Kousek od naší ulice Němci vypalovali činžovní domy, jejich obyvatele vyvedli ven, kde si museli vykopat hroby a pak je zastřelili. Náš dům byl ušetřen, protože přijeli vlasovci, což rodiče o pár bloků dál zachránilo,“ vzpomíná pamětnice.

V únoru 1946 převzala rodina vojenské vyznamenání Československý válečný kříž 1939 in memoriam za odbojovou činnost Josefy Bautzové. V dubnu 1947 sledovali soud s Karlem Čurdou, který se mimo jiné přiznal i k udání manželů Bautzových a 29. dubna 1947 byl popraven na šibenici nedaleko jejich domu v pankrácké věznici.

Pamětnice vystudovala jednoroční Soukromou obchodní školu Hlaváčovu na Vinohradech a nastoupila do kanceláře holandské firmy Van Houten, která jako první na světě přišla na jednoduchou metodu, jak získat z kakaových bobů kakaový prášek a máslo. Svůj provoz měla i v Čechách – holandské kakao vyráběla v Neratovicích.

„Každý týden se posílal vzorek kakaového másla do Holandska. Tehdy bylo ještě všechno na lístky, příděl byl deset dekagramů cukrovinek na měsíc. Sklady cukrovinek byly na Denisově nádraží, a když jsem tam šla občas něco vyřídit, vždycky jsem dostala něco navíc,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice, která si dodnes vybavuje chuť ořechů v čokoládě s kapkou alkoholu.

Po holandské čokoládě měla na starost nábor do armády

S holandskou čokoládou se musela rozloučit po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy firma své působení v Československu musela ukončit. Patřila mezi její poslední zaměstnankyně, s kolegyní paní Kozákovou měla na starost její likvidaci. Firma sídlila v nenápadném Desfourském paláci v ulici Na Florenci vedle redakce Rudého práva. Právě cestou z práce potkala spolužáka z obchodní školy, který jí nabídl, aby šla pracovat tam.

„Kývla jsem na to, nastoupila jsem do účtárny, ale bylo to tam samá schůze, což mě nebavilo. Chtěla jsem udělat svou práci a jít domů, ale musela jsem tam vstoupit do svazu mládeže, pak jsem ještě dostala funkci náborářky do armády. Kolegyně Marta ze střihové služby měla tuhle funkci ve své kanceláři také, tak jsem jí z legrace řekla: ‚Ty nabereš mě a já tebe, a máme splněno, protože jsme měly každá nabrat také jednu dívku,‘“ popisuje.

Odjela pak na dvoutýdenní dovolenou k tetě Hulákové do Loštic a na celou záležitost úplně zapomněla. Dovolenou si ještě prodloužila díky omluvence od místního lékaře o týden, a když se vrátila, kolegyně Marta na ni už nedočkavě čekala, že musí obě do vojenské nemocnice na prohlídku.

„Šla jsem ráda, že se uleju z práce ještě na jeden den. To bylo v pondělí a v sobotu přinesl listonoš povolávací rozkaz. Tatínek mu řekl, že se spletl, že bratr Jindřich je na vojnu ještě mladý, ale listonoš mu řekl, že to je pro Boženu Kýrovou,“ směje se při vzpomínce pamětnice, která za pár dní, 1. srpna 1951, narukovala do Žamberka.

Vybrali ji do letecké školy

V Orlických kasárnách v Žamberku ji čekal vojenský přijímač – ráno budíček, rozcvička, pak cvičení. „Byla jsem trochu rozmazlená a vojna mne naučila,“ říká pamětnice. Hned po nástupu byl prováděn výběr do pilotního výcviku, do kterého se přihlásilo 300 zájemkyň, mezi nimi i pamětnice. Znovu musela absolvovat zdravotní prohlídku, a navíc psychotechnické testy. Ke své velké radosti pak našla své jméno na seznamu 32 vybraných dívek, které po dokončení základního výcviku v Žamberku pokračovaly v lednu 1952 na Letecké přípravné škole v Dolním Kubíně na Slovensku.

„Měly jsme to tam hodně přísné, více se na nás hledělo než na kluky. Učení bylo hodně, ale musely jsme to zvládnout, pak teprve přišlo létání,“ vysvětluje pamětnice, která na konci dubna 1952 úspěšně složila závěrečné zkoušky.

U nich musela děvčata prokázat své teoretické znalosti o konstrukci křídel, chodu motoru, statické a dynamické stabilitě letounu. Otázky se týkaly i připravenosti na let střemhlav, zkrácený start a přistání, na proudění ve vysokých rychlostech, klouzavý let, na chování letadel při přetížení. Dívky musely vědět, co to je polára, Machovo a Reynoldsovo číslo a musely umět číst synoptickou mapu.

Poprvé vzlétla na letounu C-106 ve Stichovicích

Na letišti Stichovice nedaleko Prostějova se adeptky na pilotky poprvé setkaly s letadly a také staršími kolegyněmi a zjistily tak, že nejsou těmi prvními v rozbíjení mužské hegemonie ve vojenském letectvu.

„Prvním letounem, ve kterém jsem seděla, byla C-106. Poprvé jsem letěla s učitelkou Hanou Vávrovou, štíhlou drobnou ženou, do které by nikdo neřekl, že bude něco takového ovládat. Sedla jsem si vedle ní, samozřejmě přikurtovaná s padákem pod sebou, a jak se to letadlo odlepilo od země, to bylo něco tak zvláštního a překvapujícího, to si neumíte představit,“ popisuje svůj první let pamětnice.

Božena Hurajtová se létání nebála, a když jí při cvičném akrobatickém letu vysadil ve výšce 40 metrů motor na letounu C-106, provedla perfektní nouzové přistání na pole. Z elementárky ve Stichovicích se pilotní žákyně přesunuly v říjnu 1952 do Klecan u Prahy k 50. spojovacímu leteckému pluku a absolvovaly výcvik kurýrních pilotek, který pamětnice ukončila v červenci 1953.

V Jeseníkách se zamilovala do kolegy pilota

Jako kurýrní pilotka 3. třídy poté nastoupila na povinný lázeňský pobyt pro piloty v Jeseníkách, kde se do ní zakoukal o rok starší kolega. Pamětnice o něj ze začátku nestála, až později zjistila, že je zábavný a trpělivý. Mluvil perfektně česky, takže dlouho netušila, že je Slovák z Tater. Pavol Hurajt jí po lázeňském pobytu dál psal a v říjnu 1953 požádal její rodiče o její ruku.

Po jejich svolení ještě museli oba požádat o povolení k sňatku své vojenské útvary. Pavol Hurajt povolení dostal, ona ne. „Manžel řekl, že to tedy uděláme jednoduše, prostě přijdu do jiného stavu, a povolení také dostanu. Tak se také stalo. Že jsem těhotná, jsem zjistila v letadle, po přistání mi bylo strašně špatně,“ vzpomíná pamětnice.

Svatbu měli 27. března 1954 na Staroměstské radnici a na podzim se narodila jejich první dcera, o rok a čtvrt později ještě druhá. Pamětnice se už k létání nevrátila. Manžel se o ni bál, protože byl svědkem několika úmrtí svých kolegů, pamětnice také onemocněla zdlouhavou revmatickou horečkou.

V březnu 1958 proto armádu opustila a starala se o rodinu. Bylo pro ni těžké najít si zaměstnání, protože se několikrát přestěhovali podle umístění manžela, který sloužil jako pilot stíhacích letounů u vojenských útvarů v Košicích, Piešťanech a Ostravě-Mošnově.

Ačkoli byl Pavol Hurajt výborný pilot a profesionál, velkou kariéru v armádě neudělal. „Hodnost podplukovníka dostal jako hodně mladý a jako podplukovník odcházel do důchodu,“ říká pamětnice a vysvětluje, že to bylo kvůli škraloupu ze srpna 1968, kdy se svými kolegy opustil letiště v Mošnově, které obsadili Rusové. „Asi dva měsíce chodil pracovat do zbrojovky v Novém Jičíně, aby je nemusel poslouchat.“

Po kočovném životě se usadila v Jablonci nad Nisou

V době normalizace proto Pavol Hurajt musel na povýšení či vedoucí funkci zapomenout, ačkoli v KSČ zůstal. Do svých 45 let, tedy do roku 1975, působil jako stíhací pilot na strojích MiG-21, poté se stal zástupcem velitele pluku pro letecký výcvik v Brně, ačkoli měl větší zkušenosti než jeho mladý nadřízený. Ten ho kvůli svému pochybení během nočního letu poslal na začátku osmdesátých let vést letecký výcvik do Libye. „Chtěl tam každý, protože to bylo dobře placené. Manžela tam poslali, protože věděl o průšvihu svého velitele,“ vysvětluje pamětnice.

Hurajtovi strávili v Libyi pět let, poté odešel Pavol Hurajt v roce 1986 do důchodu. Manželé se usadili v Jablonci nad Nisou, kde si díky působení v Libyi mohli pořídit rodinný dům.

Po bolestných zkušenostech z druhé světové války se Božena Hurajtová dívá kriticky na ruskou agresi na Ukrajině. „Neumím si představit, z jakého důvodu bombardují Ukrajinu a všechno tam ničí.“

Budoucím generacím vzkazuje, aby nepodceňovaly lidi jiných národů a vážily si každého člověka, který něco přináší. A aby se snažily zvelebovat svoji zemi namísto toho, aby ji jen vytěžovaly.