Ivo Hucl

* 1961

  • „Ve dvaaosmdesátém jsem se přestěhoval ze Štěnovic do Plzně. Bydleli jsme u Ivana Šebka, zvukaře od Petra Nováka. To už byly takový první kontakty do toho uměleckýho světa, a samozřejmě se člověk zúčastňoval spousty kulturních akcí a eventů v Plzni. Posléze jsme se přestěhovali s přítelkyní na Koterovskou ulici, kde zase bydlela spousta dalších přátel – Vladimír Líbal, Ladislav Vyskočil, Jan Rampich, Jarda Dobřička, Vláďa Kasal, Honza Tydlitát, evangelický kněz. A tam už potom byla síť distribuce promyšlená, že vždycky někdo jel do Prahy, přivezl informace o Chartě, Revolver Revue, Vokna, publikace, překlady různejch literárních děl, Listy, Svědectví. A ten balík vždycky koloval, každý měl den, dva na přečtení, a to byl způsob jak ty věci v Plzni fungovaly. Mnoho mých přátel se stalo signatáři Charty 77 a samozřejmě jsme společně probírali všechna témata a všechny ty okolnosti, který posléze z toho podpisu vzcházeli, od různých domovních prohlídek, šikany, vyhazovy z povolání, problémy dětí, problémy rodinných příslušníků. Takže to téma od nějakého pětaosmdesátého roku bylo velmi silné. Samozřejmě kolovalo množství petic, které požadovaly propuštění různých našich vězněných přátel, nebo Václava Havla, Heřmana Chromého, Pavla Wonky, to byly všechno věci, které jsem osobně signoval.“

  • „Nutným vyústěním nenormální normalizační situace, kdy cokoli autentického nemohlo vycházet, kdokoli měl na veřejnosti co říct, tak nemohl vystupovat. Takže ty různé překladové texty se začaly šířit v přepisech, opisech. Já sám, jelikož ještě před vojnou jsem se pokoušel vydat knihu básní v Západočeském nakladatelství a díky zásahům Státní bezpečnosti to prostě nešlo, jednou jsem tam přišel za redaktorkou Procházkovou a vycházel major Diviš plus další, kteří nás tehdy měli na starosti a ona říkala, no tady u pana Slonka byli zrovna se na vás ptát. A v roce 1981 jsem si sám začal vlastní texty vydávat buď v opisech a na vojně jsem potkal jednoho kamaráda, JUDr. Jiřího Tláskala z Rakovníka, který byl právníkem v kladenských dolech, kde měli tiskárnu a ten mi prvně vydal takovou redaktorsky neučesanou knihu, za kterou se teda trochu stydím, protože tam je asi třicet pravopisných chyb. Tehdejší obsluha tiskárny přepisovala po nocích moje rukopisy a žádnou další korekturou už ten text, aby to mohlo jít ještě v noci do rotačky, neprocházel. Takže to byl takovej první kontakt se samizdatem. V podstatě celý okruh tehdejších přátel, se kterými jsme se scházeli, všichni jsme si vydávali vlastní texty v přepisech, protože nemělo smysl to posílat někam do Rudého práva. V samizdatu jsem vydal nějakejch patnáct brožurek, který byly různě tlustý. Později už jsme byli schopni i určitý základní knihařský dovednosti, takže jsme dělali v kožence, v plátně...“

  • „Co se týká Plastiků, tam byl kontakt přímej přes Karla Havelku alias Kocoura, který pracoval jako stavební mistr na silnici ve Štěnovicích, kde se stavěla nějaká vojenská zkratka, aby mohly české a sovětské tanky vyrazit přímo na Západ. A Já jsem každý rok, od deváté třídy, chodil na měsíční brigádu, kde jsem dělal různé pomocné stavební práce, abych si vydělal na gramofon a popřípadě na nějaké gramofonové desky. A s Karlem jsme se tam, nechci říct skamarádili, protože on nás bral jako žáky základní školy, ale vzhlíželi jsme k němu, protože měl styky a rozuměl hudbě, psal různé články do jazzbulletinu o americkém blues, měl rád Franka Zappu a takovou tu avantgardní rockovou hudbu. Takže tam došlo k takové základní iniciaci do okruhu kolem kapely Plastic people. Pak další okruh byli přátelé mé tehdejší přítelkyně Ireny Pojarové, jejíž bratr se scházel s lidmi, kteří byli součástí tehdejšího undergroundového hnutí. Když jsem natáčel s kolegy z Post Bellum, tak mi přinesli nějakej štos různých hlášení, který už, když mi bylo asi devatenáct, dvacet let, že nějaký můj kamarád na mě byl státní bezpečností nasazen a hlásil v podstatě každý můj krok. A myslím si, že to bylo právě díky kontaktům s Karlem Havelkou, protože ten když byl v roce, myslím že to bylo 1982 nebo 83, odejit v rámci akce ASANACE, tak jsme byli domluveni, že mi bude poslílat různé desky a já ty peníze budu dávat jeho tatínkovi s maminkou, kteří bydleli v jeho tehdejším bytě v Plzni-Lobzích. A pravděpodobně díky tomu jsem se dostal do nějakýho užšího hledáčku státní bezpečnosti.“

  • „Po koncertu Psích vojáků pro mě policie přijela až druhý den odpoledne, ale nebyla to Státní bezpečnost, byla to Veřejná bezpečnost ze Starého Plzence, kteří mě tak čtyři, pět hodin grilovali, jak je možný, co jsme si to dovolili. Pravdou je, že my jsme tehdy neměli vůbec žádné informace, poučení, jak se chovat na výslechu. Bylo to naivní v tom, že jsme se jim snažili vysvětlit, že tam není žádná snaha o nějaké protiprávní jednání, protirežimní jednání, že to byl jen rockový koncert, nic víc. Takže se Státní bezpečností jsme vlastně byli v kontaktu neustále. Občas se objevili, chvíli byl pokoj, ale nemyslím si, že bysme se ztratili z toho jejich monitorovacího horizontu. Ta situace na české hudební scéně byla počátkem 80. let naprosto tristní, vystupovat mohlo jenom pár kapel, který režim trpěl z nějakých důvodů – ETC Vladimíra Mišíka, občas mohl vystupovat Vladimír Merta nebo někteří písničkáři. Aby vůbec muzikanti se nějak uživili, tak se začal hrál nudný jazz-rock, takže jsme chodili i na takovéhle koncerty. Až potom někdy v polovině osmdesátých let vyjela vlna českého panku, tak to bylo trochu dobrodružnější, že se jezdilo na různý utajovaný koncerty do Sokolova, Ostrova, do Teplic. Jezdili jsme na koncerty do Budapešti, do Polska, dokonce jsme do Budapešti jezdili do kina.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 20.08.2019

    (audio)
    délka: 01:09:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem dělat věci podle sebe

Ivo Hucl v roce 1976, v patnácti letech
Ivo Hucl v roce 1976, v patnácti letech
zdroj: Archiv Ivo Hucla

Ivo Hucl se narodil 29. ledna 1961 v Plzni. V pubertě objevil rockovou hudbu, na střední škole pořádal poslechové večery, organizoval koncerty (například skupiny Psí vojáci). Začala se o něj zajímat StB, navázal kontakty s undergroundem a okruhem lidí kolem The Plastic People of the Universe. Distribuoval zakázanou literaturu a časopisy, samizdatově vydal básnickou sbírku. Podepsal několik petic, v listopadu 1989 se podílel na organizaci dění v Plzni. Po sametové revoluci cestoval, zaměřoval se na duchovní rozvoj, zajímal se o východní nauky. Provozuje Bezejmennou čajovnu ve Šťáhlavicích na Plzeňsku, kde pořádá kulturní akce. Je autorem několika knih.