Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivana Hubáčková (* 1949)

Všechno je, jak má být. A když není, nevadí, i tak to má být

  • narozena 20. července 1949 v Mladé Boleslavi

  • v roce 1955 se s rodiči a sestrou Evou přestěhovali do Liberce

  • v letech 1964–1968 studovala v Liberci střední všeobecně vzdělávací školu

  • v roce 1969 získala výuční list v Knihkupecké škole v Luhačovicích

  • v roce 1983 složila druhou maturitu na Střední pedagogické škole v Liberci

  • v roce 1972 si vzala Ivana Hubáčka a v roce 1976 se přestěhovali do České Lípy

  • v České Lípě pracovala ve Vlastivědném muzeu, v divadle a kulturním centru

  • v roce 1980 se vrátili s manželem a dětmi Lenkou a Petrem do Liberce

  • v listopadu 1989 se aktivně zapojila do práce v Občanském fóru v Liberci

  • v roce 1990 pracovala jako mluvčí liberecké radnice a vedla poslaneckou kancelář Občanského fóra

  • v roce 1992 promovala na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy

  • od roku 1992 pracovala čtyři roky v regionální televizi

  • od roku 2000 se věnovala pedagogické činnosti

  • v roce 2023 žila v Liberci

Když dostala Ivana Hubáčková, dívčím jménem Vagnerová, v roce 1966 v druhém ročníku dvanáctiletky pětku z matematiky, propadla se do třídy, kde studoval Ivan Hubáček, syn architekta Karla Hubáčka, autora horského hotelu s vysílačem na Ještědu a jediného nositele prestižní Perretovy ceny v zemi. Z neštěstí se stalo štěstí, protože se později vdala do rodiny, které si váží nejen Liberecký kraj, ale i celá země. „Nezapomenu na Ivanovy rodiče, krásný pár, který jsem poprvé zahlédla na stanici tramvaje, když jsme spolu jeli ze školy. Architektově manželce Jaroslavě to moc slušelo, měla na sobě pěkný zelený šusťák a já tehdy řekla Ivanovi: ‚Podívej se na ty dva, to je nádherný pár.‘ A on na to: ‚To jsou přece naši!‘“

V roce 1963 vyhořela chata na Ještědu a stát brzy vyhlásil výběrové řízení na návrh nového horského hotelu s vysílačem. Přestože v zadání bylo, že vysílač a hotel mají být ve dvou budovách, architekt Karel Hubáček překvapivě vyhrál s projektem rotačního hyperboloidu, který plní v rámci jedné budovy obě funkce. A zatímco v polovině šedesátých let, kdy se v tehdejším Československu objevovaly pokusy o nastolení socialismu s lidskou tváří a režim stavbě na Ještědu přál, po okupaci země vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem se výstavba prakticky zastavila. „Normalizační režim navíc neumožnil tchánovi odletět do Argentiny na převzetí prestižní Perretovy ceny,“ zdůrazňuje Ivana Hubáčková. „Byl enfant terrible tehdejšího režimu. Podepsal Dva tisíce slov, jeden z nejvýznamnějších dokumentů pražského jara, během srpnové okupace pomáhal Václavu Havlovi a Janu Třískovi při protiokupačním vysílání z Ještědu. To mu normalizační režim také neodpustil,“ konstatuje pamětnice.

Děda s babičkou ukrývali za války faráře

Ivana Hubáčková se narodila 2. července 1949 v Mladé Boleslavi. Oba rodiče, otec Jiří Vagner a matka Jaroslava Vagnerová, dívčím příjmením Dvořáková, byli původním povoláním učitelé. Ivana vyrůstala s o rok mladší sestrou Evou, která v roce 2022 zemřela. „Měly jsme hezké dětství. Babička s dědečkem, Františka a Josef Dvořákovi, nám třeba vyprávěli, jak s lidmi z vesnice ukrývali za druhé světové války mnichovohradišťského faráře Církve československé Jana Pušmana, který se skrýval před Němci,“ vzpomíná Ivana Hubáčková. „V lese u vsi mu lidé z Neveklovic vykopali zemljanku a nosili panu farářovi jídlo. Celá vesnice o tom věděla, ale nikdo Němcům nic neprozradil. Farář po nějakém čase úkryt opustil, protože přebývat dlouho na jednom místě bylo příliš riskantní. Kam odešel a co se s ním pak stalo, už se nikdo ze vsi nedozvěděl.“

Z vyprávění o rodinné historii se Ivana Hubáčková dozvěděla, že děda Josef Dvořák měl jako sedmnáctiletý narukovat do první světové války, ale jeho rodiče dělali všechno možné, aby tomu zabránili. „Nějakou dobu před lékařskou prohlídkou, kterou branci procházeli, mu nasadili hladovku a nutili ho, aby kouřil. Chtěli, aby vypadal zdrchaně a lékař ho označil za boje neschopného. A to se podařilo,“ konstatuje pamětnice. „Babička, která pocházela stejně jako děda z rodiny se třemi dětmi, říkala, že za první světové války mívali hlad, protože živitel rodiny, jejich tatínek Josef Kupec, byl odveden a bojoval na frontě v Rusku. Naštěstí se domů vrátil. Byl pak díky svému vypravěčskému umění známý široko daleko. Často nám povídal o tom, jak ho v Rusku střelili do ruky a ta mu už zůstala navždy chromá. Svěřil se nám taky, že on sám nikdy na nikoho nevystřelil. Po návratu z fronty pracoval jako cestář a dožil se 90 let.“

Na začátku padesátých let 20. století probíhala ve vesnici Neveklovice, kde babička Františka a děda Josef Dvořákovi žili, kolektivizace. Ivana Hubáčková to tehdy coby malé dítě příliš nevnímala. „V rámci kolektivizace odevzdávali lidé na vesnici část svého majetku, zejména dobytčata, do jednotného zemědělského družstva. Myslím si, že hlavně ti starší a drobnější hospodáři, kteří už často každodenní dřinu těžko zvládali, že ti nebyli v zásadě proti. Po válce jim navíc odešli čeledíni, kteří obstarávali těžkou práci a noví již nebyli k mání. I když se občas přes vztahy obyvatel Neveklovic přehnala mračna, bylo víc toho, co je stmelovalo. Třeba ochotnické divadlo, které ve vsi fungovalo od první republiky. Několikrát se hrálo i za německé okupace, kdy to bylo zakázáno,“ dodává Ivana Hubáčková.

Kvůli učitelskému povolání se rodina Vagnerových dvakrát stěhovala. „Otec, promovaný pedagog, nejprve učil v jednotřídní škole v Mohelnici nad Jizerou u Mnichova Hradiště. Když mi byly čtyři roky, začal taťka učit v Bakově nad Jizerou.“ Od roku 1955 rodina bydlela v Liberci. Otec nejdříve pracoval na okresním úřadu jako školní inspektor pro zemědělské a lesnické školy. Po reorganizaci přešel na Krajský národní výbor do Ústí nad Labem. Přestože se rodiče v době, kdy chodila Ivana Hubáčková do sedmé třídy, rozvedli, otec za oběma dcerami do Liberce pravidelně dojížděl. Matka byla absolventkou učitelského ústavu v Praze, ale učila jen krátce. V Liberci dostala místo úřednice na krajském úřadu. Od roku 1960, kdy došlo k reorganizaci a úřad přesídlil do Ústí nad Labem, pak až do penze pracovala v Ústavu geodézie a kartografie v Liberci.

Propadla do třídy svého budoucího manžela Hubáčka

Ivana Hubáčková začala v roce 1964 studovat na Střední všeobecně vzdělávací škole v Liberci. „Na základní škole mi vše šlo bez učení a na dvanáctiletce jsem se teprve musela naučit se učit. Můj problém byla matematika, takže ve druhém ročníku jsem z ní propadla. Špatné ale bylo i k něčemu dobré, protože jsem se ocitla ve třídě, kam chodil můj budoucí manžel Ivan Hubáček, syn slavného architekta Karla Hubáčka. Byl to moc krásný kluk, italský typ s černými vlnitými vlasy,“ podotýká pamětnice. Chodili spolu šest let, pak se v roce 1972 vzali a jsou spolu už přes 50 let.

Po maturitě šla Ivana studovat v rámci ročního pomaturitního studia na Knihkupeckou školu v Luhačovicích. Po jejím dokončení pracovala v prodejně Kniha. „Což bylo pro mne, knihomolku, perfektní, protože v té době ještě stačila vyjít řada knih od později, v době normalizace, indexových autorů, například od Josefa Škvoreckého, Milana Kundery a dalších našich a cizích spisovatelů.“

U nás není kontrarevoluce, psala v dopise do Oděsy

Ivana Hubáčková vzpomíná, jak na jaře roku 1968 hltaly s maminkou kulturně politický měsíčník Literární listy, z něhož sálalo uvolnění pražského jara v duchu hesla Socialismus s lidskou tváří. Maturovala 6. června 1968 a začátkem července odjela s několika čerstvými maturanty na zájezd do Sovětského svazu. „Zorganizovali ho naši ruštináři, profesorka Weinerová a profesor Včelka. Navštívili jsme Kyjev a Oděsu. Obě města byla krásná. Dostala jsem se tehdy díky několika mladým lidem, s nimiž jsme se v Oděse seznámili, poprvé na malou plavbu na jachtě po Černém moři. Poznala jsem tam se mnou stejně starou Lilju. Měsíc po návratu domů přišel 21. srpen, okupace, a to byl šok pro zasvěcené i nezasvěcené,“ rozhořčeně konstatuje Ivana Hubáčková.

Její matka šla ten den ráno do práce, za chvíli se ale vrátila a dcerám s pláčem sdělila: „Rusáci nás napadli!“ „Byl to pro mamku šok, protože byla v komunistické straně, kam vstoupila, jako tehdy řada mladých lidí, brzy po válce, a to pod vlivem nadšení z osvobození naší země Rudou armádou.“ V Liberci při okupaci v roce 1968 při vjezdu tanků umírali na náměstí před radnicí lidé, bylo tam i mnoho zraněných. „A já v téhle husté atmosféře napsala dopis Lilje do Oděsy, v němž jsem vysvětlovala, že u nás přece žádná kontrarevoluce není. Pochybuji ale, že dopis dostala, odpověď od ní nepřišla.“

Protože byly tehdy prázdniny, matka odvezla obě dcery k babičce do Neveklovic, aby byly v bezpečí. „V televizi jsme viděly, jak v Liberci na náměstí před radnicí dopadlo tragicky podloubí, do kterého narazil sovětský tank. Sledovali jsme s babičkou a dědou zprávy, zejména pak Kamilu Moučkovou, oblíbenou televizní hlasatelku, která promlouvala z provizoria někde ze stanu, protože budovu Československého rozhlasu obsadili okupanti. Všichni jsme chodili s trikolórou na klopě a čekali jsme, co se bude dít dál,“ dodává pamětnice.

Kvůli politice se s matkou hádala

V době normalizace po roce 1970, kdy byla opět nastolena pravidla totalitního režimu a mnoho straníků vystoupilo z komunistické strany nebo byli vyloučeni, oba rodiče v Komunistické straně Československa (KSČ) zůstali. „Nikdy jsem je za to neodsuzovala. Mně spíš vadili lidé, kteří do KSČ vstupovali po roce 1968 a později to zdůvodňovali tím, že proto, aby stranu rozvraceli zevnitř.“

Naopak rodiče jejího manžela Karel a Jaroslava Hubáčkovi komunistům nefandili. „Naše rodiny ale společné politické debaty nevedly a tím pádem se ani nerozhádaly. Jen má mamka měla trošku obavy, když jsme se v roce 1972 s Ivanem brali, hlodal v ní červíček pochybností, jestli je to dobře. Ale dobře to bylo,“ ujišťuje Ivana Hubáčková a dodává, že ona sama se naopak se svou maminkou, pokud jde o politiku, často hádala. „Nechodila jsem k volbám a mamka mi vyčítala, že tím ubližuji dceři Lence. A já říkala: ‚Mami, vždyť vy komunisté říkáte, že se na dětech nemstíte!‘ Prostě jsme si obě tříbily názory, a někdy dost ostře.“

Rok po narození dcery Lenky a manželově promoci se přestěhovali do České Lípy, kde Ivan Hubáček získal místo hlavního technika v panelárně a rodina tam dostala byt. V roce 1979 se jim narodil syn Petr. Ivana Hubáčková pracovala v českolipském okresním Vlastivědném muzeu jako knihovnice. „Ředitelem muzea byl tehdy vynikající doktor Vojtíšek. Komunisté ho nemuseli, byl tak trochu na indexu. Jednou, před návštěvou papalášů z OV KSČ, mě požádal, ať ho před nimi neoslovuji pane. Já na to: ‚Vy nejste pán?‘ A tak jsem ho raději před těmi papaláši neoslovovala nijak,“ šibalsky dodává Ivana Hubáčková, která pak ještě pracovala jako dramaturg v českolipském divadle a v tamním kulturním domě. Vzpomíná také, jak tehdy v roce 1977 inkognito vhazovala lidem do schránek na průklepových papírech namnožený text Charty 77.

Na problémy s režimem si tchán nestěžoval

Ivan a Ivana Hubáčkovi se s dětmi v lednu 1980 přestěhovali z České Lípy zpět do Liberce, kde se s Hubáčkovými staršími, babičkou Jarkou a dědou Karlem, často navštěvovali. „Tchán s tchyní si děti brávali také o dovolené a cestovali s nimi moskvičem s přívěsem po republice. Sedávali jsme také často u Hubáčků v jejich domku v Lidových sadech, bavili jsme se o dětech, o mládí babičky a dědy, probíralo se umění, literatura, témat bylo nespočetně.“ Jak dál pamětnice vypráví, Hubáčkovi i Vagnerovi měli velký všeobecný rozhled, kultura patřila k jejich životu. Hubáčkovi chodili hodně do divadel, doma bylo mnoho knih o umění, byt byl plný obrazů. U Hubáčkových se mluvilo i o práci architektů z ateliéru SIAL, který Karel Hubáček spoluzakládal, často padala jména Otakar Binar, Jiří Suchomel, zvaný Suchta, Miroslav Masák, Martin Rajniš nebo John Eisler. „S manželem jsme jednou, ještě za svobodna, zašli do ateliéru SIAL, který byl nad tehdejším libereckým kinem Moskva. Pamatuji si, že mě tam v kuchyňce upoutal u konvičky na čaj nápis: ‚Nestavte konvici Hubáčkem ke zdi!‘ Tímto vtipným upozorněním, aby pára z hubičky konvice nevlhčila zeď, uctívali mladí architekti svého šéfa Karla Hubáčka.“

Po okupaci v roce 1968 začal mít architekt Karel Hubáček problémy s komunistickým režimem. Jednak podepsal dokument Dva tisíce slov, a navíc pomáhal někdejšímu disidentovi, dramaturgovi a pozdějšímu prezidentovi Václavu Havlovi a herci Janu Třískovi při zajištění protiokupačního vysílání z tehdy ještě rozestavěného Ještědu. „Děda, jak jsme tchánovi říkali, si nikdy nestěžoval na to, že ho sleduje Státní bezpečnost. Věděl o tom, ale byl nad věcí, bylo mu to jejich šmírování spíš k smíchu. Občas ovšem musel pod své autorské projekty uvést jména kolegů coby spoluautorů, to aby projekt nebyl předem zatracen. Do zahraničí pak za něj jezdili jiní. Říkávala jsem, že by komunisté nejraději místo něj posílali do ciziny třeba vrátného.“

Ivana Hubáčková připomíná, že neslyšela od svého tchána sprosté slovo. Ale to neznamená, že ho nedokázal, když bylo třeba, použít. Směrem k rodině ale nikdy. Byl podle ní velice noblesní, jemný, citlivý a spravedlivý. „V ateliéru SIAL si ho hodně vážili mladí architekti, byť byl na kolegy přísný stejně jako na sebe. Sdělil jim vždy svůj názor na jejich práci a to mladí architekti oceňovali, respektovali ho a měl u nich přirozenou autoritu. Všichni mu vykali, říkali mu ‚Pane šéf‘. Autor interiérů Ještědu, architekt Otakar Binar, byť byl jen o sedm let mladší než Karel Hubáček, mu vykal i přesto, že mu tchán několikrát tykání nabízel. To přišlo až později,“ vzpomíná pamětnice.

Dcera Lenka rozhýbala během sametu středoškoláky

17. listopadu 1989 zasáhly komunistické bezpečnostní síly brutálně proti pochodujícím studentům na Národní třídě. „V Praze tehdy byli také někteří herci libereckého divadla, které naše dcera Lenka znala, protože se v té době věnovala amatérskému divadlu. Díky režisérovi libereckého Divadla F. X. Šaldy Václavu Martincovi jsme měli informace takříkajíc z první ruky,“ líčí pamětnice. Z dcery se, jak dál popisuje, stala ze dne na den doslova revolucionářka. „Hned v pondělí spunktovala na stavební průmyslovce, kde studovala, spolužáky a vyrazila s nimi v průvodu do města. Tehdejším ředitelem stavebky byl Ing. Lufinka, člověk, který měl pochopení pro mladé lidi. Dcera nám pak doma říkala: ‚Lufinka nás pustil!‘ Když průvod studentů míjel střední zdravotnickou školu, volali na budoucí sestřičky, ať jdou s nimi. Ředitelka zdrávky ale nechala zamčené vchodové dveře, a tak studentky vyskákaly oknem ze třídy v přízemí,“ popisuje Ivana Hubáčková.

Jak dál pamětnice vypráví, studenti došli na tehdejší liberecké Gottwaldovo náměstí s obchodním domem Ještěd, který navrhl architekt Miroslav Masák spolu s Karlem Hubáčkem v ateliéru SIAL, a zastavili se před okresním výborem KSČ. „Já jsem tam náhodou byla také. Studentů jsem se ptala, co se chystají udělat. Odpověděli mi: ‚Chceme zavolat tajemníka OV KSČ a říct mu, co si o tom všem, co se stalo na Národní třídě, myslíme.‘ Tajemník k nim skutečně přišel a chtěl, ať jde jeden student s ním. Řekla jsem jim, ať jdou alespoň dva.“

Ivana Hubáčková pak šla libereckou Pražskou ulicí, kde potkala režiséra Václava Martince. „Říkal, že jde od výslechu na Veřejné bezpečnosti, že ho tam trochu propírali. Vyzval mne, ať jdu s ním do divadla. Uvnitř začínal mítink herců a zaměstnanců divadla, kteří stávkovali, v hledišti bylo narváno.“

Před generální stávkou, vyhlášenou na pondělí 27. listopadu 1989, se rozhodla Ivana Hubáčková obejít některé liberecké podniky, aby zaměstnance o chystané stávce informovala a požádala je, aby se jí zúčastnili. „Přišla jsem do redakce podnikových novin Vlnař v Textilaně a tam jsem dostala tak na frak, že jsem pak už do žádné továrny nešla. Kdysi jsem v redakci Vlnaře pracovala a myslela jsem si, že tam budu vítaná. Tehdejší redaktorka se na mě ale rozkřikla: ‚Co si ti hajzlové, studenti, myslí? Mají všechno zadarmo, tak co by ještě chtěli?‘“ popisuje chování redaktorky Ivana Hubáčková. Posléze se zapojila do práce v Občanském fóru, jehož koordinační centrum sídlilo v klubu Plamen na ulici 5. května v Liberci. Tam spolu s Milenou Buriánkovou tvořily doslova na koleně samizdat Li – forum, který mapoval revoluční dění v Liberci a okolí.

V koordinačním centru Občanského fóra působili od začátku například Jan Šolc, který se stal v roce 1990 poslancem Federálního shromáždění FS a pak ředitelem odboru vnitřní politiky u prezidenta Václava Havla. Dále Petr Čermák, rovněž porevoluční poslanec FS a ministr vnitra, a Julius Jančáry, rovněž poslanec za Občanské fórum. „Všem třem jsem nějakou dobu vedla poslaneckou kancelář,“ dodává.

Po sametu se mohlo opět mluvit o architektu Hubáčkovi

I když si architekt Karel Hubáček na perzekuce komunistického režimu nahlas nestěžoval, návratem demokracie se mu změnil život. Jeho snacha Ivana Hubáčková si pamatuje, jak se doslova rozjel do světa, protože dostal zpět cestovní pas, který předtím jemu i jeho manželce totalitní režim odebral. „Opět se o něm mluvilo, média žádala o rozhovory k jeho projektům, o práci v legendárním, ale později komunisty zrušeném a po sametové revoluci znovu obnoveném SIALu. Původní ateliér, který Karel Hubáček založil spolu s Miroslavem Masákem, byl totiž v roce 1971 začleněn do libereckého Stavoprojektu,“ připomíná Ivana Hubáčková

Karel Hubáček se rovněž v roce 1994 stal spolu s architektem Jiřím Suchomelem spoluzakladatelem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Dva roky učil architekturu, pak mu to už zdraví nedovolilo. Onemocněl Alzheimerovou chorobou. Když se nemoc zhoršila, starala se o něj nejen manželka Jaroslava, ale i Ivana Hubáčková s manželem Ivanem, jeho bratrem Romanem a už dospělými dětmi. Několik měsíců před smrtí ho rodina převezla na doporučení lékařů do Domova pro seniory na libereckém Františkově. Zemřel tam 23. listopadu 2011. „S babičkou Jaroslavou se od loňského roku vídáme v Domově důchodců ve Vratislavicích, kam si přála jít a je tam spokojená. Na návštěvách u ní se střídá celá rodina, chodíme za ní několikrát v týdnu.“

Na stará kolena magistrou a vysokoškolskou pedagožkou

Ivana Hubáčková měla za sebou dvě maturity, a to na dvanáctiletce a na střední pedagogické škole. Rok po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) v Liberci složila státní zkoušku ze španělštiny a ve stejném roce 1969 ještě získala výuční list na Knihkupecké škole v Luhačovicích. V knihkupectví v Liberci pak několik let prodávala. V době Gorbačovovy perestrojky, kdy tušila, že čas změny přichází, se rozhodla ještě pro studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kam byla v roce 1987 přijata. „Po dvou letech studia přišla sametová revoluce, pár předmětů ubylo a přibyly jiné, například kulturní a sociální antropologie, z níž mám i státní zkoušku. Filozofii jsme brali trošku jinak a škola začala být moc zajímavá. Studovala jsem při dvou dětech, ale šlo to bez problémů, manžel se uměl a dodnes umí o mnohé postarat.“ 

Ivana Hubáčková pracovala od roku 1990 na půl úvazku jako tisková mluvčí liberecké radnice. Bylo to v době, kdy byl primátorem Liberce Jiří Drda, s nímž se znala z Občanského fóra. Zároveň vedla na půl úvazku poslaneckou kancelář. „Posléze se začalo Občanské fórum štěpit na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. To se mi nelíbilo. Začala jsem mít problém s loajalitou, navíc jsem potřebovala čas na diplomovou práci. Z radnice i z poslanecké kanceláře jsem proto odešla a pár měsíců jsem na půl úvazku prodávala v drogerii. To nebylo vůbec špatné rozhodnutí. Diplomku jsem také díky tomu dobře zvládla,“ vysvětluje pamětnice.

Po získání magisterského titulu v roce 1992 nastoupila jako redaktorka do liberecké televize Kabel Plus. Po dvou měsících se stala šéfredaktorkou a vedoucí studia. „Televize Kabel Plus fungovala čtyři roky, poté jsme se sloučili s nově vzniklou televizí Genus. Do nového týmu jsme s kolegy z redakce Kabel Plus až na jednoho kameramana nezapadli, a tak jsme raději odešli.“

Ivana Hubáčková se začala věnovat pedagogické činnosti, šla tak v podstatě ve šlépějích svých rodičů. V letech 2000 až 2005 byla lektorkou, garantem a zároveň autorkou náplně pěti rekvalifikačních kurzů pro liberecký Úřad práce. Několik let lektorovala na Matematicko-fyzikální fakultě a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2012 působí jako externí pedagog na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci, kde vyučuje předmět management. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ivana Bernáthová)