Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Petr Hubáček (* 1979)

• narozen 24. června 1979 v Liberci

• v dětství často trávil s dědečkem, architektem Karlem Hubáčkem, a babičkou Jaroslavou prázdniny

• v roce 1998 maturoval na obchodní akademii v Liberci

• v letech 1999 až 2006 studoval na Západočeské univerzitě v Plzni

• v rámci evropského programu Erasmus odjel v roce 2005 do Finska

• v roce 2006 začal pracovat ve firmě zaměřené na přístrojovou optiku, později si založil vlastní společnost

• v roce 2014 se podílel na vzniku spolku Zachraňme kino Varšava

• v roce 2023 žil v Liberci

Jeho dědeček Karel Hubáček navrhl a vyprojektoval stavbu století, horský hotel s vysílačem na Ještědu. Petr Hubáček strávil se slavným nositelem prestižní Perretovy ceny krásné dětství v Liberci, na chalupě v Neveklovicích a při prázdninových výletech dědečkovým moskvičem po republice i v cizině. Velmi si váží toho, že ho děda podporoval v jeho hudební kariéře. A v době, kdy Karel Hubáček onemocněl Alzheimerovou chorobou, mu byl stejně jako jeho rodiče Ivan a Ivana Hubáčkovi, sestra Lenka a strýc Roman velkou oporou. Teď se spolu s rodinou stará o jeho odkaz a autorská práva na Ještěd. V montovaném domě v Alšově ulici v Liberci, kde žil Karel Hubáček s rodinou téměř celý život, má vzniknout po jeho prodeji Libereckému kraji památník připomínající jeho jméno a dílo.

S dědou Karlem Hubáčkem rád chodil na ryby

Petr Hubáček se narodil 24. června 1979 v Liberci. Dva roky žil s rodiči a sestrou Lenkou v České Lípě, pak se rodina přestěhovala do Liberce. Nejprve na Letnou, kde chodil do mateřské školy a na základní školu, pak se přestěhovali na Kailův vrch do prostornějšího bytu ve Sládkově ulici, kde žijí rodiče dodnes. „Pamatuji si, že jsme chodili procházkou k Hubáčkům do jejich montovaného domku v Alšově ulici, který původně vznikl jako dům v ceně bytu v šedesátých letech na objednávku státu, a nakonec tam přestěhovali celou Hubáčkovic rodinu,“ vysvětluje Petr.

S prarodiči děti jezdily o prázdninách kempovat. „Byli jsme moskvičem v jižních Čechách, třeba v Husinci, jeli jsme i na Dyji na sumce. Děda totiž rád rybařil, já jsem s ním chodil na žížaly a líbilo se mi, že mi rybaření nijak nevnucoval. Rád vzpomínám na to, jak vonělo těsto, které si na ryby chystal. Uždiboval jsem, ale moc mi to těsto nechutnalo.“ Často jako kluk prosadil, že se ulovené ryby pouštěly zpět. „Děda mi ale vysvětlil, že to stále nejde, že si taky chceme dát rybu k večeři. Ostatně ryby připravené babičkou jsem si velmi oblíbil.“

Jak dál vypráví Petr Hubáček, jednou šli s dědou na candáty a ulovili kapitální štiku. „Dlouho jsme s ní bojovali, samozřejmě jsme ji nepustili a pak jsme si ji dali k obědu. Někde u dědy byla ta její hlava vypreparovaná spolu s tou, co chytil se strejdou Romanem, ta měla 120 centimetrů!“

Dárkem pro dědu architekta byla vyřezávaná ryba

Vánoce rodina Petra Hubáčka trávila na chalupě v Neveklovicích na Mladoboleslavsku. Tam kraloval za plotnou otec Ivan Hubáček. Za babičkou a dědečkem chodili do jejich modrého montovaného domku do Alšovy ulice po Vánocích a rozdávali si tam rovněž dárky. „Byly to příjemné Vánoce. Dělaly se velké tabule, děda vždy připravil návrh vánočního menu. Babička už předtím vystrojila dům a já pro ně a pro rodiče vyráběl spolu se sestrou Lenkou dárky, třeba vyřezávanou rybu, tapisérii nebo svícny.“

Petr Hubáček dál vzpomíná na to, že mu děda Karel Hubáček vyprávěl vymyšlené pohádky, třeba O brouku Bubuhouku. „A zařídil to tak, že brouk měl konkrétní tvar a hlas a já ho v podstatě při dědově povídání před sebou viděl. I babička uměla legrácky. Na dědovi jsem nikdy nenašel nic špatného, byl klidný, nikdo mu nemohl nic vytknout. Ani babičce, samozřejmě.“

S dědou měli i společnou lásku k muzice

Petr Hubáček miluje hudbu, stejně jako ji miloval jeho dědeček Karel Hubáček. „Hodně kupoval a poslouchal gramofonové desky. Měl kvalitní diskografii, oblíbil si jazz, klasickou a lidovou hudbu, africké a jihoamerické rytmy i pop, poslouchal třeba Michaela Jacksona. „Hrál jsem u dědy a babičky na piano, rádi mne poslouchali a mnohdy si oba zatančili přede mnou valčíky.“

Petr Hubáček se začal věnovat hudbě aktivně. Hrál už od základní školy, později pokračoval na střední i vysoké a stal se členem různých kapel. „Děda Karel mě v mé zálibě podporoval, dal mi dokonce peníze na mé první klávesy. Když můj táta Ivan pochopil, že to myslím s hudbou vážně, přispěl mi po čase na druhé.“

Otec a matka, Ivan a Ivana Hubáčkovi, často jezdili s oddílem TJ Windsurfing do zahraničí, například na tehdy východoněmeckou Rujanu. „Táta windsurfingová prkna stavěl a já si pamatuji, jak u nás byl všude sklolaminát a vonělo tam lepidlo. Pomáhal jsem tátovi při broušení. Postavil i loď, kterou naši vezli po tzv. Hitlerově betonové dálnici na podvalu taženém dědovým moskvičem k moři. Rád jsem s nimi také jezdil.“

Sametovou revoluci zažil jako páťák

Petr Hubáček vzpomíná na to, že v listopadu 1989 byla velká zima. Sestra Lenka přišla v pondělí 20. listopadu ze školy se zprávou, že v pátek 17. listopadu esenbáci brutálně napadli studenty na Národní třídě v Praze. A oznámila mu, že jde na náměstí před radnici, kde se podle ní něco děje. „Já to moc nechápal, ale šel jsem tam taky. Na náměstí bylo strašně moc lidí, někdo tam něco hlásil a já najednou cítil, že je to událost, o které se bude mluvit.“

Rychlá změna nastala podle něj ve škole. Hodina ruštiny se obrazně řečeno ze dne na den změnila na hodinu angličtiny. „Docela to byl šok. V naší škole se učitelé byli schopni hned překabátit z ruštiny na angličtinu. Ruštinářka sice rusky ani moc neuměla, ale ty ruské písničky z její hodiny si aspoň pamatuji dodnes. Ty anglické z té doby moc ne. Ostatně učitelka byla se znalostí angličtiny asi tak lekci před námi.“

Do revolučního hnutí se zapojila jeho sestra Lenka, která burcovala ke stávkám středoškoláky, a rovněž matka Ivana Hubáčková, která pomáhala v koordinačním centru Občanského fóra v Liberci. Později se stala mluvčí liberecké radnice a také vedla poslaneckou kancelář tří polistopadových poslanců zvolených za Občanské fórum.

Na popud rodičů šel na obchodní akademii

Petra Hubáčka bavila hudba, ale na přání rodičů nastoupil na obchodní akademii v Liberci. Studium na ní trvalo pět let, měl francouzštinu a tento jazyk mu nakonec učaroval. „Táta si říkal, že mi půjde účetničina a to že se mu bude hodit, protože měl firmu na výrobu svítidel,“ pobaveně konstatuje Petr.

Kromě školy se věnoval hraní v řadě kapel, například Lazy Creeping, Revival U2 a v Tres Udos, v níž hraje dodnes. Se skupinami vyjížděl na koncerty u nás i do Německa, Polska a Rakouska. „Když jsem byl na střední, tak jsem musel být ve 21 hodin doma a kluci kvůli mně přesunuli začátky koncertů na dřívější hodinu, než je obvyklé. Později naši pochopili, že fakt musíme začínat tak jako ostatní kapely.“

K hudbě přibral psychologii

V roce 1999 začal Petr Hubáček studovat Pedagogickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni. Vybral si pětiletý magisterský obor učitelství pro střední školy – psychologii a hudební výchovu. Vzpomíná na to, že při volbě tématu jedné seminární práce nakonec sehrála zásadní roli Alzheimerova choroba dědy Karla Hubáčka. „Měl jsem zkoumat, zda na něho bude působit terapie konopím. Po určitou dobu jsme mu s babičkou dávali přesné dávky konopí do jídla. Vyplňovali jsme tabulky s dávkováním a údaji, jak se děda chová. A pamatuji si, že jednu chvíli babička pojala podezření, že mé výpočty nejsou správné a zvýšila dávku sama. A pak mi volali, že s dědou oba tančí a děda má dokonce v náručí lux. Pak jsme si to vyříkali. Výsledkem mé práce, která byla univerzitou řádně povolena, nakonec bylo, že konopí na Alzheimera nefunguje. A já moc dědu obdivoval, že do toho šel.“

Studoval nakonec šest let, protože v roce 2005 se rozhodl vyjet v rámci evropského programu Erasmus do Finska. „Původně jsem měl jet díky znalosti francouzštiny do Francie, ale nakonec mi to škola změnila a odcestoval jsem za polární kruh do města Oulu ve Finsku. Finsky jsem neuměl, byla tam strašná zima, ale nakonec jsem nelitoval,“ konstatuje Petr Hubáček. Příjemně ho překvapilo, že se tam učitelé chovali ke studentům jako kamarádi a nikdo toho nezneužíval. Líbilo se mu také, že škola pořádala každý týden koncerty. „Finsky jsem se sice nakonec naučil, ale hudebně se domlouvat bylo jednodušší.“

Promoval v roce 2006 a poté se začal věnovat jinému oboru, přístrojové oftalmologii. Ve firmě svého kamaráda pracoval 15 let a pak si nakonec založil vlastní firmu. S trojicí kamarádů stál u zrodu spolku Zachraňme kino Varšava, který usiluje o kompletní rekonstrukci více než 100 let starého kina ve Frýdlantské ulici v Liberci. Ve foyeru biografu se už dnes podává espresso a v očištěném a na generální obnovu čekajícím kinosálu spolek pořádá řadu kulturních akcí. Zapojuje se i do projektu Křišťálové údolí, jež prezentuje práci českých sklářů a šperkařů.

Byl dědovým společníkem do posledních chvil

Petr Hubáček si rád s nemocným dědou Karlem Hubáčkem povídal. Dozvídal se od něj, co prožívá a cítí: „Někdy vnímal realisticky a vysvětloval mi, co se děje v jeho mozku. Říkal, že když mu odumírají při Alzheimerově chorobě nervové buňky a spoje přestávají fungovat, tak se mu pak propojí často jinde.“ Karlu Hubáčkovi, jak vzpomíná jeho vnuk, stále volali bývalí kolegové z ateliéru SIAL, jehož byl spoluzakladatelem, a občas se nechal odvézt ke kamarádovi Vratislavu Novákovi do Jablonce nad Nisou.

V posledních měsících života odvezla rodina Karla Hubáčka na doporučení lékaře do Domova pro seniory na libereckém Františkově. A všichni za ním stále chodili. Zemřel 23. listopadu 2011. „Bylo to smutné, ale je fajn, že odešel ze života obklopen láskou. Nedávno mi volal ředitel domova a řekl mi, že klienti tam u příležitosti padesátých narozenin slavné Hubáčkovy stavby vymysleli kašírovaný Ještěd i se sjezdovkou. Bylo to milé. Stejně jako když jsem chodil se svým šestiletým synem Bedřichem kolem liberecké radnice, kde visel obří portrét jeho pradědy, a on, který ho nikdy osobně nepoznal, se chtěl s tou fotkou vyfotit. Odkoupil jsem už trochu od větru potrhaný portrét od radnice za symbolickou jednu korunu a už mám plán, co s ním udělám,“ usmívá se vnuk významného českého architekta Karla Hubáčka.