Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hrudková (* 1960)

• narodila se 17. listopadu 1960

• dcerou evangelického faráře Jana Šimsy

• dětství prožila na faře v Prosetíně

• otci Janu Šimsovi v roce 1973 úřady odebraly státní souhlas k výkonu duchovenské služby

• roku 1975 rodina přesídlila do Brna

• po otcově podpisu Charty 77 zažila rodina několik domovních prohlídek

• pamětnice vystudovala střední zdravotnickou školu

• roku 1978 byl Jan Šimsa odsouzen za údajné napadení veřejného činitele

• roku 1984 se provdala za disidenta Jana Hrudku

• spolu s manželem přesídlili do Jaroměře

• podepsala dopis na podporu Pavla Wonky a následně byla vyslýchána

Dcera faráře

Anna Hrudková, rozená Šimsová, se narodila 17. listopadu 1960 v Hradci Králové. Její rodiče tehdy žili v Klášteře nad Dědinou. Dědeček Jaroslav Šimsa, filozof, novinář a sekretář organizace YMCA, byl na začátku druhé světové války zatčen, dlouho vězněn a nakonec převezen do koncentračního tábora Dachau, kde v roce 1945 zemřel na břišní tyfus. Babička Marie Šimsová se s lidmi z odboje také znala. Rodiče pamětnice o té době vydali knihu Úzkost a naděje. Dědeček z matčiny strany Jaromír Procházka působil jako geodet na Slovensku, které musel s rodinou po vyhlášení Slovenského státu opustit. Nakonec koupil rodinný dům v Brně, kde později Anna trávila léta dospívání. Babička Marie Procházková pocházela z velkého evangelického klanu Dusů.

Tatínek Jan Šimsa byl evangelickým farářem a později také signatářem Charty 77. Maminka Milena Šimsová byla historička a archivářka, kvůli povolání svého muže ale nesehnala zaměstnání a věnovala se dětem a práci v evangelickém sboru. Roku 1963 Jan Šimsa nastoupil na faru do Prosetína na Vysočině, kam se rodina přestěhovala. Pamětnice chodila nejdříve do dvoutřídky a později na druhém stupni dojížděla do školy do blízkého Štěpánova. Ona i její bratři, starší Martin a mladší Jiří, byli vychováváni ve víře a byla to právě víra, která jí později v životě pomáhala přestát všechny útrapy komunistického režimu a strachy, jež později prožívala. Na dětství v Prosetíně vzpomíná velmi ráda, milovala tamní přírodu a mezi místními byla její rodina oblíbená. Přátelili se například s rodinou Hejdánkových, která tam jezdila na letní byt (Ladislav Hejdánek – filozof, jeden z mluvčích Charty 77), nebo s filozofkou Boženou Komárkovou, na kterou „tatínek hodně dal“.

Tatínek ztratil státní souhlas

Od sester Hejdánkových se při okupaci Československa v roce 1968 Anna dozvídala, co se děje v Praze. Prosetínem samotným žádná vojska neprojížděla a k bouřlivým veřejným protestům nedocházelo. Cítila ale, jak se v následujících letech atmosféra měnila. „Lidé se začali vytrácet z kostela, měli strach o sebe a o své rodiny.“ To se ještě zhoršilo, když tatínek v roce 1973 přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské služby. V Prosetíně prozatím zůstali, otec „opravil kostel, natřel lavice a vykonával údržbářské práce“. Byla to doba, kdy pamětnici a jejího bratra čekala konfirmace, na kterou je nakonec úspěšně připravila maminka. Jelikož ale stále bydleli ve služebním bytě, stal se postupně jejich pobyt neúnosným a rodina se roku 1975 přestěhovala do Brna, do již zmíněného rodinného domu po babičce Marii Procházkové. Anně se však stýskalo a vracela se do Prosetína skoro každý víkend.

V Brně pamětnice dokončila devátou třídu a na rozdíl od obou bratrů, kteří museli jít kvůli svému původu do učení, se dostala na střední zdravotnickou školu. Nemá na ni moc dobré vzpomínky především kvůli vztahům ve třídě, kde se jí spolužáci posmívali, že je jako věřící zpátečnická. „Aniž bych to někde vykřikovala, tak se o mně vědělo, že jsem dcera faráře.“ Školu nicméně dokončila a našla si práci v dětské nemocnici, i když jen nakrátko.

Charta 77 a domovní prohlídka

Období studia na zdravotnické škole bylo zároveň dobou, kdy rodina Šimsových zažívala po tatínkově podpisu Charty 77 domovní prohlídky, kdy byl Jan Šimsa zatčen a vězněn a kdy bratr Martin čelil soudu kvůli odmítání vojenské služby.

Na to, jak se text Charty 77 dostal k pamětnici domů, si velice dobře vzpomíná. „Šestadvacátého prosince 1976 k nám přišel farář, který už byl taky bez souhlasu, a sdělil nám, co se v Praze děje.“ Jednalo se o evangelického faráře Miloše Rejchrta. „Vysvětlil, že jsou lidé, kteří se tak domluvili, a mezi nimi že je Václav Havel.“ Chartu 77 pak přečetl. Následovalo ticho a Miloš Rejchrt poté zmínil, kdo všechno už ji podepsal. Byla mezi nimi i výše zmiňovaná paní profesorka Komárková. Tatínek tedy „vzal kartičku a napsal, že s tím souhlasí“. Bratr Martin i sama Anna chtěli podepsat také, ale nebylo jim v té době osmnáct let.

Hned v lednu následovala domovní prohlídka. U Šimsových se chodilo velmi brzy spát a Anna neměla po osmé hodině nikomu otevírat. Jednoho večera ovšem někdo zazvonil. Maminka šla otevřít a za dveřmi stálo několik mužů. „Uvedla je do jednoho parádního pokoje, že jdou tedy dělat domovní prohlídku.“ Když se tatínek oblékl a zkontroloval povolení, začali prohlížet a hledat. „Já jsem byla u toho, jak nám hrabali v zásuvce, kde jsme měli fotky. Neměli jsme je v albu, ale v takových obálkách. Oni to prohlíželi. Člověk se musel dívat na cizího člověka, jak se hrabe v jeho věcech, a nemohl s tím nic dělat.“ Odnesli tři pytle věcí, hlavně knihy, kterých byla doma vždycky spousta. Pamětnici ale překvapilo, „jaké voloviny si odnášeli“. Z prohlídky v ní zůstal pocit zděšení. S okolím tuto zkušenost moc neprobírala. Kromě nejlepší kamarádky o tom ale věděli lidé z evangelické mládeže, kterým se to nějak doneslo, a vyzvídali podrobnosti.  

Tatínek pamětnice pořádal bytové semináře a jiné akce. Ona sama zažila, jak k nim domů přijel Jaroslav Hutka zahrát koncert. „Byli jsme obklíčeni policií, a tak se dohodli, že nechá kytaru v autě a přijde jenom na přátelskou návštěvu, a přitom náš barák byl zavalený mladými lidmi, kteří chtěli slyšet koncert.“ Byl to pro ni i tak nezapomenutelný zážitek, že je možné pronásledovat zpěváka za zpěv lidových písní a že k nim Petr Cibulka, mladý brněnský disident a bratrův kamarád, přivedl tolik lidí.

Estébák v peřinách

Roku 1978 při jedné z dalších domovních prohlídek došlo k incidentu. Anna zrovna nebyla doma, ale v rodině se později mnohokrát probíral. StB objevila v domě dopis od Jana Patočky, který chtěla zabavit. „Tatínek se proti tomu ohradil. Zavolal maminku, aby přišla, nechtěl se Patočky vzdát. Maminka přišla z kuchyně a vzala dopis, že ho nikomu nedá.“ Příslušníci jí zkroutili ruku za zády a dopis jí násilím odebrali, což jejího manžela naštvalo a strčil jednoho z nich do peřin. „Z toho pak vzniklo, že dostal od tatínka facku. Tatínek se vždycky bránil, že nikdy nikomu žádnou facku nedal. Oni se naštvali a zavřeli ho. Tatínek toho člověka považoval jen za šoféra, ale vyklubal se z něho skrytý estébák.“ Jana Šimsu odsoudili na osm měsíců za útok na veřejného činitele.

Následovalo období, které pro pamětnici patřilo k nejhorším, jež v době komunistického Československa zažila. Psát mohli jen omezený počet dopisů, „když se posílal balík, musel se posílat do tří kilogramů, a když přesáhl gram nebo dva, tak už ho nepustili“. Díky solidaritě dalších chartistů a jejich pomoci rodině bez otce byl ale život snesitelnější. Každý den k nim chodil Jaroslav Šabata povyprávět, co je nového, a zeptat se, jestli něco nepotřebují. Anna vzpomíná, jak „brala ze schránky takovou zvláštní obálku, nakoukla a byly tam peníze“. Lidé se jim tedy snažili pomoci i finančně.

Rodiny se dotklo i pronásledování formou odposlechu. Když se tatínek jednou vracel z výslechu a přemýšlel nad otázkami, které mu kladli, bylo mu podezřelé, jak detailní informace z rodinného života StB měla. Dospěl tedy k závěru, že jsou odposloucháváni, a komunikace doma se radikálně omezila. „Hrozně na tom lpěl a běda, když jsem řekla něco víc, tak byl oheň na střeše. Tatínka to nervově dost drásalo.“ Důležité informace si psali na lístečky. Pamětnici se tahle zkušenost tak dostala pod kůži, že ještě po letech, když navštívila kamarádku Hanu Jüptnerovou, psala na lístek, místo aby informaci normálně řekla. Fakt, že byli odposloucháváni, se po roce 1989 potvrdil, když si bratr Martin pročítal spis, který na něho StB vedla.

Odchod do Prahy

Pamětnice nemohla v Brně sehnat práci, a rozhodla se proto odejít do Prahy. Farář Miloš Rejchrt jí pomohl sehnat místo na ortopedii, kde nasazovala a sundávala sádry. Rozdíl mezi Prahou a Brnem ihned pocítila. „V Brně by si nějaké věci nikdo netroufl, a v Praze se to dělalo úplně běžně.“ Když se setkala se známým v parku na lavičce, byla ohromená, že tam „seděl a četl samizdatovou literaturu“, což by prý bylo v Brně nemyslitelné.

Jednou navštívila bytový seminář filozofie u Ladislava Hejdánka. Konal se u něho v obývacím pokoji a bylo tam asi dvacet lidí. Zjistila, že filozofie není její šálek kávy, ale zkušenost to byla i tak nezapomenutelná. A byla to právě jedna z návštěv u Hejdánkových, při které byla jedinkrát legitimována příslušníky StB, kteří tam byli usazeni přede dveřmi. Když jí Jana Hejdánková otevřela, řekla: „Těch si nevšímej, ti jsou tady jenom pro okrasu.“

Seznámení s Janem Hrudkou a Pátečníci

Jan Hrudka se objevil u Anny v rodině již dříve přes společné známé ze Sněžného, tehdy ji ale nezaujal. Sama se s ním setkala během svého pobytu v Praze. „Byl už v té době velice aktivní a sháněl lidi do Hradce Králové mezi katolíky pro podzemní církev a sháněl některé evangelíky, kteří nemůžou působit.“ Začali se scházet a sblížili se. „Jeho maminka byla katolička a tatínek byl vyhozený komunista, měl polepený posudek stejně jako já.“ Byl vyučený nástrojař a pracoval ve Výzkumném ústavu kožené galanterie v Hradci Králové jako konstruktér, což ho vůbec nebavilo.

Jezdili spolu k Bohdanu Pivoňkovi do Svratouchu, kde se scházeli tzv. Pátečníci. „Zvali lidi, kteří nemohli normálně veřejně působit, na svratoušskou faru a tam dělali přednášky. Nikdy jsme nebyli vybráni policií, což je dost zázrak.“ Policie o akcích ale téměř jistě věděla, protože vždy, když se měla konat přednáška, zvala si Bohdana Pivoňku k výslechu. „Potom byly nervy, jestli se Bohdan vrátí včas na přednášku, nebo ne.“ Přednášeli například Alfréd Kocáb, Jakub S. Trojan, Václav Malý nebo Annin tatínek. Akce se konala přibližně jednou za dva měsíce. Vždy se rovnou domluvilo příští setkání. „Po lidech šel lísteček s datem a všichni si to museli zapamatovat.“

Roku 1982 se Jan Hrudka rozhodl podepsat Chartu 77 a přinesl pamětnici kartičku, aby ji odevzdala Miloši Rejchrtovi. Důvody spolu nerozebírali, „brala jsem to tak, že se rozhodl, trochu jsem měla pocit, že neví, do čeho leze“. Když byl po nějaké době jeho podpis zveřejněn a tatínek pamětnice byl trochu zděšený, pronesla maminka: „Musí si zasloužit svou ženu!“ V té době už Anna k podpisu „nesebrala dost odvahy“, přece jen zažila na vlastní kůži, co to pro další život znamenalo.

Disidentský život v Jaroměři

Roku 1984 se za Jana provdala a odešli spolu do Jaroměře, kde rodina Hrudkových vlastnila rodinný dům, který postavil jeho dědeček stavitel, Jaroslav Sýkora. Byl to po velkých městech trochu šok. Evangelický sbor tady skomíral a nikoho neznala. Z prvního zaměstnání v nemocnici ji po měsíci vyhodili. Musela pak dojíždět do ozdravovny za Dvůr Králové nad Labem. Jedna sestřička jí později řekla, že „to bylo kvůli tomu, že tatínek je jednak farář a jednak je ještě bez souhlasu“. V roce 1984 se jim narodil syn Honzík a o dva roky později dcera Věra. Dům s nimi sdílela Janova velmi úzkostlivá maminka a kvůli ní se manžel pamětnice v té době spíše držel zpátky a v disentu se výrazněji neangažoval. Po její smrti se s vervou pustil do přepisování a šíření samizdatové literatury, byl v kontaktu s dalšími disidenty, a dokonce párkrát navštívil i Hrádeček – známou chalupu Václava Havla. Doma tak moc času netrávil. Anna ani o všech aktivitách z bezpečnostních důvodů nevěděla a také se věnovala hlavně malým dětem. Když ale někam odjel a nevracel se, vzpomíná, jak „chodila po bytě a dívala se, co by kde měla schovat, kdyby přišla domovní prohlídka. Mohl se zpozdit vlak, ale taky mohl být někde na výslechu...“

Domovní prohlídku v Jaroměři překvapivě nikdy neměli, výslechů manžela si ale pamětnice užila dost. V roce 1988 byl zadržen na 96 hodin a ona nevěděla, kdy nebo jestli se vůbec z výslechu vrátí. Policejní metodu, kdy někoho zatkli, po 48 hodinách ho museli propustit a za rohem ho zatkli znovu, znala a počítala s ní. „Ale z neděle na pondělí jsem se ve čtyři hodiny probudila s hrůzou, co s námi bude bez peněz... Měla jsem strach. Ráno mi zavolala maminka, že tatínka už propustili, že už je doma, a když Honza ještě doma není, tak bych měla pomalu shánět advokáta. Ještě víc mě vystrašila. Potom asi v osm nebo devět hodin přijel Honza domů.“ Pamětnice vypráví, že bylo tehdy nějaké výročí a policie preventivně zatkla spoustu disidentů. Při jiné příležitosti jí volala manželova spolupracovnice, že ho odvedli k výslechu rovnou z práce.

Přátelství s Hanou Jüptnerovou a Pavel Wonka

K Haně Jüptnerové, disidentce z nedalekého Vrchlabí, se dostali díky vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, kde slyšeli její výzvu k řetězové hladovce na podporu Pavla Wonky, a manžel se ji rozhodl kontaktovat. Anna vypráví: „Já jsem se, netušíc, co to znamená, taky připojila, ale zjistila jsem, že se dvěma malými dětmi a při tom náporu v domácnosti držet ještě hladovku... to byla nejtěžší hladovka, kterou jsem kdy zažila.“ S Hanou se spřátelila. „Ona byla evangelička... měla tytéž problémy ve sboru jako já. To jest: evangelíci se strašně bojí dělat něco proti komunistům, křesťan se nemá míchat do politiky, to se tenkrát hrozně drželo.“

Při jedné návštěvě u Hany ve Vrchlabí šly navštívit bratry Wonkovy a pamětnice se tam setkala s Pavlem Wonkou. Měla s ním dlouhou a zajímavou debatu, ale s jeho názory se nemohla úplně ztotožnit. „Neuznával žádné kompromisy, byl to strašný radikál.“ Po jeho smrti ve vězení se účastnila pohřbu. „Protože jsme měli signály, že Vrchlabí je obšancované, že vytahují lidi z autobusů“, jela o den dřív a přespala na místě, aby se na pohřeb vůbec dostala.

S Pavlem Wonkou, respektive s dopisem, který podepsala a jenž vyjadřoval obavy o jeho zdravotní stav ve vězení, pravděpodobně souvisel i Annin jediný výslech na služebně v Jaroměři. „Bylo to dost hrozné. Ale bylo fajn, že jsem byla zabezpečená a Honza věděl, kde jsem. Ptali se mě na všechno možné.“

Václav Havel na náměstí v Jaroměři

Událostí v roce 1989 se pamětnice výrazněji neúčastnila, protože ji plně zaměstnávaly děti. Vzpomínala na velkou demonstraci na jaroměřském náměstí, kde se na tribuně vedle Václava Havla objevil i její manžel. Podle Anny „bylo plné náměstí, když bylo po všem. Jaroměřáci byli ustrašení.“ Manžel se zapojil i do místní porevoluční politiky a několik let byl členem zastupitelstva. Začal také pracovat jako novinář. Pamětnice zůstala doma s dětmi, protože se jim v roce 1991 narodil syn Petr. Jan Hrudka bohužel roku 2008 zemřel.

Po revoluci nechtěla využít možnosti nahlédnout do svazků StB vedených na jejího tatínka a manžela. „Někdo má slabou chvilku, někdo to dělá pro peníze, mě to nikdy nezajímalo, proč si tím ničit život.“ Mladé generaci by Anna Hrudková ráda vzkázala, aby si víc vážila svobody a toho, co má, a aby se nebála ozvat, když se děje něco špatného.