RNDr. Michal Hron

* 1949  

  • "To jsme zorganizovali samozřejmě jsme, to byl velký, ono to teď vypadá jako samozřejmý, ale první tři čtyři dny byl velký boj o to, jestli Textilana jako jednotná fabrika půjde na náměstí v Liberci a připojí se ke generální stávce. Nakonec nakonec všem tam asi došlo, že už není cesta zpátky, takže se všichni v uvozovkách pochlapili a prapor nesl, prapor za Textilanu nesl tehdejší podnikový ředitel, si pamatuju, že jo. Takže prostě to mělo tak rychlý obrátky, že člověk nestihnul sledovat ty změny postojů. No ale svědčilo to taky o tom, jak to bylo jalový, jak to bylo všechno papír, jaká to byla potěmkiáda, celý ten režim. A v podstatě to říkalo, jaký jsme hambáři, že jsme s takovouhle potěmkiádou nedokázali nic udělat, jak jsme před ní byli s odpuštěním podělaní."

  • "Oni byli dva tenkrát, jeden se jmenoval Ichut. Tam jsem nebyli, v tom druhým jsme byli. Až později jsem zjistil, že to byl původně jeden kibuc a oni se rozdělili v době stalinských procesů. V 50. letech se rozdělili na stalinistický a nestalinistický, proruský nebo prosovětský a protiruský. Opravdu normální rozchod, byli oddělený silnicí, což bylo zajímavý. No a tam jsme čtyři týdny čtyři týdny česali jablka a poslouchali z rádia, jak přistál Armstrong na Měsíci. To bylo v červenci, kdy Američani přistáli na Měsíci. No a pak jsme jeli do Tel Avivu, tam jsem absolvovali ty přednášky a pak jsme udělali autokarový zájezd po Izraeli, opravdu okružní jízda po Izraeli."

  • "Měli možná to privilegium z toho, že šli až pozdě do transportu, že nešli tak brzo do transportu, protože můj děda, ten Josef, pracoval na obci. Za protektorátu pracoval na obci, co tam dělal nevím, možná se podílel na sestavování transportů do Terezína, protože to všechno bylo v režii. Ty Němci byli v tomhle úžasně vynalézaví a úžasně krutí, že vlastně všechny ty organizace transportů nechali Židům. Oni rozhodovali, oni rozhodovali kdo půjde a kdo nepůjde do transportu, včetně těch transportů z Terezína. Jeden ten transport měl tisíc hlav a to bylo takových tisíc Sofiiných voleb."

  • „Věc se přihodila, že jsem se narodil židovským rodičům, kteří jako děti a posléze jako dospívající, mladí lidé prodělali Terezín, byli transportováni do Terezína. A moje máma dokonce prošla Osvětimí, osvětimskou selekcí, kterou zase naopak neprošli [její] rodiče, takže já jsem nepoznal svýho dědu a babičku. Ale máma přežila Osvětim, někde v pracovním lágru. Táta, ten taky absolvoval pracovní lágr, ale měl možnost se vrátit zpátky do Terezína. Takže dva židovští mladí lidé se úplně náhodou potkali po válce a já jsem byl jejich prvorozený syn, první dítě. Čím to bylo pro mě významné? Když jsem začal chodit do školy, tak jsem si všiml jednoho důležitého rozdílu. Každý měl hodně bratranců, tet, strýčků a všechny babičky, dědečky a jenom já jsem měl jenom tátu, mámu, dva sourozence časem a babičku v Praze, která přežila, tátova máma, a dědečka v Český Lípě, který taky přežil, ale v Šanghaji, tomu se podařilo utéct do Šanghaje během války. A pak tátovu sestru a jednu pratetu, máminu tetu a jednoho prastrýčka. Víc lidí naše rodina nezažila, nicméně když se sešla třeba u dědy na oslavě narozenin v České Lípě, tak už nás tam bylo víc, už jsme tam byly my děti a děti – moje sestřenice dvě. Tak můj děda vždycky říkal: ‚S náma to Hitler nevyhrál.‘ Ale to ještě nevěděl, jak budou vypadat sleziny rodinný touhle dobou. Protože já už mám taky tři děti, můj bratr má tři děti, sestra má jen jedno dítě, já ale už mám devět vnoučat. Můj bratr má zatím jen dvě vnoučata, ale prostě ta rodina už je opravdu velká. Naše děti nebo děti mých dětí už se opravdu necítí nějak diskriminovaní co do četnosti členů rodiny.“

  • „Takhle přirozeně to dospělo až do roku [19]88, kdy už se začínalo rozsvětlovat a já jsem nosil z Prahy a půjčoval samizdatový knihy, který tenkrát v edici Petlice, těch edic bylo víc, tak jsem je vozil a dával jsem je. A pak to vyústilo v ten lednový týden, kdy při výročí upálení Palacha v roce [19]89 v lednu si to připomínali naprosto klidně lidi na Václaváku, na tom místě u Václava, kde se to stalo. A policie je brutálně rozehnala. Takže tam přišli druhý den, třetí den, takže se tomu říká Palachův týden. Trvalo to sedm dní... v lednovým počasí prostě tam na ně stříkali z vodních stříkaček, z vodních děl, bylo to brutální na tu dobu, brutální. No a to nedalo spát vědecko-technickým pracovníkům a vědcům. Sepsali prohlášení, kde to odsoudili, což bylo vlastně po dlouhý době, že inteligence řekla, tak dost, takhle už to dál nejde. Vydali to jako petici a každý se k ní mohl přidat. Tak já jsem tu petici získal v Praze a přivezl jsem ji do Textilany a nechal jsem ji tam lidem z výpočetního střediska, samozřejmě dobrovolně, nechal jsem jim to přečíst, a kdo chtěl, tak se mohl připojit.“

  • „Pořádaly se tam normalizační přednášky. Pamatuji se na dvě, jedna byla o sionismu. Přednášela tam nějaká paní komunistka, nějaká agitátorka a ten sionismus a hlavně Stát Izrael podávala jako zaostalou, hrozně zaostalou zemi, kde jsou ti pobožní Židi. Pravda, byli, tenkrát jich tam bylo hrozně málo, pár set tisíc na asi třímilionovou nebo už pětimilionovou populaci tehdy. A vykreslovala to naprosto špatně. Tak jsem se přihlásil a zeptal jsem se tý paní. Všichni do mě kopali, sousedi, co seděli vedle mě, ať mlčím, protože věděli, že jsem byl v Izraeli, a věděli, že jsem Žid. Ať mlčím. Tak jsem se přihlásil a zeptal jsem se, jestli tam byla, v tom Izraeli, když o tom tak zasvěceně mluví. Ona řekla, že tam nebyla. Já jsem říkal, ale pak nevím, proč to tak říká. Izrael je demokratická země, pokroková, ano, jsou tam pobožní Židé, prostě vysvětlil jsem. A ona se mě zeptala: A vy jste tam snad byl? Už tak popuzeně. Tak jsem přiznal, že jsem tam byl, což nebylo samozřejmý, když už asi StB to muselo vědět. A tak jí to tak vyhodilo, že přednáška skončila. Pak jsem se dozvěděl, že to oplakala... No jenže pak jsme měli ještě jednu [přednášku], shodou okolností zas tam přišla tahle ideologická pracovnice a přednášela nám o ateismu. Já jsem byl tehdy ateista, ale četl jsem taky Tolstýho hodně a Dostojevskýho a zrovna tenkrát jsem četl Annu Kareninu a tam jsou dlouhý pasáže o víře v Boha. Já už teď nevím, která postava to tam říká. A mě to tenkrát hodně zaujalo, nějak mi to začalo docházet, že to není tak úplně marný. Ne že by mě to na víru obrátilo, ale začalo mi to docházet. Tak jsem se jí zeptal, proč tak mluví, proč si myslí, že ta víra v Boha je tak špatná, vždyť celý svět věří v Pána Boha, jenom u nás pár lidí nevěří v Pána Boha. My jsme v takový menšině a i takový autority, jako byl Einstein, a teď jsem citoval toho Tolstýho a Dostojevskýho, ti všichni psali romány, kde se to vírou jenom míhá, kde je tý víry plno. Tak to taky skončila, no, to taky nevydržela, neuměla to.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Liberec, 04.10.2019

    (audio)
    délka: 03:42:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 8

    ZŠ Dobiášova v Liberci, 12.05.2017

    (audio)
    délka: 01:01:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že smyslem života je být dobrý k druhým

Michal Hron asi v 15 letech
Michal Hron asi v 15 letech
zdroj: archiv Michala Hrona

Michal Hron se narodil 18. června 1949 v Praze do židovské rodiny. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1972-1990 pracoval jako programátor výpočetního střediska Textilany v Liberci. Zapojil se do roznášení Prohlášení Charty 77 a Prohlášení vědecko-technických pracovníků o odsouzení brutality během Palachova týdne v roce 1989. Zakládal textilanské Občanské fórum. Roku 1990 se stal členem libereckého zastupitelstva, kde působil šest let, z toho čtyři roky jako náměstek primátora pro ekonomiku a bydlení. Od roku 1997 pracoval jako daňový poradce. Podílel se na založení Strany pro otevřenou společnost. V roce 2014 se vrátil do vrcholné politiky, je členem hnutí Starostové pro Liberecký kraj, kde působí ve finančním výboru krajského zastupitelstva a v protikorupční komisi rady kraje. V současnosti je také předsedou Židovské obce Liberec a členem prezidia Federace židovských obcí. Je ženatý, má tři děti. Syn David žil léta v Izraeli a živí se jako tlumočník a překladatel, dcera Zuzana je lékařkou a syn Jan pracuje jako programátor v Ústavu pro studium totalitních režimů.