Jiří Hřebík

* 1965

  • "Část z kroniky ze skautského oddílu Venédů z roku 1968, konkrétně z 21. srpna, tj. dne, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila na území Československé republiky: 'Kolem 7. hodiny ráno ve středu 21. srpna mne vzbudily vzrušené hlasy pana Prášila a jeho manželky dobývající se do mého stanu. Když jsem se konečně vyhrabal, zjistil jsem, že už je vzhůru několik dalších hochů, ale byl jsem šokován zprávou, že Varšavská smlouva přepadla naši republiku. Ihned byl vyhlášen budíček a celý tábor se začal balit. Nejprve odjel Baron, Drobek a Pírko s Prášilovým autem. Situace vypadala hrozivě. Neměli jsme žádné zprávy. Nevěděli jsme, co se děje. Přesto byla nálada výborná. Dělali se silácké šprýmy nad dvojicí vrtulníků s odedneška nenáviděnými rudými hvězdami, které co chvíli přelétaly nízko nad táborem. A balení pokračovalo. Přišel Honza ze Samoty. Zprvu také nechtěl uvěřit. Pak se vydal klusem do Výsluní k Lesnímu a u Dovolené uschovali si věci, které nebudeme moci vzít s sebou. Než se vrátil, byla táborová plocha téměř čistá, bez stanů, a většina věcí už zabalená. Rychle jsme přenesli do lesní školky bedny, celty, poobědvali jsme krajíce chleba s máslem a povidly, ale nikdo neměl na jídlo chuť. Každý se jenom ptal v duchu úzkostně sám sebe, co bude teď dál? Uvidíme se ještě? Budeme se smět scházet? Nebyl to zároveň náš poslední tábor? Co je s Plajnerem? S tátou Plajnerem? Co s Dubčekem, Svobodou? A také, dostaneme se vůbec domů? Asi v půl jedné jsme zapískali poslední nástup a ukončili tábor. Pak jsme položili stožár. Na zastávce jsme byli brzy. Každý hořel netrpělivostí a nedočkavostí. Moci už tak být v Praze a vidět na vlastní oči, co se tam děje. První okupanty jsme uviděli v Křimově z vlaku. Nekonečné kolony tanků a aut. Vážné, ale často i posměšné tváře. Na zaťaté pěsti našich lidí odpovídali vojáci výsměškem. Bylo to zoufalé. Tito polointeligenti jsou ode dneška pány naší vlasti.'“

  • "Vlastně, že vedu oddíl, který je víceméně skautský, tak jsem se za to jakoby vůbec nestyděl. Třeba do té fabriky jsem normálně chodil v takovým upraveným kroji. Ne teda úplně skautským, ale na první pohled muselo být patrný, že chodím prostě do nějakého oddílu, kterej rozhodně není pionýrskej. Ale kupodivu... se samozřejme v té fabrice, v té době, což je taky takový zajímavý, to asi nebudete znát... prostě i v té fabrice bylo spousta těch komunistických buněk. To znamená, že ty straníci i mezi těma dělníkama byli prostě rozlezlí úplně všude. Třeba i v tom vývoji měli nějakou svoji základní buňku nebo základní organizaci těchhle komunistů, který nevím, co tam kuli za pikle, to nemám tušení. Asi se domlouvali, jak zlepšit práci a pracovat na 120 nebo na 150 procent. Jestli někoho tedy hlídali nebo špízovali v té fabrice. I ti mě viděli, že tam chodím s lakroskou, takový prazvláštní věci, to v té době nikdo neznal. A že chodím s šátkem na krku a s nějakým číslem na rukávě. Ani třeba za mnou nechodili. Samozřejmě ti komunisti chodili za těma lidma, který v tý komunistický straně nebyli, a teď jim nabízeli to členství. 'Vstup, vstup k nám do strany a budeš mít výhody,' a ble ble ble, ani si za mnou nedovolili přijít."

  • Celé nahrávky
  • 1

    U pamětníka doma v Praze, 26.11.2019

    (audio)
    délka: 52:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skauting mi dal do života strašně moc

Jiří Hřebík ve skautu
Jiří Hřebík ve skautu
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Hřebík, skautskou přezdívkou Šnek, se narodil 18. března 1965 v Praze v porodnici u Apolináře. Otec Jiří Hřebík měl kořeny na Šumavě, matka Helga pocházela z vesnice Ludgeřovice na Hlučínsku. Když bylo Jiřímu pět let, rodiče se rozvedli. Vyrůstal převážně s matkou, otce ale též často navštěvoval. Chodil na základní školy Pod Klamovkou a Plzeňská na Praze 5. V patnácti letech vstoupil do oddílu vedeného ve skautském duchu a myšlenkám skautingu zcela propadl. Vyučil se obráběčem kovů a pracoval v továrně v oddělení vývoje pracovních nástrojů. Po roce 1989 založil skautský oddíl Sýčkové, později, když se mu narodily dvě dcery, stál u zrodu sdružení ROSA, které umožňuje setkávání rodičů s malými dětmi v duchu skautingu. Dále se věnoval i amatérskému sportu, hrál ragby a lakros. Dnes působí jako živnostník ve stavebnictví.