Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ferdinand Hrazdíra (* 1930  †︎ 2011)

Německý voják nám řekl: Vy čekáte osvoboditele, ale budete zklamaní

  • narozen v roce 1931 v Ochozi u Brna

  • vzpomínky na rodinu Kaprálových

  • přes jejich vesnici přešla fronta, byli u nich ubytovaní němečtí vojáci, před Rusy ukrývali majetek

  • devastace sídla rodiny Kaprálových koncem války

  • po roce 1948 byl jejich statek znárodněn

  • v 70. letech pracoval u Vojenských staveb, budovali základny pro sovětské vojáky, kteří zde zůstali po roce 1968

  • nebyl členem KSČ

Ferdinand HRAZDÍRA

...a ten německý voják řekl: „Vy čekáte osvoboditele, ale budete zklamaní.“

Příchod Rudé armády

Narodil se v roce 1930 v Ochozi u Brna. Vzpomíná na konec války, kdy do kraje přišli vojáci Rudé armády. Místní továrník Kaprál (viz také vzpomínky jeho dcery Evy Kaprálové na www.pametnaroda.cz) prý je ve své vile na Říčkách pohostil tak, že dalšího boje nebyli schopni, protože „byli, lidově řečeno, v lihu“. (Podle jiných svědectví, například již zmíněné Evy Kaprálové nebo Karly Říčánkové, též na Paměti národa, Rusové vilu Kaprálových úplně vyrabovali a zdevastovali. - pozn. aut.)

Panu Hrazdírovi bylo na konci války 15 let, jako všichni kluci byl fascinován zbraněmi, „stříleli ze všeho, co našli”. Během dramatických dubnových a květnových dní roku 1945 trávili většinu času schovaní ve sklepě, nad krajem přelétávala sovětská letadla a ostřelovala Němce. U Hrazdírů doma byli ubytovaní němečtí vojáci. „Byli to slušní lidé,“ říká o nich Ferdinand Hrazdíra. Jeho maminka uměla německy a domluvila se s nimi. Jednou jim německý voják řekl: „Vy čekáte osvoboditele, ale budete zklamaní.“ Příchod vojáků Rudé armády byl pro ně opravdu šok – poručili jim vylézt ze sklepa a jeden namol opilý voják vypálil do sklepa dávku ze samopalu a málem tak zabil sestru pana Hrazdíry, která nestačila včas sklep opustit.. Mnoho ruských vojáků bylo zabito německými ostřelovači. „Povídám mu: ‚Tam Germán,‘ a on na to: ‚Nas mnóga!‘“ Zabité ruské vojáky museli pohřbívat místní lidé.

V okolí Ochozi, na Říčkách, docházelo ke znásilňování ruskými vojáky. Mnoho lidí v obavách z Rudé armády odešlo z Brna a ukrývalo se na chatách nebo v místních jeskyních, což jim ale moc nepomohlo: „Říkali si, v Brně bude válka, tady nebude nic, jenomže to bylo obráceně – v Brně se vůbec nestřílelo a tady jsme měli nejhorší frontu.“ Rusové brali, co se jim hodilo – koně, krávy, kola, i když na nich neuměli jezdit, hodinky. Jeden voják si dal do batohu budík, a když mu začal zvonit, rozstřílel ho samopalem. „Myslel, že je to nějaká časovaná bomba nebo co,“ vzpomíná Ferdinand Hrazdíra. (Tato vzpomínka je ve skutečnosti citací z knihy Zdeny Kaprálové „Zítra bude líp“. - pozn. autora)

Konec války na Říčkách

Pan Hrazdíra vzpomíná na rodinu Kaprálových, kterou dramatické události konce války hluboce zasáhly. Aleš Kaprál byl ředitelem továrny Biochema, ve svém postavení se musel stýkat i s Němci, přesto v kraji neměl pověst kolaboranta. Byl zatčen gestapem, prý proto, že odmítl přispět na německou armádu, šlo však o nedorozumění a záhy byl propuštěn.

Konec války na Říčkách, nedaleko Ochozi, byl dramatický. Na kopcích byli zakopaní němečtí vojáci, ostřelovali Rusy, mnoho jich zabili. Ferdinand Hrazdíra vzpomíná, jak Rusové zatkli místního továrníka, Němce Müllera a jeho ženu, později byli odsunuti, jejich syn padl ve válce. Ferdinand Hrazdíra s kamarády nacházeli zbraně po německých i ruských vojácích, jednou došlo k tragédii, když pancéřová pěst vypálila jednomu chlapci obě oči: „Pořád věřil, že bude vidět. Jeho maminka přes noc zešedivěla.“ V kraji se znásilňovalo, rabovalo – co neměli lidé schované, o to přišli. Přesto prý strach necítil: „Jako děti jsme se nebáli, byla to taková doba. Už jsme byli vůči takovým zážitkům imunní,“ vzpomíná Ferdinand Hrazdíra.

Po válce – obětí kolektivizace

Těsně před příchodem Rudé armády zemřel panu Hrazdírovi otec na zápal plic, musel se starat o maminku a sestru, o celé hospodářství. Poválečnému vývoji příliš nerozuměl, ke komunistům se nepřidal. „Zažili jsme pár let republiky a pak okupaci, neznali jsme žádné strany, vůbec jsme nevěděli, co to politika je,“ vzpomíná Ferdinand Hrazdíra, kterému bylo na konci války 14 let. Důsledkům změny režimu v roce 1948 však neunikli – jejich statek komunisté znárodnili. Ferdinand Hrazdíra vzpomíná, jak v kraji probíhalo znárodňování a kolektivizace – nejprve zavřeli soukromé obchody a hospody, lidé se museli vzdát dobytka a koní. Zakládání JZD předcházelo přesvědčování, kde nepomohlo, následovalo vyhrožování, případně vystěhování, uvolněné statky zabralo družstvo. To byl případ například místního statkáře Belcrediho. „A pak přišlo nařízení: kdo neodvede krávy do kravína, bude vystěhován. A tím pádem byla celá dědina v JZD,“ popisuje Ferdinand Hrazdíra nátlakové metody komunistů. Jeho maminka a sestra nakonec do JZD vstoupily, Ferdinand šel jezdit s traktorem do „traktorky“, a tak se tomu vyhnul.

...a znovu Rusové

V srpnu 1968 pracoval Ferdinand Hrazdíra s buldozerem v lese nedaleko Říček. Vzpomíná si, že když přišli Rusové, veškeré práce se na týden zastavily. Rusové obsadili letiště a strategické podniky, ale přežívali všelijak: „Dovezli je sem a dál se o ně nestarali. Neměli co jíst, ani kde spát. Když viděli pekařské auto, tak ho vybrali. To se ale nesmělo nikde říct.“ Po roce 1968 pracoval Ferdinand Hrazdíra u Vojenských staveb, kde byl vystaven tlaku, aby vstoupil do KSČ, ale odolal. V práci se podílel na budování vojenských základen, například v Libavé, i paneláků pro sovětské důstojníky, kteří zde zůstali po invazi i s rodinami: „Chtěli mít do týdne, do čtrnácti dnů panelák.“

Po roce 1989 dostali Hrazdírovi alespoň částečně svůj majetek zpět, ale se současnou situací pamětník příliš spokojen není – poté, co družstva zanikla, se o pole nikdo nestará, většina místních se k sedlačení nevrátila. Budoucnost vidí Ferdinand Hrazdíra pesimisticky, protože vše je ovládáno korupcí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Mikulas Kroupa)