Marie Šťastná (1922)

„Nás už nebili přímo. Ale psychologicky, psychicky... to nás chtěli úplně zničit!“

„To bylo zrovna 7. března 1957, přišli za mnou do továrny, měla jsem zrovna ranní směnu: ,Vezměte všechny svoje věci a přijďte do kanceláře.´ Zastavila jsem stroj a říkám si: ,Musím se podívat na dvůr.´ A viděla jsem auto. My jsme už čekaly, že na nás tak nějak dojde, protože nás sledovaly, to jsme tak nějak viděly, ale my jsme byly mladý a my jsme si z toho více méně utahovaly. To bylo pro nás takový dobrodružství. Třeba... když někdo šel za námi, tak jsme si řekly: ,Tak ty běž doprava, já půjdu doleva a teď, co bude ten člověk dělat.´ Přešlapoval, nevěděl, koho má sledovat. Prostě my jsme z toho měly opravdu takovou... myslely jsme si: ,Co nám můžou udělat, vždyť nic neděláme?´ No, ale toho 7. března, teda února (byla zatčena 7. února 1957) nás odvezli, tady dvě z Hrádku... sestra Jana a já a z Hradce sestru Věru. Tak tři jsme byly v Hradci. Praha přišla pak za námi. ,Vy jste byly v dubnu.´ (obrací se na sestru Milenu). Sebrali další čtyři, takže sedm nás sebrali z toho našeho počtu. No, a nevěděly jsme, proč nás sebrali. My jsme se jich ptaly, říkali: ,To uvidíte, to uvidíte!´ Udělali u nás prohlídku, všechno rozhrabali, všude do všeho vlezli. Říkali mně ještě, že to můžu sbalit, my jsme tam měly takový zbytky látek a všechno. Jsem říkala: ,Tak jestli tady zůstanu, tak si to uklidím, a jestli mě vezmete s sebou, tak si to ukliďte vy.´ No, a odvezli nás tedy do Hradce. Teď to přestrojení do toho mundúru, všechno vám vezmou. Teď vás strčí do cely, než jsem se rozkoukala trošku, tak jsem si tam jako klekla a chtěla jsem zasvětit ten čas, co jsem tady, tak abych předala znovu svůj život, a už pro mě přišli na výslech. To vždycky bylo to řinčení klíčů. No, a tak musíte jít po chodbě, pěkně ruce za zády, než mě to naučili... A pak se jich tam sešlo, prostě hemžilo se jich tam plno. Já jsem seděla na takovém prkýnku u zdi, taková klapačka to byla. A teď... já jsem před tím četla knížku, jak to bylo, když Němci zavírali. Podle čeho posuzovali. Tak jsem si říkala: ,No, to mě budou bít, z kterýpak strany dostanu první?´ Tak jsem si je tak prohlížela, kolem mě lítali, každý papíry: ,Co je to? Co je to? Co je to?´ Ale já jsem je tak nevnímala, jenom jsem si říkala: ,Tak odkud to začne?´ Pak přišel ,kuťák´, takový ten, co tam vedl ten výslech, a ten na mě zařval: ,Mám vám zavolat psychiatra?´ A tím mně pomohl! Tak jsem přišla k sobě a říkám: ,Děkuju, nepotřebuju, jsem klidnější než vy!´ A pak byl ukončený ten první výslech. No, ale pak to bylo... jeden za druhým. A vždycky nás chtěli tak jako: ,Jak to, že vás vidím v takovým úboru?´ Jsem říkala: ,To není můj vkus, to je vkus ministerstva vnitra.´ To mně připadalo takový... Mně dávalo velkou sílu to, že náš zakladatel byl taky v Dachau a ve vězení a vypravoval, jak to tam zvládal, co mu dalo sílu k tomu. Říkal, že si říkal, že Bůh dává svému dítěti vždycky nejlepší plínky, i když obsahují někdy trny a bodláčí, ale že v nich může nejlépe prospívat a růst, takže se nemusíme ničeho bát. Tak jsme měly takovou jistotu a byly jsme na to hrdý, že jsme jako jediný z těch sester z tý světový komunity, jsme byly zavřený, tak jsme to považovaly jako takovou čest, že máme kousek osudu našeho zakladatele. To nás tak jako neslo a dávalo nám to takové určité nadšení a sílu.“