Ing. Jan Horníček

* 1963

  • „Řekl bych, že jsem potom musel brát vážně tu víru, když jsem před sebou viděl ten příklad, co vlastně on dokázal zvládnout díky své víře. Stal se jednak úplně jiným člověkem. Již nebyl sklíčený, jak jsem ho znal předtím. Smáli jsme se normálním věcem, šla z něho prostě dobrá energie. Necítil jsem se v jeho přítomnosti ani já sklíčeně nebo že bych měl pocit viny, že on dopadl takhle a já si chodím zdravý po světě. To vůbec ne. Úplně bytostně, vnitřně se proměnil, takže jsem to musel brát vážně, tu víru. To pro mě bylo něco tak přesvědčujícího, že kdyby mně třeba někdo něco vykládal, vysvětloval, četl, asi bych to nedokázal přijmout.“

  • „Je tam jedna věc, která byla, řekl bych, docela zajímavá. Říkal jsem, že jsem měl rád muziku. Ale od dětství mě fascinoval zvuk kostelních varhan a já jsem nevěděl proč. Rodiče nechodili do kostela ani mě tam nevodili. A neměl jsem žádné kamarády, kteří by tam chodili. Ten zvuk varhan mi připadal velmi povědomý, nějakým způsobem, jako bych ten zvuk znal. Byl jsem přesvědčen, že se k varhanům musím někdy dostat, což se také stalo. To bylo zajímavé, takže ta cesta do kostela vedla přes varhany. Já jsem věděl, že se musím dostat k velkým kostelním varhanům za každou cenu. Že na ně musím hrát, ale nechtěl jsem být koncertním mistrem, chtěl jsem hrát v kostele jako obyčejný varhaník.“

  • „Julek věděl, že vlastně nemůže žít tak dlouho jako ostatní zdraví lidé. Víceméně s tím počítal, že smrt u něj může přijít daleko dříve, takže on umíral připraven. Já jsem se netrápil... byl to normální smutek, takový tíživý smutek na jedné straně, a zajímavé je, že jsem cítil i úlevu, že už ho nebude nic bolet. To byl ten druhý pocit, který jsem si uvědomil, že vlastně nemusí prožívat ty šílené bolesti a už je mu vlastně dobře. Směsice smutku nad tím, že jste ztratil někoho, koho na pozemské cestě již neuvidíte, a na druhé straně máte radost, že se konečně zbavil toho nemocného těla a dostal se někam, kde je mu dobře. Ale já mám pocit, že Julek jenom někam na chvilku odešel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 02.04.2016

    (audio)
    délka: 01:13:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Důležitý je vnitřní soulad sám se sebou a respektovat ostatní

Horníček Jan - křest 1989
Horníček Jan - křest 1989
zdroj: archiv pamětníka

Jan Horníček se narodil 24. listopadu 1963 v Šumperku. Tatínek, kovář a vedoucí v závodu Jesan, a maminka, učitelka němčiny, měli o jedenáct a třináct let starší dcery a svého nejmladšího rozmazlovali. Od šesté třídy začal pamětník navštěvovat Julia Vargu, zvaného Julek, chlapce těžce nemocného dermatomyozitidou, onemocněním postihujícím především svaly, které Julka postupně zcela znehybnělo. Chlapci si dobře rozuměli. Hráli šachy, vedli filozofické debaty a velkým společným zájmem byla hudba. Pod vlivem Julka a především tím, jakou proměnou sebe a postoje ke svému osudu po přijetí křesťanské víry prošel, přistoupil Jan Horníček v roce 1989 ke křtu. Ve stejném roce se oženil s dívkou, na kterou jej jeho přítel upozornil. Pamětník hrál na kytaru a piano, po seznámení s Josefem Hrdličkou, jehož mše v Hoštejně navštěvoval, se na jeho popud dostal ke hře na varhany, jejichž zvuk od dětství miloval a o kterých věděl, že jsou jeho nástrojem. Jan Horníček věděl o sledování Julka Státní bezpečností. Dům Vargových byl centrem disentu v Šumperku a navštěvovalo jej mnoho různých lidí nejen z křesťanské obce. Do žádných protirežimních aktivit se však nezapojil a ani o to nebyl žádán. Politická a společenská situace šla mimo něj. Vystudoval VŠE v Praze a pracoval sedm let v potravinách. Počátkem devadesátých let se rozhodl pro změnu, složil státnice z anglického a německého jazyka a vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, aby se mohl stát učitelem. Od roku 1992 vyučuje oba jazyky na průmyslové škole v Šumperku.