Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Horký (* 1939  )

Život rodičů zkrátila léta psychického trápení a příkoří za komunismu

  • narozen 15. listopadu 1939 ve Lhotě pod Libčany
  • rodina čelila od roku 1949 násilné kolektivizaci
  • roku 1952 byl otec Josef Horký odsouzen za neplnění zemědělských dodávek
  • otec znovu odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody za pobuřování proti republice
  • rodina musela opustit okres Hradec Králové
  • žili v Ratibořicích v okrese Náchod
  • pamětník pracoval jako řidič nákladního auta
  • jejich bývalý statek užíváním JZD zchátral, později byl zbořen
  • po roce 1989 se rodině navrátily pouze pozemky

Celý náš příběh začíná 15. listopadu roku 1939 na soukromém statku rodiny Horkých ve vesničce jménem Lhota pod Libčany. Zde právě přišel na svět můj dědeček jako maličké dítě, které se nedobrovolně muselo vzdát teplého místa v matčině lůně. Rodiče mu dali jméno Josef, po jeho otci. Zažil spoustu krásných okamžiků, ale svět mu připravil i hořké chvíle.

Hledali u nás v obci zbraň

Na dětství vzpomíná ráda asi většina z nás. Dědeček se narodil jako druhý, ale zároveň se stal také prvorozeným synem. Víc než se sestrou Aninou, která byla o pět let starší, si děda hrával se svými bratranci a sestřenicemi. Po dvou letech se narodil bratr Jiří a teprve za dalších jedenáct let přišel na svět bratr Eduard. Dětská léta ale nebyla jen radostí a zábavou. Děda Josef měl i spoustu povinností. Spolu se sourozenci vypomáhali na poli, nosili dříví, krmili prasata a starali se o koně. Dědeček se rád pohyboval mezi zvířaty, zvláště u koní, a bavilo ho starat se o ně. Narodil se v roce, kdy začala druhé světová válka a to ovlivnilo i jeho vzpomínky na dětství: „Pamatuju si dobře, jak se koncem války najednou objevili v obci Němci, poschovávali se za stromy a hledali nějakou ztracenou zbraň. Vypadalo to, že Lhota pod Libčany dopadne jako Lidice, ale nakonec se zbraň našla a večer odtáhli.“

Škola dědu moc nenaplňovala, radši se staral o koně. Proto býval rád, když nemusel na odpolední vyučování a místo toho pomáhal na hospodářství. Vychodil obecnou školu od první do páté třídy a poté nastoupil na osmiletou střední školu od šesté až do dvanácté třídy. Po absolvování deváté třídy ale odešel a docházel jen do tzv. zimní školy, kterou nakonec také nedokončil. Potom začal pracovat v družstvu jako jeho rodiče.

Prý naše zemědělské stroje málo využíváme

Až do převzetí moci komunisty rodina žila celkem šťastně a starala se o své hospodářství. Zvlášť se radovali, když skončila druhá světová válka. Nejásali ale dlouho. K moci se dostali do té doby nevinně vypadající komunisté. Začali obtěžovat sedláky zvyšováním dodávek, vyšetřováním a jejich posíláním do družstev. Také je označili za „kulaky“. Termín byl převzat ze Sovětského svazu, kde znamenal bohatší rolníky, ale v Československu byl používán pro nepřátele režimu. Dědova tátu často vyslýchali a vyhrožovali mu vězením. Musel se zpovídat i z nesmyslných obvinění: „Večer, když přišel otec domů z pole nebo po práci v chlévě, už mu někdo přišel říct, že musí přijít na tenkrát národní výbor a tam vysvětlovat, jak to, že někoho husy vlezly do naší řepy na druhém konci obce, kde jsme nebydleli. Když byl jinde na poli, ptali se, jak to, že nechal na poli pluh. Když jim vysvětloval, že nemá ještě dooráno, to je vůbec nezajímalo, že si ho měl vzít domů a zase dovézt.“

V roce 1949 se začaly vykupovat stroje. Družstvo si přijelo i pro ty patřící rodině Horkých kvůli jejich údajnému nedostatečnému využití. To ale byla jen výmluva. Když potom měly být stroje vykoupeny, po měnové reformě měly tak malou cenu, že si pro peníze dědův otec nikdy ani nedošel. Stroje byly po opravě připraveny na žně, a tak si dědečkův otec musel narychlo sjednávat stroje na orbu a na přípravu polí z traktorové stanice. Musel jim dost zaplatit a ještě k tomu vykonaná práce nebyla mnohdy kvalitně provedená.

Všechen majetek rodiny byl pod kontrolou. Nesměli sami ani zabít své prase nebo si nechat své mléko. Nesměli žít ze svého hospodářství, ale museli na něm pracovat. Nesměli si nic nechávat, příděly kulaci nedostávali, a tak jim jídlo nosívala dědova babička.

Byli jsme pryč z domova, z místa, kde nám jen vyhrožovali

A začalo to vše nabírat obrátky. Družstvo stále zvyšovalo povinné dodávky, až se pro ně staly nesplnitelné a pamětníkova tatínka Josefa Horkého v srpnu 1952 zavřeli na pět měsíců. Krátce po jeho návratu domů byl zaveden povinný pronájem na jejich majetek. A tak musela rodina předat hospodářství Jednotnému zemědělskému družstvu (JZD) Lhota pod Libčany. Dědův táta pak dostal místo v rostlinné výrobě, maminka krmila prasata a tenkrát patnáctiletý děda po odchodu ze školy začal pracovat v družstvu. Nikdo z nich se ale nemohl stát jeho členem, protože kulak měl vstup do JZD zakázaný.

Všichni dobře pracovali, ale stejně se na ně snesla další rána. Dědova tatínka po pár letech znovu obvinili a zavřeli na šest měsíců do vězení za pobuřování proti republice. Přitom nic takového nedělal. Komunisti si to na něj vymysleli, aby se ho konečně mohli zbavit. Rozsudek soudu znamenal pro rodinu odebrání movitého i nemovitého zemědělského majetku. Navíc dědův otec na tři roky přišel o občanská práva a navždy mu byl znemožněn pobyt v okrese Hradec Králové.

Nedalo se nic dělat. Zbytek rodiny s tehdy už sedmnáctiletým dědečkem byl nuceně vystěhován do Ratibořic na Náchodsku. Po skončení věznění se dědův tatínek vrátil domů za rodinou. Ta zde zatím žila ve vcelku přijatelném – ale malém bytě, který navíc postrádal vodu a toaletu. Ve srovnání s některými jinými byty určenými pro kulaky se ale jednalo o poměrně slušné ubytování. Dědova maminka krátce po přestěhování našla práci jako kuchařka v závodní kuchyni. Táta dostal práci opět v rostlinné výrobě a ve skladu. Můj dědeček sám říká, že jeho rodiče byli rádi, že se dostali z místa, kde je neustále někdo vyslýchal a vyhrožoval jim. Lidé okolo tu na ně byli hodní, a tak se rodina dostala z toho nejhoršího.

V osmnácti letech si děda udělal řidičák na traktor a opustil práci u milovaných koní. Možná to viděl jako určitý zlom ve svém životě, začátek něčeho nového. Rozhodně tak zahájil svůj život řidiče, protože na vojně o dva roky později se naučil řídit nákladní auto a tato úloha ho od té doby provázela celým životem. Myslím, že se stalo jeho životní náplní řídit náklaďák a dostat se tak do všech koutů republiky. Rozhodně vždy říkal, že řídit ho baví.

Po návratu z vojny v dvaadvaceti letech zůstal děda na státním statku a jezdil s nákladním autem Tatra. V této době se seznámil se svou nynější ženou – mojí babičkou Justinou, která přišla do Čech ze Slovenska za prací. Po roce vážné známosti se v létě 1964 vzali a měli tři děti – nejstaršího syna Milana, o dva roky mladšího Romana – mého tátu – a nejmladšího Ladislava.

Po více než deseti letech děda Josef ze státního statku odešel, protože ho zrušili a rozdělili na několik částí. Přešel tehdy do JZD Josefov. Stále pracoval jako řidič nákladního auta a zásoboval družstvo náhradními díly. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se začala družstva rozpadat, až skončilo i to, kde pracoval děda. Koncům a začátkům nových zaměstnání tedy nebyl konec. Po dvou letech práce ve skladu Agrostavu Třebešov a po jeho zrušení zakotvil děda ve firmě AGRO CS opět jako zásobovač. Tam celkem spokojeně pracoval až do důchodu.

Nyní je dědeček v důchodu. Občas zaskočí pomoct svému kamarádovi jezdit s menším nákladním autem. Navštěvovat dědu chodí synové s manželkami a hojným počtem vnoučat.

Nikdy nedošlo k potrestání původců příkoří

Družstvo v rodné Lhotě pod Libčany se o statky staralo tak špatně, až budovy zchátraly. JZD oba dva statky zbouralo a na místě budov postavilo mateřskou školku, zdravotní středisko a poštu. Mou prababičku, jejíž díl hospodářství nebyl zkonfiskován a která byla stále jeho majitelkou, o svolení nežádali a pouze jí oznámili již vykonanou práci. Její právo na majetek zmizelo společně s budovami. Pozemky byly rodině po roce 1989 vráceny, ale budovy už se toho nedočkaly. A tak rodina už neměla možnost se k hospodaření vrátit. Vzpomínky na ta léta jim však nikdo z paměti vymazat nemůže. Dědeček už se s tím víceméně smířil, ale myslí si, že nespravedlivé zacházení rozhodně ovlivnilo jejich celý život. Především jeho rodičům: „Na léta komunismu se nedá jen tak úplně zapomenout a nikdy taky nedošlo k potrestání původců příkoří na nevinných lidech, které vyhnali z rodného stavení a gruntu, na kterých žili staletí. Moji rodiče oba dva umřeli v roce 1975. Otec ve věku 65 let a hned za měsíc umřela matka v nedožitých 64 letech a věřím, že jejich život zkrátily léta psychického trápení a příkoří komunismu. Doufám, že už se to nikdy nevrátí.“

Příběh místa

K Ratibořicím se neváže jen příběh z knihy Babička od Boženy Němcové, ale i příběh mého dědy a jeho rodiny. Poté, co jim komunisté jako kulakům nespravedlivě odebrali majetek předávající se v rodině přes dvě století a několik generací, přestěhovali rodinu Horkých do nového domova právě sem. Ubytování, které dostali, se nacházelo nad bytem, v němž Božena Němcová jako dítě nějakou dobu bydlela. Nyní jsou tyto prostory zcela zdevastovány kvůli špatné údržbě a skladování postřiků. Návštěvníkům se představuje jako dům Panklových Staré Bělidlo, v němž se podle stejnojmenného románu natáčel film Babička.

Po nuceném nastěhování si všichni členové rodiny brzy našli na statku práci, pradědeček v rostlinné výrobě, prababička v kuchyni a děda mohl dál pracovat u koní, které měl rád. Seznámil se zde se svojí ženou Justinou, která pocházela z chudobné slovenské Oravy a přišla do Ratibořic za prací v zemědělství. Po svatbě dál žili s babičkou v Ratibořicích.

Po nějakém čase jim byl přidělen byt v České Skalici, pod kterou Ratibořice spadají. Můj táta a jeho starší bratr se narodili ještě v malém ratibořickém bytě, ale když byly mému tátovy dva roky, rodina se přestěhovala do nového bytu. V současnosti už děda s babičkou nežijí v bytě, ve kterém prožil můj táta a jeho sourozenci dětství, ale stále bydlí v České Skalici nedaleko předchozího domova.

I přestože byla rodina Horkých k přestěhování do Ratibořic donucena, můj děda tu prožil své dospívání a další významné události svého života. První tancovačku, svatbu s babičkou, nebo narození prvních dvou synů, a proto pro něj Ratibořice hodně znamenají.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století