Emílie Horáčková

„Po revoluci, kolem roku 1991, 1992 jsem začala pátrat. Došla jsem v Praze na centrální evidenci obyvatel, kde jsem si dala žádost, zaplatila poplatek a čekala. Potom jsem napsala na Českou správu sociálního zabezpečení, napadlo mě hledat ho pod jeho rodným číslem. Pak jsem napsala na ministerstvo vnitra, taky na ministerstvo zahraničí a čekala jsem. Pak mně posílali různé informace, kam se obrátit, tak jsem napsala do Osvětimi, čekala jsem hrozně dlouho, pak na český archiv a čekala jsem asi tři roky. Z Osvětimi jsem nakonec dostala jednu část informací, kde uvádějí, že tatínkova rodina umřela a že on jediný se zachránil. Je tam uveden můj dědeček Eduard Horáček a píše se tam, že otec byl převezen z třetího na čtvrtého srpna do Dachau a potom do Buchenwaldu. Napsala jsem do německé televize, něco jako Pošta pro tebe, že ho hledám, myslela jsem si třeba, že žije v Německu, že třeba emigroval. Pak jsem byla na ministerstvu zahraničí, u Pražského hradu, odkud mi napsali cestu, jak emigroval. Do Rakouska, pak do Itálie, pak se vrátil zpátky do Německa, že tam pobýval nějaký léta a dali mi jeho poslední adresu. Tak jsem nelenila a napsala mu dopis.“

„Můj otec byl český Rom, v roce 1939 je sebrali a deportovali. Nevím, jestli byl v Letech, ale mám záznamy, že byl v Osvětimi, kde jako jediný z příbuzných z jeho rodiny přežil. A v Osvětimi, v době z třetího na čtvrtého srpna, kdy tábory likvidovali, byl jako dvanáctiletý převezen do Buchenwaldu a Dachau. A v Dachau byl osvobozen. Nějakou dobu vyrůstal v sirotčinci, pak v nějaké rodině a potom se už jako dospělý vrátil. On se jmenoval Horáček, stejně jako já za svobodna – já mám pořád svoje jméno původní. Jeho rodinu jsem vůbec nepoznala, protože většina z nich zůstala v plynových komorách nebo zemřela na nějaké nemoci. Takže jediný on jako dvanáctiletý - a mám k tomu doklady - se vrátil.“