Mgr. Milan Honusek CSc.

* 1948  

  • „Mým ideálem byla demokracie, snažil jsem se ji prosazovat, kde se dalo. Na fakultě to možná nešlo, ale například když jsem byl v Dubně, tam byla taky samozřejmě základní organizace KSČ, tam se mi to podařilo. Bylo zemjačestvo, kultura mezi lidmi fungovala dobře. Lidi měli převážně známé mezi Rusy nebo jinými národy. Nebyl problém, že bychom se s někým nesměli stýkat. A přišla nám k podpisu Anticharta. Já jsem navrhl, abychom to odmítli podepsat. Respektive ne odmítli, ale: ,Jak to máme podepisovat, když neznáme to, proti čemu to podepisujeme? Ať nám to laskavě z Moskvy dodají, abychom si to přečetli a pak se mohli rozhodnout, zda to podepíšeme.‘ Stranický výbor mě v tom podpořil. Ono taky nutit jaderné fyziky, aby podepsali něco proti něčemu, co si nemohli přečíst, bylo dost drzé. Stranický výbor to podpořil. Ještě týž den tam přijeli z Moskvy lidi, kteří nás měli na starosti, a nějak se to pak sfouklo na schůzi, že jsme přijali nicneříkající stanovisko, odjeli a byli spokojení, že od nás něco mají.“

  • „Uvažoval jsem o tom [o vystoupení ze strany], samozřejmě, po tom roce 1969. Ale tehdy mi řekl tchán a další lidi, kterých jsem si vážil, abych to nedělal. Že se musím snažit změnit stranu zevnitř. To jsem přijal, ale tyhle snahy jsem měl. Šlo mi o otázku demokracie. Pořád někde běhat a říkat, že odsuzuju vstup vojsk, by bylo sice hezký, mě by hned zavřeli, ale k ničemu by to nevedlo. Takže já jsem se snažil působit tam, na koho se dá. Na ty spolužáky a tak.”

  • „Nemohl jsem cestovat všude, akorát do Moskvy jsem jezdit mohl. A to jaksi nonstop. Když jsem jel autem Dubna – Moskva, byl jsem neustále sledovaný. I když jsem jel z Prahy do Dubny, byl jsem sledovaný. Mělo to svoje výhody, v případě nějakých problémů za mnou po chvíli přijeli policajti, protože mě už očekávali na dalším stanovišti. Byl jsem pod kontrolou. Bylo to k něčemu taky dobrý, třeba když měl člověk problém s autem, hned za ním přijeli. Ale byl člověk hlídanej, a to až nepříjemně. Kolem města Dmitrova, na půl cesty mezi Dubnou a Moskvou, udělali objezd. A pak to město začali rekonstruovat. Já jsem ale po tom objezdu nesměl projíždět, musel jsem přes to rozkopané město, protože na tom objezdu se jezdilo do Leningradu a tam nebyl ‚post gajd‘, ta jejich budka s milicí. Kvůli tomu jsem musel jezdit přes město. Párkrát jsem to porušil a přišla na mě stížnost na mezinárodní oddělení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.05.2019

    (audio)
    délka: 01:36:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
  • 2

    Praha, 16.12.2019

    (audio)
    délka: 01:13:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do strany jsem vstoupil na protest proti okupaci

Milan Honusek v květnu 2019
Milan Honusek v květnu 2019
zdroj: Post Bellum

Narodil se 4. června 1948 v Praze. Jeho otec pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu v různých funkcích (včetně náměstka ministra), matka byla v domácnosti. Oba rodiče byli členy KSČ, matka měla zkušenosti z odboje, prarodiče z její strany se v komunistickém hnutí výrazně angažovali už před druhou světovou válkou. Milan Honusek se odmalička zajímal o vědu, vystudoval jadernou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Během studia nastoupil jako pomocná vědecká síla v Ústavu jaderné fyziky ČSAV v Řeži, kde s přestávkami působil až do svého odchodu do důchodu. Ve svých dvaceti letech se aktivně zapojil do politiky, v roce 1968 vstoupil do KSČ, jak sám říká, na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V letech 1972 až 1978 žil v tehdejším Sovětském svazu, kde pracoval v prestižním výzkumném centru v Dubně u Moskvy. Odmítl podepsat tzv. Antichartu. Komunistou zůstal i po sametové revoluci jako člen a funkcionář KSČM, z níž před několika lety vystoupil.