Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Holáň (* 1923  )

Jaký je národ, taková je vláda a tak se taky národ bude mít

  • narozen 20. listopadu 1923 v Nedakonicích
  • v letech 1945 až 1948 vedl v Nedakonicích oddíl katolického Junáka
  • několik týdnů ukrýval pronásledovaného katolického kněze Felixe Maria Davídka
  • v roce 1950 zatčen
  • několik měsíců vězněn v Uherském Hradišti
  • 21. března 1952 odsouzen v Brně ke 14 letům vězení
  • 9 let ve vězení a v nápravně pracovních táborech u uranových dolů
  • propuštěn v prosinci 1959
  • v roce 2018 žil stále v Nedakonicích

Tak, jak mu velelo svědomí, ukryl Stanislav Holáň v roce 1950 na několik týdnů komunistickým režimem pronásledovaného katolického kněze Felixe Mariu Davídka. Strávil za to devět let ve vězení a v nápravně pracovních táborech u uranových dolů. Nejhůře vzpomíná na věznici v Uherském Hradišti. Ve vlhké betonové kopce bez židle, postele a jakékoli přikrývky přežíval sám několik týdnů a před ztrátou zdravého rozumu ho zachránila jen jeho víra v Boha.

Vedl děti správným směrem

Stanislav Holáň se narodil 20. listopadu 1923 v Nedakonicích jako jediné dítě rodičům Kristiánovi a Ludmile Holáňovým. Rodiče v obci vlastnili a provozovali obchod. „Otec, i když pocházel ze zemědělské rodiny, měl milionový obrat. Tak se zmohl,“ říká pamětník.

Stanislav v dětství chodil do místní obecní školy, pravidelně cvičil v katolické sportovní organizaci Orel a ministroval v kostele. Do měšťanské školy docházel v blízkém Uherském Hradišti, kde následně také vystudoval obchodní školu. Poté pracoval v rodinném obchodě.

Události druhé světové války rodinu výrazně nezasáhly. Otec prý finančně podporoval místní odbojovou organizaci. Po osvobození Stanislav v Nedakonicích založil katolický junácký oddíl, jehož se stal vedoucím. S dětmi pořádal různé akce a jezdil na tábory ke Svatému Hostýnu, na Velehrad nebo k hradu Buchlov. Jenže v únoru 1948 komunistická strana převzala do svých rukou veškerou moc ve státě. Pod jejím vedením Junáka nejprve začlenili do Svazu československé mládeže a v roce 1950 zrušili.

Ukryl stíhaného kněze

V roce 1950 pamětníka kontaktoval učitel z Boršic Ignác Bilík, jestli by pomohl ukrýt hledaného katolického kněze Felixe Mariu Davídka. „Ve Skautu nás učili pomoct každému, kdo to potřebuje. Věděl jsem, že ho hledá StB a že je kněz a nemohl nic ukrást, tak jsem šel do toho,“ vzpomíná pamětník, proč se rozhodl kněze na několik týdnů schovat v domě svých rodičů.

Felix Maria Davídek od roku 1945 působil v Horním Štěpánově, kde zřídil katolickou školu Athenium. Chtěl tak mladým lidem zajistit vzdělání neovlivněné marxisticko-leninskou ideologií. Škola měla zároveň sloužit k přípravě na studium teologie a na externí zkoušky na gymnázia. V roce 1950 se mu dokonce s pomocí olomouckých dominikánů, několika kněží a profesorů podařilo založit katolickou univerzitu. Studenti fakulty byli oficiálně zapsáni na Komenského univerzitě, ale ve skutečnosti se jejich vzdělání odehrávalo v Horním Štěpánově. F. M. Davídek ale vyvíjel rovněž jinou činnost. Kritizoval režim během kázání i při výuce, rozšiřoval protikomunistické tiskoviny a veřejně četl pastýřské listy. Tyto aktivity nezůstaly bez povšimnutí a 22. dubna 1950 ho zatkli a internovali v Boskovicích. Podařilo se mu ovšem uniknout a vrátit se do Horního ŠtěpánovaDíky pomoci mnoha dalších lidí pak střídal úkryty a chystal se jeho přechod hranic do Rakouska. Po několika týdnech ukrývání Stanislav Holáň předal Felixe Mariu Davídka na smluveném místě u kapličky u Kyjova. Následný přechod přes hranice v noci z 5. na 6. března 1950 se ale nezdařil. Domluvený převaděč byl ve skutečnosti příslušník Státní bezpečnosti a Felixe Davídka zatkli.

Krátce poté si StB přijela pro několik dalších lidí, včetně Stanislava Holáně. Následující měsíce strávil sám v cele ve věznici v Uherském Hradišti. „Betonová cimra, tma, zima, betonová podlaha politá vodou. Nebylo si na co sednout, lehnout, přikrýt se. Spával jsem v rohu, rameny opřený o zeď, abych si trochu odpočinul. Ovšem jak dlouho to vydržíte s koleny? Šel jsem k zemi.“ Samota, nedostatek spánku, jídla a neustálé výslechy dostaly Jaroslava na pokraj šílenství. „Cítil jsem, jako bych začal umírat. Ztratil jsem sám sebe. Moje psychika byla pryč. Nevěděl jsem, že jsem to já. Nikdy jsem to nezažil. Říkal jsem si, že to nevydržím. Chtěl jsem se pomodlit ‚Věřím v Boha‘, ale nebyl jsem schopen si vzpomenout na slova, i když jsem věřící člověk a modlím se pravidelně. Ztratil jsem to. Modlil jsem se dlouho, než jsem to dal dohromady. Až po nějakém čase jsem zjistil, že nejsem sám, že mně někdo pomáhá. Po modlitbě jsem začal cítit, že se mi pomaloučku vrací moje psychika. Bylo to s pomocí Boží.“

Společně s dalšími lidmi v procesu kolem takzvané ilegální skupiny F. M. Davídka pak 21. března 1952 stanul před soudem v Brně. Stanislav Holáň od něj odcházel s čtrnáctiletým trestem vězení. Samotného F. M. Davídka odsoudili ke čtyřiadvaceti letům vězení, řeholního kněze Rudolfa Vašíčka k osmnácti letům a učitele Ignáce Bilíka ke dvanácti letům vězení. Kromě jmenovaných před soudem stanulo ještě sedm osob s celkovým úhrnným trestem sedmadvacet let a dva měsíce.

Zedníkem v nápravně pracovních táborech

Po soudu prý pamětník strávil ještě nějaký čas ve věznici v Uherském Hradišti. Každý den ho odtamtud posílali na zednické práce v letecké továrně v Kunovicích. Poté následoval transport na Jáchymovsko do nápravně pracovních táborů u tamních uranových dolů. Zařadili ho do tábora Vykmanov II, kterému vězni neřekli jinak než Elko. Stála v něm takzvaná věž smrti, v níž se třídil prach s vysoce radioaktivní rudou. Zůstal tam jen několik dní, protože ho přeřadili do party zedníků, kterou následujících několik let posílali na různé stavby po táborech. „Zachránilo mně to život,“ dodává k tomu pamětník.

Na Stanislava v jeho rodném kraji nezapomněli a údajně za něj poslali několik žádostí o nové prošetření jeho případu. Což se nakonec také stalo a v prosinci 1959 – po devíti letech vězení – byl ze dne na den propuštěn. „Zůstal jsem stát a koukal,“ vzpomíná pamětník.

Výpověď jako svatební dar

Na úřadu práce Stanislavu Holáňovi oznámili, že nesmí vykonávat jiné zaměstnání než u zedníků, a tak nastoupil u Okresního stavebního podniku, kde zůstal až do odchodu do penze. Několik měsíců po propuštění z vězení se oženil s učitelkou Marií Vítkovou. „Jak jsme se vzali, tak dostala výpověď a dělala pak uklízečku v měšťanské škole v Uherském Hradišti,“ vzpomíná pamětník a dodává, že i jejich synové Jan a Stanislav měli kvůli špatnému třídnímu původu potíže s přijetím na studia.

V roce 2018 žil Stanislav Holáň stále v Nedakonicích. Minulostí se podle svých slov již nezabývá a odpustil prý všem, kteří mají na svědomí jeho devítiletou ztrátu svobody. Je ale rozčarovaný z politické situace po parlamentních volbách v říjnu 2017. „Jsme na rozhraní, které nikam nevede. Jaký je národ, taková je vláda a tak se také národ bude mít,“ dodává na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století