Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Anna Hofmanová (* 1947)

Chtěla bych poděkovat slánským skautům. Díky jejich finanční pomoci jsme s maminkou přežívaly

  • narozena ve Slaném v roce 1947

  • základní škola na Komenského náměstí

  • Gymnázium V. Beneše Třebízského

  • Pedagogická fakulta UK v Praze

  • učitelka v Buštěhradě

  • učitelka v Praze

  • Antonín Rosenkranz, otec

  • skauti ve Slaném

  • protistátní skupina Jaroslava Stuchlíka

  • zatčení za protistátní činnost

  • věznění za protistátní činnost

  • návštěvy odsouzeného

  • perzekuce rodiny vězně

  • finanční pomoc skautů rodině vězně

  • sledování StB

  • ztráta zaměstnání po návratu z vězení

  • úmrtí Antonína Rosenkranze 1961

  • pamětní list in memoriam za přínos občanské společnosti

  • setkání A. Hofmanové se starostou Slaného

Anna Hofmanová

 

„Díky finanční pomoci slánských skautů jsme s maminkou přežívaly.“

 

„Narodila jsem se ve Slaném 3. 10. 1947. Do školy jsem chodila na Komenského náměstí a pak do gymnázia. Ve Slaném jsem žila do dvaceti let, potom jsem se odstěhovala do Prahy, nyní bydlím v Buštěhradě. Po maturitě na gymnáziu jsem studovala na zdravotní škole, potom na Pedagogické fakultě v Praze. Pětadvacet let jsem učila v Buštěhradě a patnáct let v Praze chemii a biologii.

  Ke Slanému mě váže řada vzpomínek, i když zpočátku jsem se sem těžko vracela. Nyní sem jezdím ráda, každý koutek mně něco připomíná, zvláště když procházím Komenského náměstím. Ale první návštěvy byly hodně těžké. Samozřejmě jsem hledala naši ulici, ale ta zmizela, všechno bylo přestavěno, vznikly tam panelové domy, zmizel i kopec, kde stál náš domek. Vůbec nic jsem nepoznávala, bezradně jsem stála, a než jsem se zorientovala, nedokázala jsem si uvědomit, kde jsem. Ráda vzpomínám na tatínka, i když jsem ho znala tak krátce.“ 

Anna Hofmanová je dcerou protinacistického odbojáře a vůdce slánského skautu Antonína ‚Tóni‘ Rosenkranze. Narodil se 31. 7. 1916 ve Slaném. Před druhou světovou válkou byl jedním ze zdejších čelných představitelů skautského hnutí. V době nacistické okupace stál v čele ilegální skupiny eM-Ká – Modrý kruh. Květnového povstání v roce 1945 se skauti zúčastnili se zbraní v ruce a následně byli odesláni k ochraně a zabezpečení naší státní hranice v okolí Horního Litvínova. Řada skautů byla za své postoje po válce oceněna Junáckým křížem „Za vlast 1939-45“, Antonín Rosenkranz „Československou vojenskou medailí za zásluhy II. stupně“. Ve vzpomínkách pro portál Paměti národa se na historii skautingu v slánském regionu zaměřili Antonín Bosák, MVDr. Jiří Soukup a Antonín Holub.

Po roce 1948 s nástupem komunistického režimu přišla nejen likvidace Junáka, ale také pronásledování nekomunistických odbojových skupin a na podzim roku 1952 byl Antonín Rosenkranz zatčen StB. „Když jsem byla malá, byl přes rok zavřený. Když se vrátil z vězení, nedostal práci, kterou měl dělat.“ Tajná policie disponovala sítí informátorů a donašečů, kteří sledovali, s kým se rodina stýká, koho navštěvuje, kdo navštěvuje ji. Lidé nepohodlní režimu byli nezřídka začleněni do uměle vytvořených protistátních organizací a odsouzeni, jako tomu bylo u party kamarádů kolem Jaroslava Stuchlíka. Spolu s ním byl odsouzen Lubomír Glasser, Jiří Růžička, Zdeněk Baborský, Vladimír Zobal, Jaroslav Křeček a Jan Zeman. Byli obviněni, že od podzimu 1949 do jara 1952 ve Slaném pracovali v ilegální skupině, která měla za úkol provádět sabotážní a teroristické akce. Na základě jejich vynucených výpovědí byl zatčen i Antonín Rosenkranz. Ten při výpovědi pouze doznal, že se několikrát se Stuchlíkem a Glasserem sešel, ale že se mluvilo pouze o ilegalitě v době okupace. Jako jediný ze zatčených všechna obvinění odmítal a u soudu se omezil na větu: „Trvám na své výpovědi!“ Odsouzen byl za neoznámení trestného činu na jeden rok. V archivních složkách ministerstva vnitra byl rozsudek odůvodněn: „Protože se obviněný při výslechu ke své trestné činnosti vůbec nedoznal, nemůže toto býti bráno na zřetel, neboť jej v plném rozsahu jeho trestné činnosti usvědčují obvinění Jaroslav Stuchlík a Lubomír Glasser. Proto je nutné, aby s této stránky bylo na jmenovaného pohlíženo neboť ve svém zapírání využil svých zkušeností získaných z doby okupace, kdy byl členem ilegální organizace a ve vyšetřovací vazbě gestapa.“ V rozsudku Antonína Rosenkranze sehrála rovněž úlohu jeho nechuť navázat spolupráci s organizací ČSM, s kterou se on a jeho bratr Jaroslav v junáckém časopise „Skautský pegas“ nijak netajil.

  „Po propuštění z vězení se už nemohl vrátit ke své práci, pracoval jako závozník, byl celé dny pryč, vracel se strašně unavený, protože nebyl na takovou práci zvyklý.“ Antonín Rosenkranz byl absolventem slánské obchodní akademie, před zatčením pracoval jako bankovní úředník. Čas strávený ve vězení se podepsal na jeho zdravotním stavu. Když byl vězněn ve Vinařicích, pracoval i v dole, přestože měl rakovinu kůže a lékaři mu zakazovali pracovat v prašném prostředí. „Přesto jsem s ním zažila spoustu pěkných chvil. Proto jsem přinesla fotografie z našich výletů na hory. Jezdili jsme hodně do Jizerských hor, kde mělo ČSAD chatu. Prochodili jsme celé Jizerky, ale na výlety jsme chodili i doma. Měli jsme psa, vlčáka, kterého tatínek miloval. Mě ani maminku neposlouchal, ale tatínka na slovo. Když se tatínek blížil k domovu, my jsme ho ještě neviděly, ale pes se už mohl zbláznit. Jejich láska šla až tak daleko, že když tatínek v kladenské nemocnici zemřel, pes ten den přestal žrát a do čtrnácti dnů zemřel také. Bylo to nevysvětlitelné, kdyby to bylo v bytě nebo domě, ale tatínek zemřel v jiném městě a pes to na dálku vycítil.

  Také ráda vzpomínám, jak za ním chodili kluci, na jejich jména si už nevzpomínám. To se u nás zpívalo, ale nikdy nic závažného přede mnou nebo maminkou neříkali. Vždycky jenom legrace, písničky a historky, které spolu prožili.“ Antonín Rosenkranz byl vedoucím starších skautů-roverů. Klubovnu měli v zahradě u Rosenkranzů, kde se říkalo Na Vavřinečku. Skauti se zde scházeli i v dobách, kdy byla organizace zrušena. „Náš baráček byl postavený hodně složitě. Do domu se vcházelo po schodech, nad úrovní dvora, kudy se přicházelo, byla rozsáhlá zahrada, na ní stál veliký altán. Ze zahrady se dalo jít do jedné místnosti pod domem, které skauti říkali staré velitelství. Tam se kluci scházeli, měli tam veškeré písemné materiály, tatínek tam měl celé vydání Pegasa (skautský časopis). V létě v altánu skauti i přespávali. Když jsme se musely vystěhovat, protože se čtvrť bourala, maminka tam všechno nechala, v garsonce jsme měly málo místa. Je mně to líto, protože tatínek do časopisu přispíval, psal i básničky a byl hrdý na to, že vychází.

  Když byl tatínek zavřený, třikrát jsme ho byly s maminkou navštívit. Jednou nás tam ale nepustili, protože zemřel Gottwald. Byl vyhlášen státní smutek a zákaz návštěv. Maminka plakala, protože měla pro tatínka něco připraveno a nemohla mu to předat. Pamatuji si jenom útržky, protože jsem byla malá. Něco je i z vyprávění, které mně v mysli utkvělo. S určitostí si však vybavuji, jak jsem pašovávala cigarety. Měla jsem zástěrku s kapsičkou, léta jsem ji schovávala, v té jsem měla cigarety. Podběhla jsem stůl a strčila cigarety tatínkovi do kapsy, aby měl zásobu. To je jediná vzpomínka, kterou mám. Byly to padesátá léta, mně bylo pět let. To si člověk moc nepamatuje. Z vězení se tatínek vrátil nemocný, byl často po nemocnicích a pro mě jsou vzácné ty útržky vzpomínek, kdy jsme chodili o prázdninách po horách, dokud byl ještě zdravý. Nějakou chvíli jsme si spolu užili, moc toho nebylo, ale bylo to krásné. Maminka politické problémy těžko snášela, nevěděla si rady. Když byl tatínek zavřený, nesměla dostat práci, s odůvodněním, že je nedůvěryhodná osoba a že ji nezaměstnají. Byly jsme absolutně bez prostředků. Byla se mnou sama a nevěděla si rady jak dál. Říkala jsem už panu Roglovi (redaktor, který dělal s paní Hofmanovou rozhovor pro Slánské listy), že bych chtěla poděkovat slánským skautům, ale nevím komu. Díky jejich finanční pomoci jsme s maminkou přežívaly. Chodila jsem mamince na nákup do dvou obchůdků. Jeden byl na rohu v Záfortenské ulici, druhý byl nad námi nad Jelenem (již zbouraný hostinec „U Jelena“). Do obou když jsem přišla, tak mně k tomu málu, co jsme si mohly dovolit koupit, ještě přidali pytlík jablek nebo něčeho podobného. Já jsem koukala proč, paní na mě mrkala, abych si to vzala. Vždycky byly pod těmi jablíčky peníze a nikdy jsme se nedozvěděly od koho. Neměly jsme komu poděkovat, ani jsme nemohly, protože nás hlídali. Jedním z těch, kdo nás sledovali, byl i můj strýček František, který byl u StB (podle archivu ÚSTR podporučík František Rosenkranz, nar. 1. 11. 1919, sloužil v r. 1957 na okresním oddělení StB ve Slaném), procházel ulicí a dával pozor, kdo jde k nám nebo od nás, takže k nám v té době nikdo nemohl. Proto nám pomáhali přes ty dva obchody. Bylo to od nich odvážné a já dodnes vzpomínám, jak si lidi dokážou pomáhat.

  Když jsem chodila do první třídy, učil nás pan řídící Chládek, to jsme ještě měli náboženství, ve druhé třídě už nás však přemlouvali, abychom ve třetí třídě vstoupili do Pionýra. To když jsem řekla doma! Nejprve jsem jako jediná ve třídě do Pionýra nevstoupila. Pořád s tím byly problémy, a tak jsem se nakonec stala členkou také. Tatínek z toho byl nešťastný, ale doma říkal: ‚Andul, neboj, ono to praskne.‘ Bohužel to vydrželo. Do ČSM jsem už však nevstoupila. To už jsem se mohla rozhodovat sama za sebe. Při přijímacím pohovoru na gymnázium mně jedna z přísedících řekla, že kdyby tatínek nezemřel, vůbec bych se na školu nedostala. Váhala jsem, jestli vůbec na tu školu půjdu. Tatínek zemřel (23. února 1961 v nedožitých 45 letech), když jsem chodila do deváté třídy. Od té paní to bylo kruté, protože to bylo ještě čerstvé. Ve škole se ke mně kantoři chovali, i když někteří byli v KSČ, výborně. Nikdo mě nepronásledoval ani na základce, když byl táta zavřený. Vzpomínám na paní učitelku Hortovou, byla báječná. A na gymnáziu už vůbec ne. Třídního jsme měli pana profesora Leopolda. Poutavě vyprávěl o Slaném a jeho okolí. Na gymnáziu jsem poznala svého budoucího manžela. S profesorem Hofmanem a Leopoldem si říkali ‚vlastenci‘. S profesorem Hofmanem jsem se znovu setkala po přestěhování do Buštěhradu, kde vedl pěvecký sbor, kam jsem se i já přihlásila. Díky tatínkovi hudbu miluji.“

  Antonín Rosenkranz po válce uzavřel sňatek s Jaroslavou Zajíčkovou ze Stráže nad Nežárkou. „Maminka byla vyučená kadeřnice. Pokud žil tatínek, byla v domácnosti. Začala pracovat, až když tatínek byl po návratu z vězení nemocný. Pracovala jako chemik v čistírně, po přestěhování do Prahy dělala laborantku. Tatínek nechtěl, aby pracovala, v té době se chlapi styděli, že jejich žena musí pracovat, že ji neuživí. Maminka zemřela, když jí bylo 67 let. Teprve po letech jsem si uvědomila, že se o skauting moc nezajímala. Mám pocit, že ji tak nějak bolelo, že jsme byli vyřazeni ze společnosti. Tatínek byl na to hrdý, já také. Maminka to však brala jako handicap. Okolo bylo spousta komunistů, věděla, že nás sledují, měla strach, že já budu mít problémy ve škole. Měla z toho spíše špatný pocit, jak jsem to tak chápala. Vím, že měla trošku tatínkovi za zlé, že se neohlíží na rodinu a že si jde za svým. Ale táta byl takový a já jsem mu fandila. Už tenkrát jsem byla pyšná, že se dokáže držet svého přesvědčení. Maminka to brala realisticky, viděla, že jsou problémy. Je nutné na to pohlížet z obou stran. Ono se vždy lépe bojovalo v politice těm, kdo neměli rodinu. To není o změně postojů, ale o opatrnosti s ohledem na děti.“

  Při příležitosti oslav dne vzniku samostatného Československého státu udělilo zastupitelstvo Královského města Slaný 27. října 2011 Antonínu Rosekranzovi pamětní list in memoriam v uznání za přínos občanské společnosti města Slaný, zejména za statečnou činnost za druhé světové války, za nezlomný postoj po roce 1948 a za obětavou práci s mládeží ve skautu. Pamětní list převzal zástupce vůdce střediska Junáka ve Slaném Pavel Rubík. V té době se nevědělo, že v nedalekém Brandýsku žije dcera Antonína Rosenkranze Anna Hofmanová. Teprve po přečtení článku ve Slánských listech, který je přílohou, kontaktovala starostu RNDr. Ivo Rubíka. S paní Hofmanovou se pan starosta setkal ve středu 16. listopadu. Při příležitosti státního svátku Den boje za svobodu a demokracii“ spolu položili věnec u pamětní desky připomínající oběti komunistického režimu na Slánsku (http://www.slanskelisty.cz/sl/zpravodajstvi/171111veslanem.php). Tentýž den odpoledne se uskutečnilo vzpomínkové setkání s paní Hofmanovou u pana starosty, kterého se účastnili také oba místostarostové, pan Šikorský, zástupce skautů Antonín Bosák a redaktor Slánských listů Vladimír Rogl. Starosta se omluvil paní Hofmanové za neúmyslné pochybení: „Vysvětlil jsem v omluvném dopise, jak to vlastně bylo. My jsme o Vás vůbec nevěděli ani v muzeu, ani na matrice, ani pamětníci, nikdo nebyl schopný nám říci, že pan Rosenkranz měl dceru, která bydlí někde v okolí, a upozornění v novinách se k Vám dostala se zpožděním. Za pomoci pana Šikorského jsme se to snažili napravit a připravili jsme si pro Vás s kolegy předání pamětního listu.“

Paní Hofmanová na setkání přinesla různé upomínkové předměty na svého tatínka, jejich kopie jsou přílohou. „Bohužel nemám žádného Pegáska, jehož byl tatínek redaktorem. Mám zde dopis pana profesora Plajnera (viz příloha), ve kterém píše, že se mu líbí příspěvek podepsaný Tóňa, a to psal právě tatínek. Vyhledala jsem i oddací list rodičů (viz příloha), pan redaktor se mě ptal, kde byl tatínek zaměstnaný, než byl zavřený, a já jsem to nevěděla. Jenom jsem si pamatovala, že maminka říkala, že byl úředník.“ Pan Bosák připomněl paní Hofmanové dobu, kdy skautská klubovna byla v zahradě Rosenkranzových. „Skautská klubovna a velitelství bylo na zahradě v Záfortenské ulici. Po příchodu Němců skauti schovali na zahradě zbraně a náboje. Když jsme vypalovali na zahradě trávník, tak nám to tam bouchlo.

  Do věznice jsme za tatínkem jezdily pravděpodobně do Vinařic.“ V době, kdy byl ve vězení, napsal do památníku své dceři: „Nemůžeš-li se smáti, plakat nechceš, zazpívej si. Tóňa. Písnička, naše česká písnička, ta za tebe poví všechno. Dovede potěšit, dovede rozesmát, dovede vrátit víru, ale dovede též nalít novou sílu a zaznít zvukem hromu uším všech našich nepřátel. Proto, zpívej, holčičko moje, zpívej, jako tvůj táta zpíval všem přátelům na celém světě velebný náš chorál Kde domov můj a těm ostatním pak, Kdož jsú boží bojovníci.“ Paní Hofmanová vzpomíná, že A. Rosenkranz hrál na mandolínu a na housle. „Mandolína ho provázela všude, kde byl, i do nemocnice. Když tatínek zemřel, naučila jsem se na mandolínu také a stále na ni hraji.“

 

Natočila a příběh pamětníka zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, v roce 2012.

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Blažena Hrabánková)